26 C 264/2022-60 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne [datum] domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 784 Kč, úroku z prodlení 2 965,06 Kč, úroku 8 892,43 Kč, úroku prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 9 666,18 Kč od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 29 % ročně z částky 9 666,18 Kč od [datum] do zaplacení. 2. Ve svých žalobních tvrzeních uvedla, že její nárok vyplývá z nesplaceného úvěru ze smlouvy o zápůjčce [číslo] kterou žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem v [obec a číslo], [ulice a číslo] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), dne [datum]. 3. Žalovaný se k věci nevyjádřil a k jednání se bez omluvy nedostavil. Soud za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), rozhodl v jeho nepřítomnosti. Z neúčasti na jednání se omluvila rovněž žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce. 4. Soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, z nichž zjistil následující skutkový stav: 5. Právní předchůdkyně žalobkyně, jako nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru, uzavřela dne [datum] s žalovaným smlouvu o zápůjčce [číslo] (dále jen„ smlouva“), na základě které mu stejného dne v hotovosti poskytla částku 14 000 Kč; reálně bylo žalovanému předáno 7 770 Kč, protože zbývající částka 6 230 Kč sloužila k refinancování předchozího dluhu právní předchůdkyně žalobkyně ze smlouvy o zápůjčce [číslo]. Žalovaný se zavázal vrátit celkově částku 24 104 Kč formou 45 týdenních splátek výši 536 Kč, splatných ke konci splátkového období s tím, že první splátka byla splatná dnem uzavření smlouvy; poslední splátka měla činit 520 Kč. Celkový dluh byl navýšen o poplatek 10 104 Kč, zahrnující úrok ve výši 1 864 Kč, poplatek na zpracování, doručení a administrativní činnosti ve výši 4 956 Kč a za vedené účtu a komfortní splácení 3 284 Kč (smlouva o zápůjčce). Před uzavřením smlouvy vyplnil žalovaný formulář s názvem [anonymizováno] karta/žádost o spotřebitelský úvěr, ve kterém byly shrnuty majetkové a osobní poměry žalovaného; jeho totožnost byla ověřena z [číslo obč. průkazu], k poměrům sdělil, že bydlí v nájmu, nemá žádnou vyživovací povinnost, je zaměstnán na plný pracovní úvazek jako ošetřovatel skotu v [anonymizováno] [obec] s čistým měsíčním příjmem 17 549 Kč a své měsíční výdaje odhadl na 6 000 Kč, přičemž zahrnovaly i splátku 1 200 Kč na předchozím dluhu vůči právní předchůdkyni žalobkyně (zákaznická karta). Zaměstnání žalovaného bylo ověřeno z pracovní smlouvy ze dne [datum] a příjem z výplatních pásek za měsíce květen a červen 2018, dle nichž hrubá mzda žalovaného činila v červnu 17 124 Kč a 17 974 Kč v květnu, přičemž v obou měsících byly zaměstnavatelem provedeny srážky, po nichž bylo fakticky žalovanému vyplaceno 8 068 Kč v červnu a 8 143 Kč v květnu 2018 (výplatní lístky, pracovní smlouva). Žalovaný celkově splatil částku 8 320 Kč v 8 nepravidelných splátkách, kdy první splátku uhradil [datum] a poslední [datum] (tabulka umoření). 6. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], kdy předmětem postoupení byl soubor pohledávek specifikovaných v příloze [číslo] ve které na straně 20 pod číslem 2034 byla evidována pohledávka za žalovaným ze smlouvy [číslo]. Postoupení bylo oznámeno žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně v dopise ze dne [datum], zaslaném žalovanému doporučeně dne [datum] na kontaktní adresu uvedenou žalovaným v zákaznické kartě (oznámení o postoupení pohledávky, podací lístek, smlouva o postoupení pohledávek, příloha [číslo]). Žalobce uhradil právní předchůdkyni žalobkyně za postoupení pohledávek sjednanou úplatu, jak vyplynulo z potvrzení vyhotoveného právní předchůdkyní žalobkyně (potvrzení o uhrazení úplaty za postoupení pohledávky). Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k zaplacení dlužné částky 29 587,13 Kč do [datum] s upozorněním na podání žaloby v případě, že k úhradě nedojde. Výzva byla žalovanému zaslána na kontaktní adresu doporučeně dne [datum] (výzva k plnění, podací lístek). 7. S ohledem na shora popsaný skutkový stav má soud za to, že žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) nesplnila svou povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru, a to řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného), na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, protože řádně neprověřila jeho příjmy a výdaje tak, aby z nich získala jistotu, že je žalovaný schopen poskytnutý úvěr splatit. Žalobkyně sice na výzvu soudu doložila pracovní smlouvu a výplatní lístky žalovaného za dva měsíce předcházející datu uzavření smlouvy o úvěru, avšak z nich nevyplynulo tvrzení žalovaného o výši jeho použitelného příjmu, který by mu umožnil vedle úhrady svých pravidelných výdajů rovněž splatit tento nový závazek, jenž měsíčně činil cca 2 400 Kč, a to zejména proto, že žalovaný reálně na mzdě obdržel 8 000 Kč měsíčně a nikoliv přes 17 000 Kč, jak uváděl v zákaznické kartě. Navíc i právní předchůdkyni žalobkyně muselo být jasné, že žalovaným odhadnuté měsíční výdaje, po odečtení splátky 1 200 Kč, ve výši 4 800 Kč, nemohly reálně pokrýt platbu nájemného, náklady na stravování, energie, dopravu a ostatní běžné výdaje dospělého člověka v roce 2018. Žalovaný pravděpodobně s cílem úvěr získat svou majetkovou situaci značně zkreslil, což muselo být právní předchůdkyni žalobkyně jasné z výplatních lístků, i z toho, že žalovaný k platbám svých výdajů nepřeložil žádný doklad, ač tak mohl učinit např. nájemní smlouvou, potvrzením o platbě za bydlení či výpisem z účtu. Právní předchůdkyně na řádné prověření solventnosti žalovaného zcela rezignovala přesto, že s jeho poměry měla vlastní předchozí zkušenost, když jí na dřívější půjčce dlužil 6 230 Kč. Soud tak po provedeném dokazování uzavřel, že žalovaný jednoznačně v době sjednání smlouvy nebyl finančně v situaci, kdy by byl schopen ze svého příjmu uhradit, po zaplacení svých pravidelných měsíčních plateb na pokrytí životních potřeb, tento úvěr za dohodných podmínek. Žalovaný sice nebyl zcela bez příjmu, o čemž svědčí také fakt, že se dle svých možností pokusil část dluhu splatit, avšak jeho splátky nepokryly ani celou čerpanou hotovost. Za daného skutkového stavu nelze pokládat postup v rámci posuzování úvěruschopnosti žalovaného za dostatečný a hodnověrně znázorňující jeho majetkové poměry. 8. Povinnost posouzení bonity spotřebitele je zákonem uložena poskytovateli úvěru pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že by tak neučinil. Tuto povinnost poskytovateli úvěru stanoví § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Stejný zákon v § 87, jenž byl novelizován zákonem č. 96/2022 Sb. s účinností od [datum], stanovil, že absence zjišťování úvěruschopnosti vyvolává neplatnost sjednaného spotřebitelského úvěru, ke které jsou soudy povinny přihlížet ex offo, tedy i bez návrhu. Z povahy věci tak jde ve smyslu § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, o neplatnost absolutní. Ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru v aktuálně účinném znění vyvolává právní účinky retroaktivně (se zpětnou účinností), tedy i ve vztahu ke spotřebitelským úvěrům sjednaným před datem účinnosti tohoto zákona, protože tato retroaktivní aplikace nepředstavuje zásah do právní jistoty poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, když z totožného pojetí neplatnosti spotřebitelského úvěru vycházela aplikační reakce soudů již před účinností této novely (i v době uzavření předmětné smlouvy). Soud s ohledem na shora popsané důvody proto považoval uzavřenou smlouvu za neplatnou. Finanční hotovost 14 000 Kč tak byla žalovanému poskytnuta na základě neplatné smlouvy, proto je žalovaný povinen tyto peníze vrátit. Vzhledem k tomu, že žalobkyní bylo v řízení prokázáno aktuální vlastnictví této pohledávky, je žalovaný povinen vrátit finanční prostředky žalobkyni, ponížené o již učiněné splátky ve výši 8 320 Kč. Soud po právní stránce nárok žalobkyně posoudil jako nárok z bezdůvodného obohacení podle § 2991 občanského zákoníku a žalovaného zavázal na dluh žalobkyni doplatit zbývající částku 5 680 Kč (14 000 - 8 320 Kč), a to ve výroku I. 9. Soud však žalobkyni nepřiznal žádné další plnění vyplývající z předmětné neplatné smlouvy, jelikož se jednalo o příslušenství, které sdílí osud věci hlavní (§ 510 odst. 2 občanský zákoník). Soud rovněž žalobkyni přiznal požadovaný zákonný úrok z prodlení, protože výzvy zaslané žalovanému nelze pokládat za výzvy k zaplacení dluhu z titulu bezdůvodného obohacení, když tato skutečnost nastala až rozhodnutím soudu. Důsledkem nedostatečného posouzení úvěruschopnosti je rovněž možnost žalovaného vrátit poskytnutou jistinu dle jeho možností, proto pokud žalovaný není v prodlení s vrácením dlužné částky, nemůže ani žalobkyni náležet úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku, jak k tomuto závěru dospěl ve svém rozhodnutí i Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021. Soud proto žalobu co do zbývající částky na jistině odpovídající částce 10