39 C 145/2025-47 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 19 086 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky dne 26. 11. 2024 distančním způsobem prostřednictvím elektronické komunikace. Žalovaná úvěrová pohledávka představuje neuhrazenou jistinu úvěru ve výši 13 416 Kč, poplatky ve výši 396 Kč, účelně vynaložené náklady ve výši 1 030 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 500 Kč. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení úroku ve výši 2 744 Kč, úroku z prodlení za období od 31. 5. 2025 do 17. 6. 2025 kapitalizovaného částkou 112,95 Kč a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 19 086 Kč od 18. 6. 2025 do zaplacení.2. Žalovaný se k uplatněnému nároku žalobkyně ani přes výzvu soudu nevyjádřil. K projednání věci nebylo nařízeno jednání, jelikož bylo možné věc rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a účastníci s takovým postupem soudu výslovně či konkludentně souhlasili (§ 115a o. s. ř.).3. Na základě prokázaných skutečností soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně s žalovaným uzavřeli dne 26. 11. 2024 elektronicky na webovém portálu www.kamali.cz, úvěrovou smlouvu (dále jen „Smlouva“), na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 14 000 Kč žalovaný se zavázal vrátit jistinu úvěru spolu s poplatky a úrokem, a to do formou 24 měsíčních splátek ve výši dle splátkového kalendáře (viz Smlouva, splátkový kalendář). Žalobkyně poskytla žalovanému dne 26. 11. 2024 částku 14 000 Kč (viz opis výpisu proplacení smlouvy). Žalovaný celkem uhradil 1 156 Kč (viz výpis čerpání, splátek a úhrad). Žalovaný ničeho dalšího neuhradil ani na základě předžalobní upomínky ze dne 16. 5. 2025 (viz předžalobní výzva k plnění, poštovní podací arch).4. Před uzavřením Smlouvy žalovaný uvedl, že jeho příjem tvoří starobní důchod ve výši 13 000 Kč a hradí splátky jiným společnostem ve výši 1 500 Kč měsíčně (viz karta klienta). Žalobkyně nahlédla do registru NRKI s výsledkem „OK“, dále do registru SOLUS s výsledkem „klient není v Solusu nebo má příznak C,Z“ a do insolvenčního a exekučního rejstříku, ve kterém žalovaný neměl záznam (viz karta klienta). Z úvěrové zprávy je patrné, že žalovaný měl 7 existujících splátkových kontraktů s měsíční splátkou 13 939 Kč a zbývající částkou ke splacení 352 584 Kč (viz úvěrová zpráva). Ohledně výdajů pak žalobkyně vycházela z životního a existenčního minima (viz výpočty MLS).5. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Z hlediska právního posouzení skutkového stavu soud uzavřel, že žalobkyně jako úvěrující a žalovaný coby úvěrovaný uzavřeli dne 26. 11. 2024 smlouvu o úvěru ve smyslu § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“). Ačkoliv lze shledat smluvní konsensus obou smluvních stran být smlouvami vázány, má soud za to, že uvedené smlouvy jsou neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., neboť žalobkyně řádným způsobem neposoudila úvěruschopnost žalovaného, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. V dané věci, jak z výše uvedeného vyplývá (bod 5 rozsudku), žalobkyně úvěruschopnost žalovaného nevyhodnotila s odbornou péčí ve smyslu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Jak vyplývá z právní úpravy a na ní navazující judikatury (např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), společnost, která poskytuje spotřebitelské úvěry, se při posuzování úvěruschopnosti nesmí obecně jen spolehnout na údaje sdělené spotřebitelem (v tomto případě žalovaným), nýbrž musí provést sama patřičné šetření, což však v daném případě splněno nebylo. Žalobkyně při zjišťování příjmu žalovaného vycházela z informací poskytnutých žalovaným, který uvedl, že jeho příjmem je dávka starobního důchodu ve výši 13 000 Kč měsíčně, což žalobkyně nijak neověřila například oproti rozhodnutí o přiznání dávky. Co se týče výdajů žalovaného, ten uvedl, že hradí měsíčně splátky jiným společnostem ve výši 1 500 Kč a žádné jiné výdaje neuvedl, pročež žalobkyně dále vycházela z životního a existenčního minima, aniž by zjišťovala, jaké jsou skutečné výdaje žalovaného na bydlení, jídlo, dopravu a jiné věci osobní potřeby. Přitom skutečná výše výdajů může zásadním způsobem ovlivnit úvěruschopnost spotřebitele a výši použitelného příjmu k hrazení stanovených splátek. V posuzovaném případě porušení povinností žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného je tedy dána již tím, že si údaje o nákladech od žalovaného neobstarala a kalkulovala pouze s výší životního minima (k tomu srov. rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 9. 2. 2023, č. j. 33 Cdo 2981/2022). Obezřetnost však byla v daném případě na místě také vzhledem k tomu, že z úvěrové zprávy žalobkyně zjistila, že žalovaný hradí měsíční splátky jiných úvěrů ve výši 13 939 Kč, tedy vyšší, než kolik činí tvrzený příjem žalovaného. Z těchto důvodů soud shledal, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného vůbec neposuzovala, neboť při takhle zjištěných údajích o majetkové situaci žalovaného nemohla dospět k závěru, že žalovaný bude schopen úvěr splácet.9. S účinností od 29. 5. 2022 stanoví § 87 zákona č. 257/2016 Sb., že v případě poskytnutí úvěru v rozporu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., je taková smlouva neplatná, přičemž k její neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu. Z povahy věci tak jde, ve smyslu § 588 o. z., o neplatnost absolutní. Nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti přitom v daném případě způsobuje neplatnost úvěrové smlouvy v celém rozsahu.10. Jestliže je smlouva neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by žalobkyně odvozovala ze spotřebitelského úvěru založeného uvedenou smlouvou. Při závěru o neplatnosti smlouvy je nicméně s ohledem na zásadu iura novit curia třeba právní poměr mezi žalobkyní a žalovaným posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalovaného dle § 2991 odst. 1 o. z.11. Žalovaný obdržel od žalobkyně v případě Smlouvy 14 000 Kč náležející žalobkyni, aniž by pro takovou platbu existoval (platný) právní důvod. Došlo tak k naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení spočívajícího v získání majetkového prospěchu plněním bez právního důvodu (srov. § 2992 odst. 2 o. z.). Žalovaný uhradil žalobkyni částku 1 156 Kč, která měla sloužit jako platba předepsaných splátek. Vzhledem k tomu, že uvedená smlouva o úvěru byla soudem shledána neplatnou, je nezbytné tuto částku použít na snížení bezdůvodného obohacení, které tak aktuálně činí 12 844 Kč.12. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).13. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na vrácení částky 12 844 Kč. Na úrok z prodlení žalobkyni nárok rovněž nevznikl, neboť žalovaný se doposud nedostal do prodlení; pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti „v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je soud nucen