39 C 180/2025-31 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 115 324,57 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že po ověření úvěruschopnosti žalovaného uzavřela s žalovaným dne 13. 7. 2015 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému úvěrový rámec ve výši 115 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky, splatných 20. dne v kalendářním měsíci, počínaje měsícem následujícím po prvním čerpání úvěru. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný celkem načerpal částku 160 719 Kč a uhradil částku 94 776 Kč. Žalovaná částka sestává z dlužné jistiny ve výši 113 468,57 Kč, poplatků ve výši 196 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč a smluvních pokut ve výši 760 Kč. Na příslušenství žalobkyně požaduje smluvní úrok a zákonný úrok z prodlení. Žalovaný ničeho neuhradil ani na předžalobní výzvu zástupce žalobkyně.2. Žalovaný se k uplatněnému nároku žalobkyně ani přes výzvu soudu nevyjádřil. K projednání věci nebylo nařízeno jednání, jelikož bylo možné věc rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a účastníci s takovým postupem soudu výslovně či konkludentně souhlasili (§ 115a o. s. ř.).3. Na základě prokázaných skutečností soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 13. 7. 2015 uzavřena smlouva poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“), na základě které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout bezúčelový revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 13 000 Kč a žalovaný se zavázal žalobkyni úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 26,28 % ročně v měsíčních splátkách ve výši 4 % z dlužné částky (viz Smlouva). Úvěrový limit byl následně navýšen na 115 000 Kč (viz výpis čerpání, splátek a úhrad). Žalovaný čerpal celkem 160 719 Kč a uhradil 94 776 Kč (viz výpis čerpání, splátek a úhrad).4. Před uzavřením Smlouvy žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, má jedno vyživované dítě a jeho příjem z podnikání činí 30 000 Kč měsíčně (viz Smlouva). Z úvěrové zprávy, kterou měla žalobkyně k dispozici je patrné, že žalovaný měl v době uzavření Smlouvy 2 existující splátkové kontrakty s měsíční splátkou 13 036 Kč a zbývající částkou ke splacení ve výši 284 381 Kč, dále jeden nesplátkový kontrakt s úvěrovým rámcem 5 000 Kč a jeden kontrakt z kreditní karty se zbývající částkou ke splacení ve výši 91 733 Kč (viz úvěrová zpráva). Žalobkyně dále pracovala s životním minimem dospělých členů domácnosti ve výši 2 400 Kč a celkovými měsíčními náklady na bydlení ve výši 5 240 Kč (viz výpočet , jméno FO, ke Smlouvě).5. Žalovaný ničeho neuhradil ani na předžalobní upomínku ze dne 6. 8. 2025 odeslanou následujícího dne (viz předžalobní upomínka vč. podacího archu).6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.8. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.9. Z hlediska právního posouzení skutkového stavu soud uzavřel, že žalobkyně jako úvěrující a žalovaný coby úvěrovaný uzavřeli dne 13. 7. 2015 smlouvu o úvěru ve smyslu § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“). Ačkoliv lze shledat smluvní konsensus obou smluvních stran být smlouvou vázány, má soud za to, že v uvedeném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet spotřebitelský úvěr. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána věřiteli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak neučiní. Úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. To žalobkyně nesplnila a tomu odpovídá i výsledek.10. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti věřitele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.11. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).12. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.13. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.14. Jak bylo uvedeno v bodu 4 rozsudku, žalobkyně se ohledně pravidelných příjmů žalovaného spokojila pouze s jeho tvrzením, že tyto činí 30 000 Kč, aniž by uvedenou částku ověřovala oproti jakýmkoliv dokumentům, jako například výpisu z účtu či daňovému přiznání. Co se týče pravidelných měsíčních výdajů, žalovaný žádnou částku neuvedl, pročež žalobkyně dále vycházela z životního minima 2 400 Kč a měsíčních nákladů na bydlení ve výši 5 240 Kč, aniž by zjišťovala, jaké jsou skutečné výdaje žalovaného na bydlení, jídlo, dopravu a jiné věci osobní potřeby. Přitom skutečná výše výdajů může zásadním způsobem ovlivnit úvěruschopnost spotřebitele a výši použitelného příjmu k hrazení stanovených splátek. V posuzovaném případě porušení povinno