8 C 191/2025-96 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 35 027 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že po ověření úvěruschopnosti žalované s ní uzavřela dne 7. 3. 2025 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“), na jejímž základě poskytla žalované neúčelový úvěr ve výši 30 000 Kč, z níž žalovaná obdržela 27 500 Kč na svůj účet a zprostředkovatel obdržel 2 500 Kč. Žalovaná byla povinna jistinu úvěru vrátit spolu se sjednaným úrokem ve 40 měsíčních splátkách po 1 150 Kč, splatných vždy 20. dne v měsíci, počínaje dnem 20. 4. 2025. Celkově se žalovaná zavázala zaplatit částku 46 000 Kč. Žalovaná nicméně neuhradila žádnou ze sjednaných splátek, a to ani na předžalobní výzvu ze dne 25. 6. 2025.2. Žalovaná se k uplatněnému nároku žalobkyně ani přes výzvu soudu nevyjádřila. K projednání věci nebylo nařízeno jednání, jelikož bylo možné věc rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a účastníci s takovým postupem soudu výslovně či konkludentně souhlasili (§ 115a o. s. ř.).3. Na základě prokázaných skutečností soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Dne 7. 3. 2025 si žalobkyně a žalovaná ujednaly Smlouvu, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, z níž částka 2 500 Kč bude vyplacena zprostředkovateli za zprostředkování úvěru, a žalovaná se zavázala uhradit celkovou cenu úvěru ve výši 46 000 Kč ve 40 měsíčních splátkách po 1 150 Kč. Smlouva byla uzavřena po úhradě verifikační platby ve výši 1 Kč žalovanou dne 11. 3. 2025 (viz Smlouva, schválení žádosti potvrzení o provedení transakce).4. Před uzavřením Smlouvy provedla Žalobkyně lustraci v centrální evidenci exekucí a v insolvenčním rejstříku (viz posouzení úvěru schopnosti zákazníka, výpis z CEE, výpis z insolvenčního rejstříku). Žalobkyně zjistila, že v měsíci 10/2024 činila čistá mzda žalované 27 592 Kč, v měsíci 11/2024 činila 23 876 Kč, v měsíci 12/2024 činila 20 213 Kč a v měsíci 1/2025 činila 29 785 Kč; tj. průměrná měsíční mzda za uvedené období činila 25 366,5 Kč (viz výplatní lístky). Dle dodatku č. , hodnota, ke Smlouvě o nájmu bytu ze dne 29. 10. 2024 žalobkyně zjistila, že žalovaná bydlí v nájmu, přičemž měsíční předpis nájemného a služeb činí 2 860 Kč (viz evidenční list nájemce, dodatek č. , hodnota, smlouvy o nájmu bytu). Z částečného výpisu z účtu žalované je patrné, že v měsíci 1/2025 činil počáteční zůstatek -999,75 Kč, na účet bylo připsáno 33 984 Kč a odešlo 33 983,33 Kč (viz výpis z účtu). Žalovaná dále v souvislosti se sjednáváním Smlouvy uvedla, že hradí splátky jiných úvěrů ve výši 4 741 Kč měsíčně, nad rámec uvedeného pak žalobkyně zjistila, že žalovaná hradí pojištění ve výši 910 Kč měsíčně a další běžné výdaje činí 2 600 Kč (viz posouzení úvěruschopnosti). Ohledně dalších výdajů žalované vycházela žalobkyně z životního minima ve výši 4 860 Kč (viz posouzení úvěruschopnosti).5. Žalobkyně poskytla dne 12. 3. 2025 na účet žalované částku 27 500 Kč (viz potvrzení o provedení transakce), a na účet č. , č. účtu, částku 2 500 Kč (viz potvrzení o provedení transakce). Žalovaná ničeho neuhradila, a to ani na základě předžalobní upomínky ze dne 25. 6. 2025 odeslané 25. 6. 2025, kdy jí byla dána lhůta 7 dnů od doručení (viz zesplatnění pro smlouvu 8143748, podací lístek, nerozporované tvrzení žalobkyně).6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 86 odst. 1zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Z hlediska právního posouzení skutkového stavu soud uzavřel, že žalobkyně jako úvěrující a žalovaná jako úvěrovaný uzavřely dne 11. 3. 2025 smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované jistinu ve výši 30 000 Kč tak, že částku 27 500 Kč zaslala na účet žalované a částku 2 500 Kč zaslala na účet zprostředkovatele spotřebitelského úvěru. Ačkoliv lze shledat smluvní konsensus obou smluvních stran být smlouvou vázány, má soud za to, že Smlouva je neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, neboť žalobkyně řádným způsobem neposoudila úvěruschopnost žalované, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Pokud jde o pravidelný měsíční příjem žalované ve výši 25 366,5 Kč, má soud za to, že byl žalobkyní ověřen dostatečně, a to na základě výplatních pásek. Nicméně skutečnost, že má žalovaná pravidelné příjmy, ještě sama o sobě neznamená, že bude schopna splácet poskytnutý úvěr. Bez náležitého posouzení výdajové stránky jeho rozpočtu, nemohla žalobkyně dospět k závěru, že je schopna úvěr splácet. Co se týče výdajů žalované, žalobkyně řádně zkoumala a ověřila toliko tu skutečnost, že žalovaná bydlí v nájmu a její měsíční náklady na nájem a služby činí 2 860 Kč. Ohledně ostatních výdajů nebyly žalovanou předloženy žádné doklady a žalobkyně se spokojila pouze s tvrzenými částkami. Žalobkyně přitom měla k dispozici částečný výpis z účtu žalované, ze kterého nicméně bylo patrné, že žalovaná v měsíci 1/2025 na účtu nedisponovala žádnými finančními prostředky nýbrž byla v mínusu, a její výdaje za uvedený měsíc se rovnaly cca 33 000 Kč, což je mnohem, více, než žalovaná uváděla při sjednávání Smlouvy; už to mělo být pro žalobkyni varováním. Žalobkyně mohla reálnou finanční situaci žalované jednoduše zjistit a ověřit právě z výpisu z účtu, žalobkyně však namísto toho počítala s částkou životního, normativních nákladů na bydlení, případně výši nezabavitelné částky, což však není částka reflektující skutečné poměry žalované. Z výše uvedeného soud shledal posuzování úvěruschopnosti pouze formálním a nedostatečným.10. S účinností od 29. 5. 2022 stanoví § 87 zákona č. 257/2016 Sb., že v případě poskytnutí úvěru v rozporu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., je taková smlouva neplatná, přičemž k její neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu. Z povahy věci tak jde, ve smyslu § 588 o. z., o neplatnost absolutní. Nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti přitom v daném případě způsobuje neplatnost úvěrové smlouvy v celém rozsahu.11. Jestliže je Smlouva neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by odvozovala z úvěrového vztahu založeného Smlouvou (tedy ani požadovanou jistinu, ani požadované příslušenství), nýbrž toliko z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z., které spočívá v tom, že žalovaná obdržela částku 27 500 Kč náležející žalobkyni, aniž by pro takovou platbu existoval (platný) právní důvod. Proto bezdůvodné obohacení aktuálně činí 27 500 Kč.12. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Pokud jde o lhůtu „podle možností dlužníka“, tak žalovaná byla v řízení nečinná, proto soud vycházel ze lhůty stanovené na základě předžalobní výzvy žalobkyně odeslané 25. 6. 2025, tedy soud vycházel dle § 573 o. z. z toho, že žalované došla 30. 6. 2025 a lhůta 7 dnů uplynula 7. 7. 2025, tj. žalovaná se ocitla se zaplacením dle § 1970 o .z. v prodlení od 8. 7. 2025, a proto soud přiznal zákonné úroky z prodlení z