23 C 66/2022-39 — Okresní soud ve Znojmě

1. Žalobou ze dne 28. 9. 2022 se žalobce po žalované domáhá zaplacení částky 68 813,64 Kč sestávající z nesplacené jistiny 46 121,74 Kč a smluvní pokuty 22 062,87 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 50 000 Kč od 11. 3. 2021 do zaplacení a kapitalizovaného úroku 8 396,86 Kč, neboť mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč se zápůjční úrokovou sazbou 111,35 % ročně. Splácení úvěru bylo utvrzeno smluvní pokutou ve výši 499 Kč za každou splátku, se kterou je dlužník v prodlení a pro případ zesplatnění smluvní pokutou ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalovaná úvěr řádně nesplácela, proto došlo dne 10. 3. 2021 k jeho zesplatnění. 2. Žalovaná se ve věci k výzvě soudu nevyjádřila a k nařízenému soudnímu jednání se bez omluvy nedostavila, soud proto o žalobě rozhodoval jen na základě skutkových tvrzení žalobce a na podkladě žalobcem předložených listinných důkazů. 3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] a ze smluvních podmínek ke smlouvě o spotřebitelském úvěru vzal soud za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva, ve které se žalobce zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 50 000 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 111,35 % ročně, splatnost úvěru byla rozložena na 30 měsíčních splátek po 4 988 Kč s tím, že splatnost první splátky byla stanovena ke dni 25. 3. 2020. Celková výše úvěru byla vyčíslena na 149 640 Kč. V případě prodlení klienta se splátkou byla sjednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč, maximálně však 2 999 Kč ročně. V případě, že by došlo k zesplatnění byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, nejvýše však 200 000 Kč. Z potvrzení o provedení úhrady vzal soud za prokázané, že úvěr v dohodnuté výši byl žalované poskytnut bezhotovostním převodem na její účet dne 28. 2. 2020. Z přehledu uskutečněných plateb vyplývá, že žalovaná uhradila žalobci v období od 27. 3. 2020 do 24. 3. 2021 ve splátkách celkem částku 52 521 Kč. 4. Dle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2). 6. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Podle § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 9. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru stanovuje pod sankcí neplatnosti úvěrové smlouvy poskytovateli úvěru povinnost před uzavřením úvěrové smlouvy s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele úvěr splatit. Zásada jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele úvěru mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona (k tomu rovněž poukaz na důvodové zprávy k ust. § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru). Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Z textu citovaného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru by bylo možnost dovodit, že neplatnost úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je koncipována jako relativní a že tudíž k ní soud v řízení přihlédne jen k námitce spotřebitele. V této souvislosti však soud nemůže pominout závěry rozsudku Soudního dvora (druhý senát) EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18 (dostupný na http://curia.europa.eu), v níž Soudní dvůr rozhodl tak, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne. K tomu je možno poukázat na závěry uvedené například v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/10 o aplikační přednosti práva Evropské unie před právem jejích členů, tedy i před právem České republiky, kdy národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to i případně tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli ustanovení vnitrostátních právních předpisů. 10. S ohledem na výše uvedené proto soud vycházel z toho, že sankcí za porušení poskytovatele úvěru s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet je absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, ke které musí soud přihlédnout i při nečinnosti žalovaného. 11. V projednávaném případě sice žalobce v rámci svých skutkových tvrzení uplatněných v žalobě tvrdí, že povinnost před poskytnutím úvěru prověřit schopnost žalované úvěr splatit řádně splnil, k tomuto svému tvrzení však soudu nenabídl žádné důkazy. Soud proto žalobce usnesením ze dne 13. 12. 2022 vyzval, aby označil důkazy k prokázání těchto svých tvrzení a poučil jej o riziku možného neúspěchu ve sporu v případě nevyhovění výzvě soudu. Žalobce však zůstal nečinný. K soudnímu jednání se žalobce ani jeho právní zástupce bez omluvy nedostavili, soud jim proto nemohl poskytnout příslušné poučení dle § 118a o.s.ř. Žalobce tak v řízení neunesl důkazní břemeno o tom, že splnil svojí zákonnou povinnost vyplývající z ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, ač jej v souladu s ustanovením § 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř. stíhala povinnost předložit soudu důkazy k prokázání těchto svých skutkových tvrzení. Soud proto musel při rozhodování vyjít z toho, že nebylo prokázáno, že by žalobce před poskytnutím úvěru jakkoliv prověřoval schopnost žalované tento úvěru splatit. Na uzavřenou smlouvu je proto ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a § 580 občanského zákoníku třeba nahlížet jako na neplatné právní jednání. V takovém případě má žalobce nárok toliko na vrácení vyplacené jistiny ve výši 50 000 Kč jakožto plnění poskytnutého bez právního důvodu. Z provedeného dokazování však vyplynulo, že žalovaná již žalobci vrátila ve splátkách