12 C 335/2025-50 — Okresní soud ve Znojmě

1. Žalobou doručenou soudu dne 3. 10. 2025 se žalobce domáhá zaplacení dlužné částky 24.494 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění uvedl, že s žalovanou dne , datum, uzavřel smlouvu o úvěru ve výši 20.000 Kč. Žalovaná se dostala do prodlení. Žalovaná na úvěr nic nezaplatila.2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavila, proto soud ve věci rozhodoval jen na základě skutkových tvrzení žalobce a na základě ní předložených důkazů.3. Z předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že mezi účastníky byla dne , datum, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, z obsahu plyne, že žalované bude poukázána finanční částka, jejíž výše se po uzavření dodatků vyšplhala na částku 20.000 Kč.4. Soudu bylo doloženo výpisy z účtu věřitele, že žalované byla poukázána převodem na její účet částka, která v konečném součtu činí 20.000 Kč.5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024, seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávek žalované bylo zjištěno, že došlo k postoupení pohledávky na žalobce, o tomto byla žalovaná informována.6. Při rozhodování soud zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C679/18, ve kterém soudní dvůr potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti soudní dvůr uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího, vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele.7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.9. Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.10. Podle téhož zákona se rozumí pro účely zákona posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.11. Podle § 75 téhož zákona poskytovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.12. Podle § 86 téhož zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.13. Podle § 87 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.14. Z listinných důkazů nebylo prokázáno, že by poskytovatel úvěru zkoumal a prověřil úvěruschopnost žalované splácet předmětný spotřebitelský úvěr. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, věřitel se nesmí bez dalšího spolehnout jen na informace poskytnuté spotřebitelem. V daném případě soud dospěl k závěru, že poskytovatel úvěru neposoudil řádně úvěruschopnost žalované a uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je tak neplatná.15. Dle § 2991 odstavec 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.16. Je nesporné, že žalované byla poskytnuta částka ve výši 20.000 Kč, tato částka představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované. Proto soud vyhověl žalobě pouze v rozsahu 20.000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalované.17. Z textu ust. § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že upravuje dobu vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývající z neplatné úvěrové smlouvy, ustanovení představuje speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany spotřebitele, dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovali úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku (rozsudek NS ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Žalobce má tedy nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších úroků a poplatků.18. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odstavec 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. S ohledem na celkový výsledek řízení a druh sporu soud rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.