Okresní soud ve Znojmě 26 C 68/2026-20 – Bezdůvodné obohacení

28 741,64 Kč s příslušenstvím

Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení částky 28 741,64 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku úvěrové smlouvy ze dne , datum, .Žalovaný se ve věci nevyjádřil.Soud věc projednal a po provedeném dokazování zjistil následující skutkový stav věci.Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, a všeobecných obchodních podmínek soud zjistil, že společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , dříve , právnická osoba, (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“), se zavázala žalovanému poskytnut úvěr na dobu neurčitou s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru ve výši 4 000 Kč, žalovaný se zavázal úvěr splatit s úrokem ve výši 40 % měsíčně s tím, že klient splácí 1x měsíčně úrok z úvěru přirostlý za uplynulé období, RPSN činí 5511 % ročně a žalobkyně požaduje úrok za jeden kalendářní měsíc od posledního čerpání úvěru ve výši 8 000 Kč. V článku , hodnota, úvěrové smlouvy byla mezi účastníky ujednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z aktuální výše dlužné částky. Pro období od 16. 12. 2024 do 10. 2. 2026 činí celkem 8 440 Kč.Z oznámení o zesplatnění ze dne , datum, soud zjistil, že ke dni 15. 12. 2024 došlo k zesplatnění zápůjčky, celková dlužná částka činí 47 281,96 Kč. Na základě předžalobní výzvy ze dne 10. 2. 2026 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky.Z přehledu čerpání a potvrzení o provedené platbě thepay soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částky ve výši 2x 5 000 Kč a 4 000 Kč dne , datum, , 3 000 Kč dne , datum, , 3x 100 Kč dne , datum, , celkem ve výši 20 000 Kč.Z řetězce smluv o postoupení pohledávek, a to smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, ve znění dodatku č. , hodnota, ze dne , datum, uzavřené mezi předchůdkyní žalobkyně a společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, , kdy přechodná věřitelka společnost , právnická osoba, . smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, postoupila pohledávku žalovaného žalobkyni, a seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným z titulu smlouvy o úvěru ze dne , datum, byla řádně postoupena na žalobkyni.Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti významné pro rozhodnutí v projednávané věci.Na základě shora uvedeného zjištěného skutkového stavu věci soud posoudil věc po právní stránce takto:Při rozhodování soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), který je zároveň spotřebitelským úvěrem podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť byla uzavřena mezi žalobkyní (resp. její právní předchůdkyní) jako poskytovatelem v rámci její podnikatelské činnosti a žalovaným jako spotřebitelem. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18, ve kterém soudní dvůr dospěl k závěru, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti Soudní dvůr EU uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího a že česká vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele.V projednávané právní věci pak soud dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně řádným způsobem nezkoumala a neprověřila úvěruschopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, neboť žalobkyně na základě provedených důkazů neprokázala, že by před uzavřením smlouvy o úvěru byly řádně zkoumány příjmy a výdaje žalovaného a že bylo řádně provedeno ověření solventnosti žalovaného. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, věřitel se nesmí bez dalšího spolehnout pouze na informace poskytnuté žalovaným. Předchůdkyně žalobkyně tedy poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru a smlouva o úvěru je tak neplatná v souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18. Žalobkyně se nedostavila k jednání soudu konanému dne 4. 8. 2026 a tím zabránila možnosti být poučena soudem ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. o chybějících důkazech ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného a z toho vyplývajících následcích pro žalobkyni.V řízení bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, žalovaný dosud uhradil částku 7 698,36 Kč, rozdíl ve výši 12 301,64 Kč tak představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z., které soud výrokem pod bodem I. tohoto rozsudku uložil žalovanému k zaplacení žalobkyni. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.Soud dále poukazuje na to, že je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, žalobkyně má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která však neodvisí od výzvy k vrácení zbývající nesplacené části jistiny, nýbrž od možností žalovaného; nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. tak žalobkyni vzniká teprve v okamžiku prodlení žalovaného s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. V projednávané věci ke dni vyhlášení tohoto rozsudku splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (tj. možností žalovaného podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ani na základě rozhodnutí soudu dosud nenastala, zatím proto nevznikl ani nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení ze zbývající nesplacené části jistiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně byla ve věci úspěšná pouze zčásti, žalovaný byl úspěšný co do zbývající části uplatněného nároku. Procesní úspěch žalovaného byl vyšší než procesní úspěch žalobkyně, tomu však žádné náklady řízení nevznikly.