6 Cmo 304/2019-247 — Vrchní soud v Praze

1. Usnesením shora uvedeného čísla a data soud prvního stupně v bodě I. výroku zastavil řízení a rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku za návrh na zahájení řízení v částce 1000,- Kč. V bodě II. výroku soud rozhodl o povinnosti navrhovatele k uhrazení nákladů řízení účastníkovi č.1/ v částce 8.712,- Kč, k rukám advokáta tohoto účastníka. V bodě III. výroku rozhodl o povinnosti navrhovatele k uhrazení nákladů řízení účastníkovi č.2/ v částce 5.400,- Kč k rukám advokáta tohoto účastníka. V bodě IV. výroku soud rozhodl o povinnosti navrhovatele k uhrazení nákladů řízení účastníkovi č.3/ v částce 300,- Kč, v bodě V.výroku soud rozhodl o povinnosti navrhovatele k uhrazení účastníkovi č.4/ nákladů řízení v částce 600,- Kč. V bodě VI. výroku soud rozhodl o povinnosti navrhovatele k uhrazení nákladů řízení účastníkovi č. 5/v částce 300 Kč, v bodě VII. výroku rozhodl o povinnosti navrhovatele k uhrazení nákladů řízení účastníkovi č. 6/ v částce 600,- Kč.2. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že návrhem ze dne 11. 6. 2018 se navrhovatel domáhal jmenování předsedajícího rozhodce soudem pro rozhodčí řízení RŘ 1/2007, zahájené rozhodčí žalobou ze dne 2. 3. 2007, o zaplacení 11.893.044.725 Kč z titulu náhrady škody za porušení předkupního práva ze smlouvy o koupi cenných papírů ze dne 30. 6. 1998. Rozhodčí řízení je vedeno mezi navrhovatelkou a účastníkem č.1/. Účastníky č.2/ a č.3/ jsou rozhodci jmenovaní stranami rozhodčího řízení, dalšími účastníky řízení jsou navržení vhodní kandidáti na předsedajícího rozhodce. Je zřejmé, že návrh je podáván s ohledem na skutečnost, že předsedající rozhodce, jmenovaný soudem v řízení sp. zn. 4 Cm 187/2008, se své funkce vzdal a k dohodě na osobě rozhodce nedošlo.3. Soud zjistil, že navrhovatel podal shodný návrh dne 21.1.2019, jenž se liší pouze v osobě navrženého kandidáta, toto řízení soud usnesením č.j. 1 Cm 4/2019-13 zastavil pro překážku věci zahájené, již spatřoval v řízení sp. zn. 55 Cm 103/2018. Současně soud zjistil, že je u něj vedeno řízení pod sp, zn. 5 Cmo 100/2013, zahájené dnem 1.8.2013 ve věci jmenování předsedajícího rozhodce soudem pro shodné rozhodčí řízení, nyní ve stádiu po zrušení rozsudku odvolacího soudu rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.7.2019 č.j. 23 Cdo 926/2019-674.4. Soud odkázal na závěry, obsažené v odůvodnění rozsudku nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4847/2009 ze dne 14. října 2010 a z hlediska poměrů nyní posuzované věci se ztotožnil s názorem, vysloveným v rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 29/2018-239 ze dne 11.5.2018, jež obstálo v dovolacím řízení. Rovněž ve věci 55 Cm 103/2018 považuje soud za nesporné, že je dána totožnost předmětu řízení s řízením vedeným Městským soudem v Praze pod sp. zn. 5 Cm 100/2013, které bylo zahájeno 1.8.2013. a je naplěna i podmínka totožnosti účastníků řízení. Za podstatné považuje soud, že strany rozhodčího řízení, coby nositelé hmotných a práv a povinností, jsou identické, není přitom rozhodné, že v jednotlivých řízeních je jiný okruh účastníků- rozhodců. Soud prvního stupně považuje za zcela absurdní, aby jiným výkladem bylo umožněno, aby mezi stranami rozhodčího řízení s týmž předmětem řízení probíhala duplicitní řízení o jmenování předsedajícího rozhodce.5. Soud s odkazem na ustanovení § 83 odst. 1, § 103 a 104 odst. 1, věta prvá o.s.ř. řízení zastavil, o vrácení části zaplaceného soudního poplatku rozhodl postupem dle ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o nákladech řízení rozhodl dle ustanoení § 146 ost. 2 o.s.ř.6. Ve včas podaném odvolání navrhovatel poukázal na skutečnost, že řízení o jmenování předsedajícího rozhodce pro rozhodčí řízení ad hoc PŘ 1/2007 je vedeno na návrh účastníka č.1/ již od 1.8.2013 u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 100/2013. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18.12.2018 č.j. 5 Cmo 346/2018 návrh účastníka č.1/ pravomocně zamítl. Následně podali navrhovatel i účastník č.1/ nový návrh na jmenování předsedajícího rozhodce. Řízení, vedené o návrhu navrhovatele bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3.5.2019 č.j. 1 Cm 4/2019-13 zastaveno pro překážku litispendence. „ Proti tomuto usnesení podal , právnická osoba, z procesní opatrnosti odvolání.“ V dané souvislosti poukázal odvolatel na skutečnost, že byť řízení o jmenování rozhodce, vedené u Městského soudu v Praze k návrhu účastníka č.1/ pod p. zn. 41 Cm 3/2019, je ve stejné procesní situaci jako ostatní řízení o jmenování předsedajícího rozhodce, vedená na návrh na navrhovatele, řízení o návrhu účastníka č.1/ nebylo dosud zastaveno, a postupem soudu tak dochází k narušení rovnováhy řízení a porušení zásady rovnosti stran. „Zároveň je postupem soudu porušeno právo na předvídatelnost a jednotnost soudního rozhodování, když v obdobných případech je bezdůvodně rozhodováno rozdílně a zcela jednoznačně ve prospěch jedné ze stran.“ Ve vém odvolání navrhovatel rovněž zdůraznil, že podává odvolání, neboť „ otázka totožnosti účastníků jednotlivých řízení a tudíž existence překážky věci zahájené, není zcela jednoznačná, a to tím spíše, když k této otázce soudy v obdobných řízeních přistupují rozdílně.“7. V rámci podaného odvolání navrhovatel učinil s odkazem na ustanovení § 109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. návrh na přerušení řízení do rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20.8.2019, č.j. Ncp 369/2019-145. Uvedeným usnesením Vrchní soud v Praze rozhodl, že ve věci jsou věcně příslušné krajské soudy jako soudy prvního stupně, odlišně než bylo rozhodnuto v usnesení sp. zn. Ncp 1237/2015 ze dne 7.10.2015.8. Odvolatel vedle návrhu na přerušení řízení, změny napadeného rozhodnutí tak, že řízení se nezastavuje, „ případně“ navrhuje spojení věcí ke společnému řízení.9. Účastník č.1/ ve svém vyjádření k odvolání poukázal na skutečnost, že nyní probíhá u Vrchního soudu v Praze odvolací řízení, když Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, jenž byl vydán v odvolacím řízení ve věci, vedené před soudem prvního stupně pod sp. zn. 5 Cm 100/2013. Toto řízení, zahájené dne 1.8.2013, představuje překážku věci zahájené pro jednotlivá další řízení o návrzích na jmenování předsedajícího rozhodce pro předmětné rozhodčí řízení. Účastník je přesvědčen, že je dána totožná věc a stejný okruh účastníků. Jednotlivých řízení o jmenování předsedajícího rozhodce se účastní totožní účastníci /navrhovatel a účastník 1/ a dále v něm jde o jmenování předsedajícího rozhodce pro stejné rozhodčí řízení. Účastník má za to, že z povahy věci - jmenování předsedajícího rozhodce soudem pro jedno rozhodčí řízení - a z ustanovení § 9 odst. 1 ZRŘ plyne, že v této věci může rozhodovat pouze jeden soud v rámci jednoho soudního řízení. Později zahájené řízení je třeba podle ustanovení § 104 ve spojení s ustanovením § 83 zastavit, nikoliv řízení například spojit.10. V dané souvislosti účastník č.1/ odkázal rovněž na rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 1 Cm 4/2019 -13 ze dne 3. 5. 2019 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. j. 23 Cdo 4493/2018-290 ze dne 16. 1. 2019, která byla vydána ve dvou řízeních zahájených na návrh navrhovatele a která se shodně týkala jmenování předsedajícího rozhodce pro předmětné rozhodčí řízení. V obou řízeních soudy shodně dospěly k závěru, že řízení jsou vedena v totožné věci, týkající se týchž účastníků a jejich projednání brání překážka věci zahájené.11. Z vyjádření účastníka č.1/ je dále zřejmé, že účastník č.1/ nesdílí stanovisko navrhovatele, že postupem soudu došlo k porušení rovnosti stran.12. Dále se účastník č. 1 vymezil k návrhu navrhovatele na přerušení řízení: „Podle názoru účastníka č. 1/ podání ústavní stížnosti nebylo dostatečným důvodem pro přerušení řízení dle ust. § 109 o.s.ř. ani v době podání ústavní stížnosti. Navíc Ústavní soud České republiky ústavní stížnost dne 10. 12. 2019 odmítl s tímto odůvodněním: ‚Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal důvody pro zásah do jurisdikce obecných soudů. Vrchní soud napadené usnesení srozumitelně a adekvátně odůvodnil. Ústavní soud neshledal nedostatky, které jej v minulosti vedly k vydání zrušujícího nálezu.“13. Účastník č.1/ je přesvědčen, že jelikož ústavní stížnost navrhovatele byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky IV. ÚS 3704/19 ze dne 10. 12. 2019, nejsou splněny podmínky pro přerušení řízení stanovené v ust. § 109 o.s.ř.14. K otázce nákladů řízení účastník uvedl, že navrhovatel si musel již v době podání návrhu být vědom toho, že řízení bude s ohledem na překážku litispendence zastaveno. Dle účastníka č.1/ je zřejmé, že navrhovatel zastavení daného řízení zavinil, a to nikoli náhodou, ale úmyslně. Účastník 1/ navrhuje, aby mu vůči navrhovateli byly přiznány náklady odvolacího řízení.15. Odvolací soud konstatuje, že pokud jde o návrh na přerušení řízení, ten je v době rozhodování odvolacího soudu pojmově nedůvodný, neboť řízení, do jehož skončení je přerušení navrhováno, je již skončeno. Předmětná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu České republiky