7 Cmo 101/2020-1302 — Vrchní soud v Praze

1. Usnesením uvedeným v záhlaví přiznal soud , Jméno advokáta E, , advokátovi, se sídlem , adresa, , odměnu za činnost hmotněprávního opatrovníka společnosti , právnická osoba, , identifikační číslo , IČO advokáta B, , se sídlem , adresa, , ve výši 1 615 529,08 Kč, když opatrovaná , právnická osoba, , identifikační číslo , IČO advokáta B, , se sídlem , adresa, , je povinna tuto částku, tedy 1 615 529,08 Kč zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Plzni, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení.2. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že , Jméno advokáta E, byl pravomocným usnesením Krajského soudu v Plzni jako advokát ustanoven hmotněprávním opatrovníkem společnosti , právnická osoba, , identifikační číslo , IČO advokáta B, (dále jen „Společnost“). Usnesením ze dne 14. 9. 2018 č. j. 46Nc 5001/2014-1163 bylo zrušeno ustanovení hmotněprávního opatrovníka této Společnosti z důvodu obnovení činnosti jejího statutárního orgánu. , Jméno advokáta E, podáním ze dne 10. 9. 2019 vyúčtoval odměnu a náklady v celkové výši 2 588 369,08 Kč. Soud mu přiznal odměnu dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) ve výši 1 615 529,08 Kč, když aplikoval jeho § 9 odst. 5 a § 7 a přiznal za jeden úkon jako dostačující částku 500 Kč při celkovém počtu 1 608 úkonů. Soud neakceptoval požadavek , tituly před jménem, , Anonymizováno, na zvýšení odměny dle § 12 odst. 1 advokátního tarifu z důvodu časové náročnosti a rozsáhlosti činnosti jím provedené. Dle soudu přiznaná odměna dostatečně reflektuje pokrytí činnosti opatrovníka, nejednalo se o extrémně mimořádné a náročné úkony. Přiznal opatrovníkovi odměnu ve výši 804 000 Kč, dále mu přiznal režijní paušál ve výši 300 Kč za úkon, tj. celkem 482 400 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, cestovné ve výši 28 148 Kč, náhradu za ztrátu času v rozsahu 206 půlhodin po 100 Kč dle § 14 advokátního tarifu a 21% DPH ve výši 280 381,08 Kč. O povinnosti zaplatit částku 1 615 529,08 Kč uložené Společnosti soud rozhodl dle § 148 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Dle soudu prvního stupně činnost, kterou prováděl opatrovník, prováděl ve prospěch Společnosti, když ta nebyla jako právnická osoba schopna sama jednat kvůli sporům mezi společníky a sporům o jednatelství a těmito vynaloženými penězmi došlo k záchraně Společnosti, zachování zaměstnanosti a dosahování příjmů, eventuálně i zisků ve prospěch Společnosti.3. Do tohoto usnesení podal účastník 3 , Jméno advokáta E, včasné odvolání, doplněné podáním doručeným soudu prvního stupně dne 4. 2. 2020. Namítá, že považuje za nesprávnou samotnou formulaci napadeného výroku, když soud prvního stupně v jednom jediném výroku rozhodl jak o jeho odměně za činnost hmotněprávního opatrovníka Společnosti, tak i o uložení povinnosti samotné Společnosti, uvedenou částku uhradit. O každé z otázek měl, dle odvolatele, soud rozhodnout samostatným výrokem, ve výroku absentuje údaj o tom jakým způsobem, kdy a kým bude odměna vyplacena, čímž se napadený výrok stal nevykonatelným. Brojí proti výši přiznané odměny, kdy prvostupňový soud neakceptoval jeho požadavek na navýšení odměny dle § 12 odst. 1 advokátního tarifu, přestože soud sám ve svém odůvodnění na jednu stranu uvedl, že se jedná o úkony „v časově rozsáhlé době, nicméně se nejedná o extrémně mimořádné a náročné úkony“ a současně úkony označil za „nikoliv lehké“. Odvolatel shledává takové odůvodnění rozporným, kdy soud prvního stupně neosvětlil, jakými úvahami se při vynesení uvedených závěrů řídil, neuvedl jiné důvody, proč k navýšení odměny nepřikročil. Přitom se dle odvolatele jednalo o úkony mimořádně časově náročné a rozsáhlé i co do oblasti vykonávané správy, kdy Společnost provozovala podnik s řadou zákazníků, účastnila se mnoha soudních řízení, byla řešena veškerá ekonomická, účetní a obchodní agenda a tyto úkony konal odvolatel osobně po dobu několika let. Jako opatrovník činil odvolatel kroky nejen k obnovení činnosti statutárního orgánu Společnosti, ale též zabezpečil její majetek a provoz závodu. Napadené rozhodnutí tak, dle odvolatele, nesplňuje podmínky § 157 odst. 2 o. s. ř., díky čemuž je nepřezkoumatelné. Odvolatel neshledal ani důvod uložit povinnost nahradit částku odměny opatrovníka Společnosti za použití analogie § 148 odst. 1 o. s. ř., když podle výsledku řízení není možné dojít k závěru, že by Společnost zavinila vznik, popř. ovlivnila délku trvání rozporů mezi svými společníky, stejně jako délku soudních řízení řešících především platnost valných hromad, na kterých byli navzájem odvolání oba jednatelé, což bylo právě důvodem ustanovení hmotněprávního opatrovníka Společnosti. Navrhuje, aby odvolací soud napadené usnesení změnil, tak že mu samostatným výrokem přizná odměnu ve výši 2 588 369,08 Kč a současně rozhodne, že tato bude hrazena z prostředků České republiky – Krajského soudu v Plzni.4. Proti usnesení podala včasné odvolání i Společnost, doplněné podáním doručeným soudu prvního stupně dne 16. 1. 2020, z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. c) a g) o. s. ř., neboť má za to, že v daném případě nemělo být postupováno dle § 148 odst. 1 o. s. ř., ale dle § 150 o. s. ř. Uvedla, že na odměnu opatrovníka jsou aplikovatelná ustanovení o odměně statutárního orgánu společnosti, kdy na tuto právní úpravu přímo odkazuje § 487 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Odměnu statutárního orgánu obchodní korporace za výkon jeho funkce pak upravuje zákon č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních korporacích (dále jen „ZOK“), jenž ve svém ustanovení § 59 odst. 3 upravuje domněnku bezplatného výkonu funkce, nebyla-li odměna statutárního orgánu ujednána ve smlouvě o výkonu funkce. V návaznost na předešlé, pak Společnost v odvolání rozsáhle argumentuje, proč je na místě aplikace § 150 o. s. ř. a uplatnění existence důvodů zvláštního zřetele hodných, jež u sebe spatřuje v tom, že náklady spojené s odměnou opatrovníka vznikly v důsledku průtahů v soudních řízeních o platnosti usnesení valné hromady Společnosti ze dnů 22. 8. 2013 a 9. 9. 2013 vedených před Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 222/2013 a 42 Cm 239/2013. Pro případ, že by odvolací soud neshledal podmínky pro aplikaci moderačního práva v souladu s § 150 o. s. ř. a za předpokladu, že aplikace ustanovení o nákladech řízení bude shledána za přípustnou, je dle Společnosti rovněž možná aplikace zásady zavinění dle § 143 o. s. ř., jelikož Společnost svým chováním nezbytnost ustanovení opatrovníka a vznik s tím spojených nákladů nezavinila. Odvolatelka dále namítá, že soud prvního stupně posoudil nesprávně i rozsah činnosti opatrovníka, za kterou by mu náležela odměna. Nesouhlasí s tvrzením soudu, že činnost, opatrovníka, byla jeho přímým úkonem, kterou prováděl ve prospěch Společnosti a těmito vynaloženými penězi, že došlo k záchraně Společnosti, jejímu zachování a dosahování příjmů, eventuálně i zisků v její prospěch. Naopak konstatuje, že skutečnost, že za Společnost jedná opatrovník, a nikoli její statutární orgán, již sama o sobě poškozuje obchodní reputaci Společnosti a snižuje její důvěruhodnost a odrazila se na hospodářské situaci Společnosti s tím, že uvedené negativní důsledky pro její podnikání se do současné doby nepodařilo překlopit do pozitivních výsledků předchozích období. Namítá, že ji soud nevyrozuměl o svém záměru ve věci rozhodnout za použití aplikace § 148 odst. 1 o. s. ř., soud se nezabýval, zda v souladu s použitým ustanovením nejsou dány podmínky pro možnost osvobození Společnosti od soudních poplatků. Navrhuje, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a ve věci rozhodl, eventuálně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.5. Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 16. 1. 2020 podal proti usnesení včasné odvolání i navrhovatel, doplněné podáním doručeným soudu prvního stupně dne 26. 1. 2020, z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. c) a g) o. s. ř. Namítá, že v případě odměny hmotněprávního opatrovníka, již pojmově nejde o náklady řízení. Dle § 487 o. z., platí pro práva a povinnosti hmotněprávního opatrovníka obdobně ustanovení o právech a povinnostech člena statutárního orgánu. Proto je na místě aplikace § 59 odst. 3 ZOK, dle něhož platí domněnka bezplatnosti výkonu funkce, pokud ve smlouvě o výkonu funkce není v souladu se ZOK sjednáno odměňování. Ze strany soudu mělo být v návaznost na aplikaci § 148 o. s. ř. posouzeno, zda nejsou dány důvody § 150 o. s. ř. k vyloučení náhrady těchto nákladů. Uvedl a v odvolání rozsáhle popsal a rozvedl, že k podání návrhu na ustanovení hmotněprávního opatrovníka Společnosti došlo primárně v důsledku průtahů v soudních řízeních. Namítá, že je nespravedlivé požadovat po účastnících tohoto řízení uhradit náklady spojené s odměnou opatrovníka, když vznik těchto nákladů žádný z účastníků nezavinil. Společnosti soud prvního stupně neumožnil vyjádřit se ke skutečnosti, že jí měla být uložena povinnost k náhr