7 Cmo 240/2020-692 — Vrchní soud v Praze

1. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 11. 2019, č. j. 13 Cm 285/2018-551, zrušil účast žalobkyně a) v žalované společnosti (výrok I.), zamítl žalobu o zrušení účasti žalovaných b) a c) v žalované společnosti (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Do tohoto rozsudku podali žalobci a) a b) včasné odvolání. Usnesením ze dne 14. 4. 2020, č. j. 13 Cm 285/2018-640, vyzval soud žalobce k zaplacení soudního poplatku ve výši 2 000 Kč ve lhůtě 15- ti dnů ode dne doručení s poučením, že nebude-li poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, soud řízení zastaví a že k opožděnému zaplacení poplatku se nepřihlíží. Usnesení bylo zástupci žalobců a) a b) doručeno dne 20. 4. 2020 do datové schránky. Žalobci a) a b) však ve stanovené lhůtě soudní poplatek neuhradili, a proto soud usnesením ze dne 26. 5. 2020, č. j. 13 Cm 285/2020-641, odvolací řízení zastavil.2. Podáním ze dne 29. 5. 2020 podali žalobci a) a b) odvolání proti posledně uvedenému usnesení, zároveň požádali o prominutí lhůty k zaplacení soudního poplatku a soudní poplatek ke dni 28. 5. 2020 uhradili. Svoji žádost odůvodnili § 2 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu (dále jen „lex Covid“) s tím, že v důsledku opatření vlády byli nuceni přerušit výdělečnou činnost v oblasti hotelnictví, a tak neměli finance na uhrazení soudního poplatku. Státní podporu obdrželi až po uplynutí lhůty, a navíc trpí oba žalobci psychickými problémy, kvůli nimž byla žalobkyně a) v pracovní neschopnosti.3. Usnesením uvedeným v záhlaví soud prvního stupně návrh žalobců a) a b) na prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku z odvolání zamítl.4. Soud prvního stupně v odůvodnění odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 3 As 321/2017, dle něhož je lhůta uvedená v ust. § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „SP“) lhůtou propadnou, jejíž zmeškání nelze prominout. Tato lhůta má též charakter lhůty soudcovské ve smyslu § 55 o. s. ř., přičemž ani zmeškání soudcovské lhůty nelze prominout. Dále soud uvedl, že dle důvodové zprávy k zákonu se § 2 lex Covid nevztahuje na lhůty soudcovské s výjimkou lhůty podle § 114b o. s. ř. Z těchto důvodů soud nemohl žádosti žalobců a) a b) vyhovět. Nad to má soud za to, že žádosti nemohlo být vyhověno, ani kdyby zákon prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku umožňoval. Dle soudu totiž měli, a nic jim nebránilo, využít institutu osvobození od soudního poplatku podle § 138 o. s. ř.5. Proti tomuto usnesení podali žalobci a) a b) včasné odvolání, ve kterém namítali, že soudem prvního stupně citovaný judikát se vztahuje k institutu správního soudnictví, kdy správní soudnictví je vedeno odlišnými zásadami než civilní. Nadto se vztahuje k roku 2017, přičemž teď v roce 2020 je situace zcela odlišná. Dle odvolatelů soud prvního stupně nedostál své úloze z hlediska nestrannosti, zákonnosti a proporcionality právních aktů moci soudní založené Listinou z hlediska formální rovnosti a předvídatelnosti rozhodnutí. Odvolatelé mají za to, že jejich žádost o prominutí zmeškání lhůty je odůvodněná a ospravedlnitelná, když ani žalované vyhověním žádosti nevznikne žádná materiální škoda. Odvolatelé nemohli uhradit soudní poplatek ne svojí vinou, ale vlivem vis major. Dle nich se soud nevypořádal s námitkami ohledně ústavou zaručených práv a neprovedl test proporcionality. Z výše uvedených důvodů odvolatelé navrhují, aby jim bylo vyhověno v žádosti o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku za odvolání.6. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.7. Podle ust. § 55 o. s. ř. nestanoví-li tento zákon lhůtu k provedení úkonu, určí ji, jestliže je to třeba, předseda senátu. Lhůtu, kterou určil, může předseda senátu též prodloužit.8. Podle § 58 o. s. ř. soud promine zmeškání lhůty, jestliže účastník nebo jeho zástupce ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší. Návrh je třeba podat do patnácti dnů po odpadnutí překážky a je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon.9. Podle § 2 lex Covid (2) Zmeškal-li účastník nebo jeho zástupce v občanském soudním řízení lhůtu k provedení úkonu z omluvitelného důvodu spočívajícího v mimořádném opatření při epidemii, které účastníkovi nebo jeho zástupci znemožňovalo nebo podstatně ztěžovalo úkon učinit, promine soud zmeškání této lhůty podle § 58 občanského soudního řádu i v případech, ve kterých to zákon jinak vylučuje. (4) Zmeškal-li žalovaný lhůtu k vyjádření podle § 114b odst. 1 občanského soudního řádu z omluvitelného důvodu spočívajícího v mimořádném opatření při epidemii, které mu znemožňovalo nebo podstatně ztěžovalo vyjádření učinit, rozhodne soud na návrh žalovaného o prominutí zmeškání této lhůty a o zrušení rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 občanského soudního řádu. Pokud žalovaný proti rozsudku pro uznání podal i odvolání a návrhu podle věty první bylo pravomocně vyhověno, k odvolání se nepřihlíží.10. Lze tedy shrnout, že ust. § 2 lex Covid umožňuje prominutí lhůt zákonných (§ 58 o. s. ř.) i v případech, kdy je jejich prominutí ze zákona vyloučeno, a dále pouze prominutí soudcovské lhůty k vyjádření podle ust. § 114b o. s. r. ř. Ustanovení § 58 o. s. ř. upravuje prominutí zmeškání procesních lhůt stanovených zákonem (zákonné lhůty); nelze prominout zmeškání soudcovské lhůty, takovou lhůtu lze pouze prodloužit dle § 55 o. s. ř. Soudcovské lhůty má soud možnost prodloužit i po jejich uplynutí. To však neplatí u lhůt propadných, kterou je i soudcovská lhůta určená dle ust. § 9 odst. 1 SP, neboť po jejím uplynutí již nelze poplatkovou povinnost splnit.11. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že prominutí lhůty k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání není v rámci lex Covid možné, a lze dodat, že ji nelze ani prodloužit dle § 55 o. s. ř., neboť se dle zákona jedná, o lhůtu propadnou.12. K námitkám odvolatelů, že na jejich straně existoval nárok na prominutí soudního poplatku za odvolání, odvolací soud vzhledem k přijatému závěru konstatuje, že jimi tvrzená skutečnost není pro posouzení návrhu žalobců a) a b) na prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku rozhodná. Ta může být v případě, že k tomu budou splněny veškeré zákonné podmínky, toliko důvodem, pro který nebude na místě postup soudu dle ust. § 9 odst. 1 věta druhá SP.13. Ze všeho uvedeného tak plyne, že pro prominutí zmeškané lhůty určené dle § 9 odst. 1 SP není vzhledem k její povaze dán základní zákonný předpoklad, a není zde tak žádného prostoru pro úvahy soudu o subjektivních či objektivních důvodech, proč žalobci a) a b) soudní poplatek ve lhůtě soudem určené dle § 9 odst. 1 SP nezaplatili. Odvolací soud proto uzavírá, že napadené usnesení je dostatečně odůvodněno a soud prvního stupně rozhodl správně, když návrh žalobců a) a b) na prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku za odvolání zamítl.14. Z vyložených důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil pro jeho věcnou správnost.