2 Cmo 149/2021-104 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zrušil směnečný platební rozkaz Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2016, č. j. 7 Cm 27/2016-17 (výrok I.), zastavil řízení (výrok II.) a žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). V odůvodnění usnesení uvedl, že řízení bylo zastaveno a směnečný platební rozkaz byl zrušen postupem podle ustanovení § 96 odst. 2, první věta o. s. ř. na základě zpětvzetí žaloby, které učinila žalobkyně podáním ze dne 24. 3. 2021. Pokud jde o náklady řízení, o těchto bylo rozhodnuto podle ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně zpětvzetím žaloby zavinila, že řízení bylo zastaveno, nicméně k podání zpětvzetí došlo pro jednání žalovaného z důvodu jeho insolventnosti. Z toho důvodu žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno. Soud prvního stupně dále uvedl, že o vrácení soudního poplatku bude rozhodnuto po právní moci usnesení s ohledem na řízení vedené pod sp. zn. 7 Cm 27/2016.2. Proti tomuto usnesení, a to jen do jeho výroku III. o nákladech řízení, podal žalovaný v zákonem stanovené lhůtě odvolání (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), ve kterém namítl, že zpětvzetí žaloby bylo pouze a jenom subjektivním rozhodnutím žalobkyně, která vůbec nezkoumala další možnosti a rozhodla se, jak se rozhodla. Usnesení je podle žalovaného nespravedlivé a v rozporu s judikaturou všech soudů, zejména Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Žalovaný dále uvedl, že soudy je standardně praktikováno, že tzv. objektivní odpovědnost za zastavení řízení je sankcionována přiznáním nákladů řízení protistraně. Z těchto důvodů navrhl změnu usnesení v jeho výroku III. tak, že mu bude přiznána náhrada nákladů zastoupení v rozsahu odměny za převzetí věci s konzultací, za podání námitek, za sepis doplnění odvolání ve věci samé a dále v rozsahu půl úkonu za reakci na výzvu soudu ze dne 19. 3. 2021 k doplnění dokazování. Žalovaný dále uplatnil právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu poloviny odměny za sepis odvolání a právo na 4 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč a na náhradu za 21 % daň z přidané hodnoty.3. Žalobkyně se k odvolání žalovaného nevyjádřila.4. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení v odvoláním dotčeném rozsahu, tedy v jeho výroku III. o nákladech řízení, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž k projednání odvolání nařídil jednání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.).5. Podle ustanovení § 146 odst. 2, věta první o. s. ř., jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Zavinění se přitom posuzuje výlučně z hlediska procesního. Byl-li však pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je podle ustanovení § 146 odst. 2, věta druhá o. s. ř. povinen hradit náklady řízení žalovaný.6. Z první věty ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. plyne, že žalobce zpětvzetím žaloby vždy zaviní zastavení řízení a je v takovém případě povinen nahradit žalovanému jeho náklady. Pro případ vlivu chování druhého účastníka na zpětvzetí žaloby je z tohoto pravidla stanovena výjimka obsažená ve druhé větě uvedeného ustanovení, z níž vyplývá, že třebaže žalobce zavinil zastavení řízení tím, že žalobu vzal zpět, je povinností žalovaného nahradit mu náklady řízení za procesní situace, že důvodně podaná žaloba byla vzata zpět pro chování žalovaného. I důvodnost podání žaloby je přitom třeba uvažovat výlučně procesně, tedy z hlediska výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce.7. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně vzala podáním ze dne 24. 3. 2021 zpět žalobu o zaplacení směnečné pohledávky ve výši 5 120 000 Kč se 6 % úrokem ročně z této částky od 31. 12. 2015 do zaplacení a s odměnou ve výši 17 066 Kč. Jako důvod zpětvzetí žaloby uvedla, že další vedení řízení nepovažuje za efektivní, neboť konkurs na majetek žalovaného byl pravomocně zrušen pro nedostatek majetku. Podle žalobkyně byla žaloba podána důvodně.8. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se nedomohla uspokojení nároku proti žalovanému, když směnečná pohledávka jím nebyla žalobkyni uhrazena, nelze přisvědčit závěru soudu prvního stupně o tom, že ke zpětvzetí žaloby došlo pro jednání žalovaného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015, dostupné na www.nsoud.cz). V samotné okolnosti, že na žalovaného byl v průběhu řízení prohlášen konkurs a že tento byl zrušen pro nedostatek majetku, tak nelze spatřovat chování žalovaného, jež by mohlo odůvodňovat závěr o jeho zavinění na zastavení řízení, jak soud prvního stupně dovodil. Právem proto žalovaný namítá, že zpětvzetí žaloby bylo čistě subjektivním rozhodnutím žalobkyně nadále nepokračovat v jí zahájeném soudním řízení.9. Zavinění na zastavení řízení je proto na straně žalobkyně, kterou stíhá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2, první věta o. s. ř. povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů, které v řízení účelně vynaložil. Za tyto náklady je třeba považovat odměnu za jeho zastupování advokátem v rozsahu 2 úkonů právní služby po 28 860 Kč (převzetí a příprava zastoupení a podání námitek) podle ustanovení § 7 bod 6. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a/ a d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, 2 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 téže vyhlášky a dále náhradu za 21 % daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad hotových výdajů podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 12 247,20 Kč.10. Pokud jde o žalovaným dále uplatněný úkon právní služby, spočívající v jeho reakci na výzvu soudu prvního stupně k doplnění dokazování, za tento mu nebylo možno odměnu přiznat, neboť se jedná o podání, jímž žalovaný pouze označil důkazy, resp. sdělil soudu prvního stupně jím vyžadované údaje, aniž by se jakkoli vyjadřoval ve věci samé. Nejde tedy o samostatný úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Žalovanému nebylo možno přiznat ani odměnu za doplnění odvolání ze dne 2. 8. 2016, jak jím bylo požadováno, neboť toto doplnění učinila společnost , Anonymizováno, , která byla původně žalovanou 1., nikoli sám žalovaný. Za tohoto stavu věci žalovanému nenáleží ani jím dále účtované paušální náhrady hotových výdajů a náhrada za daň z přidané hodnoty z nákladů řízení, které nebyly shledány jako náklady žalovaným skutečně či účelně vynaložené.11. S odkazem na závěry shora uvedené odvolací soud změnil výrok III. usnesení soudu prvního stupně postupem podle ustanovení § 220 odst. 1, písm. a/ o. s. ř. ve spojení s § 167 odst. 2 a § 211 o. s. ř. tak, že žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 70 567,20 Kč, a to k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).12. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalovanému, který byl v odvolacím řízení úspěšný, náleží právo na jejich náhradu ve výši odpovídající odměně za jeden úkon právní služby v rozsahu jedné poloviny podle ustanovení § 7 bod 6. ve spojení s § 11 odst. 2 písm. c/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (14 430 Kč), paušální náhradě hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 4 téže vyhlášky (300 Kč) a náhradě za 21 % daň z přidané hodnoty z odměny a z paušálních náhrad (3 093,30 Kč). Náklady odvolacího řízení v celkové výši 17 823,30 Kč je žalobkyně povinna i v tomto případě zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 ve spojení s § 11 o. s. ř.).