6 Cmo 129/2020-1302 — Vrchní soud v Praze

Výše uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud I. stupně ve výroku I. zamítl žalobu podanou dne 16. 12. 2003 na vydání 264 238,966 tun pohonných hmot, konkrétně 5 802,067 tun benzínu 91 N, 46 409,219 tun benzínu 95,212 027,68 tun motorové nafty, a není-li to možné, potom aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku ve výši 2 598 820 335 Kč složenou z částek 2 406 950 184 Kč a 191 870 151 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2% ročně z částky 2 598 820 335 Kč od 1. 11. 2003 do zaplacení a ve výroku II. rozhodl o nákladech řízení úspěšného žalovaného.Soud I. stupně vyšel ze skutečnosti, že společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, , se žalobou podanou u Městského soud v Praze dne 16. 12. 2003 domáhala proti žalované vydání pohonných hmot za roky 1997-2000 v druhu a množství podle dodacích listů uvedených v žalobě v celkovém množství 264 238,966 tun, eventuálně zaplacení částky ve výši 2 406 950 184 Kč (cena pohonných hmot) a 191 870 150 Kč (spotřební daň), to vše spolu s 2% úrokem z prodlení od 1. 11. 2003 do zaplacení.Dále soud I. stupně vyšel ze skutečnosti, že když v průběhu řízení původní žalobkyně , právnická osoba, zanikla, na její místo vstoupila nyní žalující společnost , Jméno žalobkyně, . Ve shodě se svým právním předchůdcem měla podle soudu I. stupně nastupující žalobkyně setrvat na tvrzení, že dne 29. 5. 2002 mezi společností , Anonymizováno, v postavení prodávajícího a společností , právnická osoba, v postavení kupujícího měla být uzavřena rámcová smlouva č. 2002-2905 a dne 12. 7. 2002 z ní vycházející kupní smlouva, podle níž společnost , Anonymizováno, měla dodat společnosti , právnická osoba, v rozsudku soudu I. stupně blíže specifikované pohonné hmoty. Tyto pohonné hmoty tvořící předmět kupní smlouvy měla prodávající uložit ve skladovém systému žalované společnosti, což mělo být stranou žalující dokladováno zejména dodacími listy, evidencí společnosti , právnická osoba, - veřejného celního skladu, jakož i evidencí žalované a společnosti , právnická osobaSoud I. stupně vyšel rovněž ze skutečnosti, že podle žaloby dne 19. 3. 2003 měly uzavřít společnosti , Anonymizováno, a , právnická osoba, dohodu o narovnání, v níž měly učinit nesporným, že dne 12. 7. 2002 prodala společnost , Anonymizováno, společnosti , právnická osoba, pohonné hmoty v celkovém množství 264 238,966 tun (specifikované shodně jako v žalobě), že se jejich výlučným vlastníkem stává , právnická osoba, , a že zboží je uloženo ve skladovém systému firmy , právnická osoba, . Společnost , právnická osoba, měla podle žaloby se žalovanou uzavřít smlouvu č. 200/644/2002 o transportu a skladování zboží, kterou měla žalovaná vypovědět dopisem ze dne 5. 5. 2003, přičemž výpovědní lhůta měla skončit 31. 8. 2003, avšak podle žaloby ropné produkty nevydala, ačkoliv měla být vyzvána dne 29. 9. 2003 k vydání předmětných pohonných hmot.Soud I. stupně posuzoval rovněž obranu žalované společnosti navrhující žalobu zamítnout. Podle žalované společnosti pohledávky uplatňované v tomto řízení měly být pouze fiktivní, což měla dokládat pravomocná rozhodnutí vydaná v trestních řízeních vedených soudem I. stupně, a to zejména pod sp. zn. 57 T 1/2013. Výsledky trestních řízení mají svědčit o tom, že pohledávky na vydání předmětných pohonných hmot měly být uměle vytvořeny s cílem oklamat společnost , Anonymizováno, Podle obrany žalované fiktivnost existence pohledávek měla být vyjádřena ve skutcích, již měly naplňovat skutkové podstaty trestných činů (podvodu) uvedených v pravomocných rozsudcích trestních soudů a z uvedeného důvodu je podle obrany žalované civilní soud těmito trestními rozsudky vázán ve smyslu § 135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. - občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Skutkové okolnosti soudy pravomocně zjištěných trestných činů jsou podle žalované společnosti podstatné i pro rozhodnutí v této věci, jak má vyplývat rovněž z ustálené rozhodovací praxe.Soud I. stupně posuzoval též navazující argumentaci žalující společnosti zpochybňující právní názor žalované společnosti, že by soud v tomto civilním řízení měl být vázán rozhodnutím ve věci 57 T 1/2013, a to především z toho důvodu, že žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) nebyla v uvedeném trestním řízení stíhána a odsouzena. Poukázala na judikaturu Ústavního soudu, jež má být aplikovatelná podle žalující společnosti i na projednávanou věc a měla dovozovat, že i v projednávaném případě měl soud v civilním řízení provést dokazování a rozsudek vydaný v trestním řízení by měl hodnotit pouze jako jeden z důkazů. V této souvislosti měla žalující společnost poukazovat na skutečnost, že nebylo dokončeno dokazování před soudem I. stupně v rozsahu pro tuto věc zásadním a podle žalobkyně zejména nebyla dána možnost zástupci znaleckého ústavu , Anonymizováno, , aby obhájil svůj znalecký posudek. Stejně tak podle žalobkyně nebyla dána možnost ke zpracování revizního znaleckého posudku k vyjasnění rozporů mezi znaleckými posudky předloženými oběma stranami.Soud I. stupně při úvaze, zda provádět žalobkyní navrhované důkazy předně vyšel z trestních rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2015 č. j. 57 T 1/2013-4790 a ze dne 19. 8. 2914, sp. zn. 10 T 11/2012, jakož i Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, č. j. 7 To 74/2017 a ze dne 6. 6. 2018 sp. zn. 7 To 28/2018 a navržené důkazy již neprováděl s ohledem na svůj právní názor, podle něhož je vázán rozsudky trestních soudů, jež měly klást za vinu odsouzeným, že se měli dopustit trestných činů v úmyslu vylákat neoprávněný majetkový prospěch ve výši nejméně 2 598 820 335 Kč ze spol. , Jméno žalované, , když měli prostřednictvím jimi ovládaných obchodních společností a osob zorganizovat a zajistit uzavření smluv, na základě nichž měli za využití fiktivních dokladů o prodeji pohonných hmot vytvořit mylný dojem o existenci údajné pohledávky za společností , Jméno žalované, ., týkající se 264 238,966 tun pohonných hmot, údajně uložených ve skladovém systému spol. , Jméno žalované, .Na základě uvedeného, má být soud I. stupně ve smyslu § 135 o. s. ř. vázán výroky trestních rozsudků o vině, podle nichž žalovaná pohledávka byla pouze fiktivní, neexistující a ve skutečnosti klamavě vytvořená trestnou činností odsouzených osob pokoušejících se o podvod. Proto žalobu zamítl a přiznal úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení.