6 Cmo 169/2020-87 — Vrchní soud v Praze

1. Shora označeným usnesením (dále též „předmětné usnesení“) Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) návrh na určení, že je neplatné veškeré hlasování učiněné na shromáždění účastníka konaném dne 27. 5. 2019, zamítl (výrokem I.) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrokem II.). Dovodil, že návrh nebyl podán ve lhůtě stanovené v § 1209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2020, občanského zákoníku (dále jen „o. z.”), neboť shromáždění, jehož se navrhovatel zúčastnil, se konalo dne 27. 5. 2019, a podal-li navrhovatel návrh u soudu až dne 29. 8. 2019, stalo se tak po uplynutí zákonem určené tříměsíční prekluzivní lhůty. Nestačí, podal-li navrhovatel návrh poště k doručení dne 26. 8. 2019. Tento důvod pak k zamítnutí návrhu plně postačuje. Navrhovatel nadto ani není přehlasovaným vlastníkem, neboť se shromáždění zúčastnil, avšak nehlasoval. Soud navíc rozhoduje o neplatnosti rozhodnutí, nikoliv o hlasování, pročež nebylo možno návrhu vyhovět ani z tohoto důvodu. Pokud jde o náklady řízení, účastníku, který byl ve věci úspěšný, žádné nevznikly.2. Proti usnesení podal navrhovatel odvolání. Namítá, že lhůta uvedená v § 1209 odst. 1 o. z. je i lhůtou procesní, protože se jedná o podání žaloby (správně návrhu). Pokud tak odevzdal návrh k poštovní přepravě dne 26. 8. 2019, podal jej včas, aniž by mu bylo známo, proč doručení žaloby trvalo neobvykle dlouho, tj. celé tři dny. Navrhovatel pokládá za nespravedlivé, aby mu tato časová prodleva způsobená poštou byla přičítána k tíži. Na shromáždění navrhovatel hlasovat nemohl, protože nebylo usnášeníschopné. Za situace, kdy se hlasování vůbec nemělo konat, nelze vycházet ze zužujícího výkladu v podobě přehlasovaného vlastníka. Dále namítá, že nebyl vyzván k odstranění nesprávné formulace výroku svého návrhu. Soud si dále nevyžádal zápis z dotčeného shromáždění od pověřené správcovské firmy. Navrhuje proto zrušení usnesení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.3. Účastník se k podanému odvolání vyjádřil tak, že se ztotožňuje se závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně. Lhůta k podání návrhu byla dostatečně dlouhá a s ohledem na princip vigilantibus iura není odvolací argumentace důvodná. Shromáždění bylo usnášeníschopné, o čemž svědčí k vyjádření přikládaná prezenční listina s plnými mocemi členů účastníka, kteří k hlasování zmocnili třetí osobu. Navrhovatel se odmítl podílet na shromáždění, byť mu byl po celou dobu přítomen.4. Odvolací soud přezkoumal předmětné usnesení, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání [§ 212 a § 212a zákona č. 99/1993 Sb. v platném znění, občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve spojení s § 1 odst. 3, 4 a § 28 zákona č. 292/2013 Sb. v platném znění, o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“)], a odvolání neshledal důvodným.5. Odvolání soud projednal odvolání v nepřítomnosti navrhovatele, který sice požádal o odročení jednání z důvodu, že mu v účasti brání nepřiměřené riziko nákazy virem SARS-CoV-2, riziko onemocnění Covid-19 a riziko smrti, neboť za cca měsíc dosáhne věku 68 let a léčí se v cévní (po opakovaných trombózách), plicní (po prodělané plicní embolii) a neurologické (po prodělané neléčené lymské borelióze) ambulanci v , adresa, , což si soud může v těchto ambulancích ověřit. V , adresa, též reálně bydlí. Odkázal na informace o svém zdravotním stavu, které jsou obsaženy u jeho žádosti o osvobození od placení soudních poplatků.6. Navrhovatel vsak věrohodně nedoložil, že by mu tyto zdravotní obtíže objektivně v účasti na jednání odvolacího soudu bránily, neboť z lékařských zpráv z roku 2014 (na něž odkazuje) nevyplývá nynější zdravotní stav navrhovatele stran cévních a plicních komplikací a z jeho boreliového onemocnění se nepodává, proč by mu nemělo umožňovat účast u jednání soudu. Ustálené soudní praxi pak odpovídá závěr, dle něhož, má-li být jednání z důležitých důvodů odročeno, musí být důvod odročení zásadně i doložen co do jeho existence, aby soud mohl posoudit jeho závažnost, což nebylo navrhovatelem splněno (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2000, sp. zn. 25 Cdo 911/2000), přičemž, zkoumá-li soud, zda navrhovatel žádá o odročení jednání z důležitého důvodu, může vycházet jen ze skutečností, které mu jsou známy v době rozhodování o této žádosti [k tomu srov. např. rozhodnutí publikované pod č. C 524 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 6, cit. v např. Odročení soudního jednání a omluva účastníka nebo jeho právního zástupce (J. Spáčil, Bulletin advokacie 2004, 3:12, cit. dále též v Aspi), kde jsou shrnovány ustálené závěry soudní praxe k této otázce]. Nelze přitom dovodit, že by zákon požadoval, aby soud v případe, že žádosti o odročení jednání nevyhoví, navrhovatele o nevyhovění vyrozuměl; je proto věcí navrhovatele přesvědčit se, zda návrhu na odročení bylo vyhověno [ k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 2078/97, v: Soudní Rozhledy, ročník 2000, č. 12 (cit. v např. Odročení soudního jednání a omluva účastníka nebo jeho právního zástupce, J. Spáčil, Bulletin advokacie 2004, 3:12)]. Navrhovatel navíc soudu neuvedl takové kontaktní údaje, aby mohl být včas o nedostatcích své žádosti poučen.7. Soud vycházel ze skutkového stavu správně zjištěného soudem prvního stupně, který je ve vztahu k právním závěrům dále dovozeným zjištěn dostatečně. Návrhy na doplnění dokazování tudíž byly zamítnuty.8. Podle § 1209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2020, občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), je-li pro to důležitý důvod, může přehlasovaný vlastník jednotky nebo i společenství vlastníků, pokud je vlastníkem jednotky, navrhnout soudu, aby o záležitosti rozhodl; v rámci toho může též navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. Není-li návrh podán do tří měsíců ode dne, kdy se vlastník jednotky o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl, jeho právo zaniká.9. Podle § 645 odst. 1 o. z. nebylo-li právo vykonáno ve stanovené lhůtě, zanikne jen v případech stanovených zákonem výslovně. K zániku práva soud přihlédne, i když to dlužník nenamítne. Podle § 573 o. z. má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.10. Soudem prvního stupně bylo zjištěno, že shromáždění účastníka proběhlo dne 27. 5. 2019 a návrh navrhovatele došel soudu až dne 29. 8. 2019, třebaže byl předán , právnická osoba, . k doručení soudu dne 26. 8. 2019. Toto skutkové zjištění je správné a není nijak zpochybňováno.11. Pak byl ovšem návrh podán opožděně, a to z důvodů, které soud prvního stupně správně rozvedl, pročež právo navrhovatele na přezkum na shromáždění přijatých rozhodnutí zaniklo.12. Lhůta pro podání návrhu stanovená v § 1209 odst. 1 o. z. je totiž lhůtou hmotněprávní a prekluzivní (§ 645 odst. 1 o. z.), o čemž soudní praxe ani občanskoprávní teorie neměla nikdy žádných pochybností (k tomu srov. např. Petrov, J., Výtisk, M., Beran V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1299 marg. č. 1209 11 nebo s. 335 marg. č. 259 3, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. 32 Cdo 4/2010, v: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek 2001, Rc 23/20001, mutatis mutandis).13. To znamená, že pokud návrh nedošel soudu nejpozději dne 27. 8. 2019, právo na přezkum rozhodnutí přijatých na shromáždění zaniklo (§ 1209 odst. 1, § 645 odst. 1 o. z.).14. Zmeškání této lhůty také nemůže soud prominout, jak je tomu, kromě případů, kdy to zákon výslovně zakazuje, u lhůt procesních. I pokud by prominutí lhůty v úvahu přicházelo, nebyl by pro takový postup žádný důvod, neboť pokud podal navrhovatel k přepravě v pondělí (26. 8. 2019), nemohl být v dobré víre, že adresátu dojde v úterý (27. 8. 2020) jako v poslední den lhůty, neboť obvyklá doba doručení zásilky na území republiky odpovídá třem pracovním dnů (což odpovídá i dané věci, kdy návrh došel soudu dne 29. 8. 2019), jak lze dovodit i z domněnky upravené v § 573 o. z.15. Již jen z tohoto posouzení je zřejmé, že předmětné usnesení je věcně správné, pročež je zbytečné zabývat se námitkami dalšími.16. Přesto lze v zájmu úplnosti dodat, že pokud se navrhovatel shromáždění účastnil, byť v tvrzeném přesvědčení, že nebylo usnášeníschopné, a nehlasoval proti příslušným rozhodnutím, pak se neuplatní podmínka přehlasovaného vlastníka, vyžadovaná pro úspěch návrhu. Je tomu tak proto, že přijetí rozhodnutí nedostatečným počtem členů či neusnášeníschopnost shromáždění vlastníků jednotek jsou dle ustálených závěrů soudní praxe důvodem neplatnosti usnesení a nikoliv jeho nicotnosti či zdánlivosti (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 4221/2011, nebo ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1104/2016, mutatis mutandis), především ale proto, že smysl a účel požadavku na hlasování proti přijetí rozhodnutí spo