6 Cmo 215/2020-106 — Vrchní soud v Praze

1. Návrhem doručeným Městskému soudu v Praze (dále jen „soud I. stupně“) dne 4. prosince 2018 se navrhovatel domáhal vydání usnesení, kterým soud rozhodne- o zrušení účastníka 1/ a nařízení jeho likvidace podle ustanovení § 93 písm. c) zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOK“),- o jmenování likvidátora účastníka 1/ dle svého uvážení.2. Soud I. stupně usnesením ze dne 22. května 2020, č. j. 83 Cm 2043/2018-94 rozhodl, že- návrh na zrušení účastníka 1/ se zamítá (výrok I.),- žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).3. Soud I. stupně dospěl k závěru, že účastník 1/ činnost, spočívající v pronájmu nemovitostí, bytů a nebytových prostor a správy svého majetku, vykonává, když rozhodně nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by nebyl schopen správy vlastního majetku. Rozdílné názory společníků nejsou důvodem pro zrušení účastníka 1/, proto soud I. stupně návrhu nevyhověl a výrok o nákladech řízení odůvodnil odkazem na ustanovení § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“).4. Ve včas podaném společném odvolání ze dne 9. července 2020 do výroku II. uvedeného usnesení účastníci 2/ a 3/ (odvolatelé) vyslovili názor, že soud I. stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení chybně aplikoval ustanovení § 23 z. ř. s. a navrhli, aby odvolací soud napadené usnesení ve výroku II. změnil tak, že navrhovateli uloží povinnost zaplatit účastníkům 2/ a 3/ na nákladech řízení částku 47 093,20 Kč a náklady odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci usnesení k rukám jejich právní zástupkyně.5. Odvolatelé uvedli, že řízení o zrušení obchodní korporace je nesporným řízením o některých otázkách týkajících se právnických osob a jde o statusovou věc příslušné obchodní korporace ve smyslu ustanovení § 85 písm. a) z. ř. s. Na rozdíl od důvodů vymezených v ustanovení § 172 odst. 1 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, může soud zrušit obchodní korporaci z důvodů uvedených v ustanovení § 93 ZOK pouze na návrh toho, kdo má na tom právní zájem nebo na návrh státního zastupitelství, tudíž nemůže rozhodnout o zrušení obchodní korporace bez návrhu.6. Odvolatelé dále uvedli, že navrhovatel se domáhal zrušení společnosti pro nepřekonatelné rozpory mezi společníky ve smyslu ustanovení § 93 písm. c) ZOK. Ustanovení § 23 z. ř. s. platí pouze pro řízení, která lze zahájit i bez návrhu a pro řízení ve statusových věcech manželských a partnerských, pro ostatní záležitosti projednávané v režimu nesporného řízení se náhrada nákladů posoudí podle ustanovení § 142 a násl. o. s. ř., tudíž zejména dle zásady úspěchu ve věci.7. Ve vyjádření ze dne 22. července 2020 k podanému odvolání navrhovatel navrhl, aby odvolací soud napadený výrok II. usnesení soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil.8. V odůvodnění uvedl, že řízení o návrhu na zrušení společnosti podle ustanovení § 93 ZOK je řízením o statusových věcech právnických osob ve smyslu ustanovení § 2 písm. e) a ustanovení § 85 písm. a) z. ř. s. a pouze subsidiárně se řídí o. s. ř. Podle ustanovení § 13 odst. 1 z. ř. s. lze řízení zahájit i bez návrhu, pokud není zákonem stanoveno, že tak lze učinit jen na návrh. Dané řízení je řízením ve statusových věcech právnické osoby ve smyslu ustanovení § 85 písm. a) z. ř. s., není u něj uvedeno, že jej lze zahájit pouze na návrh, tudíž jej lze zahájit i bez návrhu, jak potvrzuje právní praxe i judikatura a soud I. stupně rozhodl správně v souladu s příslušnou zákonnou úpravou.9. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací soud podle ustanovení § 212 a násl. o. s. ř. přezkoumal napadené usnesení včetně řízení předcházejícího jeho vydání a dospěl k závěru, že odvolání účastníků 2/ a 3/ není důvodné.10. Podle ustanovení § 23 z. ř. s. (náhrada nákladů řízení), bylo-li možné zahájit řízení i bez návrhu a v řízení ve statusových věcech manželských a partnerských, nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení; náhradu nákladů řízení lze přiznat, odůvodňují-li to okolnosti případu.11. Pro náhradu nákladů řízení zásadně platí obecná úprava obsažená v ustanovení § 142 a násl. o. s. ř., kterou z. ř. s. pro některá řízení modifikuje resp. doplňuje. Pravidla placení nákladů upravuje ustanovení § 140 o. s. ř. resp. ustanovení § 43, § 74 a § 228 z. ř. s. Jde o nejvýraznější odchylku oproti o. s. ř. v oblasti rozhodování o náhradě nákladů řízení v uvedených typech řízení, u nichž zásadně platí, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku. Náhrada může být výjimečně přiznána, pokud to odůvodňují okolnosti konkrétního případu, nebo bylo-li řízení zahájeno na návrh, který představoval svévolné nebo zjevně bezúspěšné uplatňování práva (ustanovení § 24 z. ř. s.). Přiznání náhrady nákladů řízení účastníkovi řízení podle výsledku řízení budou okolnosti konkrétního případu odůvodňovat zejména v řízeních zahájených na návrh. Výsledek řízení není sám o sobě okolností případu ve smyslu ustanovení § 23 věty druhé z. ř. s., neboť pokud by tak mělo být, nebyl by žádný rozdíl mezi náhradou nákladů řízení podle ustanovení § 142 o. s. ř. a ustanovení § 23 z. ř. s. Účastník řízení, kterému má být náhrada nákladů řízení podle ustanovení § 23 z. ř. s. přiznána, musí mít samozřejmě úspěch ve věci zcela nebo alespoň v převažující části. Důvodem rozhodnutí soudu o přiznání náhrady nákladů řízení mohou být pouze okolnosti konkrétního případu a je na úvaze soudu posuzovat případnou tvrdost dopadu pravidla o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků řízení.12. Odvolací soud dospěl k závěru, že ze strany navrhovatele se nejednalo o svévolné nebo zjevně bezúspěšné uplatňování práva a zjištěné okolnosti v dané věci nejsou důvodem pro změnu napadeného výroku II. usnesení soudu I. stupně, proto jej odkazem na ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.13. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení.