6 Cmo 381/2020-105 — Vrchní soud v Praze

1. Shora uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud I. stupně ve výroku I. zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky sp. zn. Rsp 512/18 ze dne 1. 9. 2019 a ve výroku II. uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 6 534 Kč.2. Rozhodnutí soudu I. stupně vychází ze skutečnosti, že Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále též „rozhodčí soud“) dne 1. 9. 2019 vydal rozhodčí nález pod sp. zn. Rsp 515/18, jímž zavázal žalobce k úhradě částky 3 746 370 Kč žalovanému společně se zákonným úrokem z prodlení a k náhradě nákladů řízení. Soud I. stupně dále vychází ze skutečnosti, že se žalobce následně žalobou podanou u soudu I. stupně v zákonem stanovené tříměsíční lhůtě dle § 32 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen ZRŘ) dne 13. 11. 2019 domáhal zrušení rozhodčího nálezu soudem z důvodů uvedených v § 31 písm. c), e) a f) ZRŘ.3. Soud I. stupně žádný ze zákonných důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu neshledal.4. Ve vztahu k tvrzenému důvodu podle § 31 písm. c) ZRŘ konstatoval, že rozhodčí nález není nicotný z důvodu jeho podpisu , Anonymizováno, , ačkoli tato nebyla předsedkyní Rozhodčího soudu, což mělo být v rozporu s § 39 odst. 3 Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále též „Řád“). Podle soudu I. stupně zákonný důvod podle § 31 písm. c) ZRŘ míří na situace, při nichž v rozhodčím řízení rozhodoval rozhodce, jenž nebyl podle rozhodčí smlouvy ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem. Žalobce však podle soudu I. stupně žádné výhrady vůči osobám rozhodců neměl, ani netvrdil, že by ve věci rozhodoval rozhodce jmenovaný v rozporu s postupem sjednaným v rozhodčí smlouvě, či že by rozhodcem byl ten, jenž by nevyslovil souhlas s výkonem funkce rozhodce, apod. Žalobce podle soudu I. stupně rovněž ani netvrdil, že by rozhodčí nález podepsaly jiné osoby než ty, jež tvořily senát, jenž rozhodl napadeným rozhodčím nálezem.5. Ve vztahu k tvrzenému důvodu podle § 31 písm. e) ZRŘ konstatoval, že výhrady žalobce vůči nepoučení podle § 118a a § 119a občanského soudního řádu č. 99/1963 Sb. (o. s. ř.) neobstojí, neboť zrušovací důvod podle § 31 písm. e) ZRŘ míří na situace, kdy účastník rozhodčího řízení je zkrácen v řízení před rozhodci na svých základních procesních právech vycházejících ze zásady rovnosti (§ 18 ZRŘ). Podle soudu I. stupně v řízení o zrušení rozhodčího nálezu mohl posuzovat pouze otázky procesní. Otázky správnosti skutkových či právních závěrů rozhodčího soudu oprávněn posuzovat není.6. Soud I. stupně nezjistil, že by žalobce byl jakýmkoliv způsobem zkrácen na svých procesních právech a dostal se do nerovného postavení vůči druhé straně, přičemž podkladem pro rozhodnutí rozhodčího soudu byly argumenty obou stran a rozhodnutí rozhodčího soudu nemohlo účastníky překvapit, když rozhodčí soud podle soudu I. stupně nevzal v úvahu žádnou okolnost, která by účastníkům nebyla známa. Žádné poučení ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. proto podle soudu I. stupně zde nebylo namístě. Stejně tak z § 118a o. s. ř. podle soudu I. stupně neplyne pro soud, ani pro rozhodčí soud, povinnost oznamovat účastníkům předem, jak bude rozhodnuto. Konečně k namítanému nepoučení podle § 119a o. s. ř. soud I. stupně konstatoval, že absence poučení podle § 119a o. s. ř. nepřichází jako důvod pro zrušení rozhodčího nálezu z podstaty věci v úvahu, neboť § 119a o. s. ř. se vztahuje k zásadě neúplné apelace vlastní odvolacímu řízení o věci samé před obecnými soudy a naopak uvedené poučování je rozhodčímu řízení cizí.7. Ve vztahu k tvrzenému důvodu podle § 31 písm. f) ZRŘ soud I. stupně neshledal důvodnou argumentaci poukazující na tvrzenou nevykonatelnost rozhodčího nálezu s ohledem na uváděnou vzájemnou rozpornost výroků I. a II. a výrok III. rozhodčího nálezu, v jehož výrocích I. a II. je stanovena pariční lhůta 15 dnů ode dne doručení rozhodčího nálezu a vykonatelnost těchto výroků nastává v den následující po uplynutí posledního dne pariční lhůty, avšak podle výroku III. vykonatelnost celého rozhodčího nálezu nastává okamžikem jeho doručení. Stejně tak soud I. stupně neshledal důvodnou argumentaci žalobce, podle níž je neurčité též určení počátku lhůty k plnění úroku z prodlení běžícího ,,ode dne podání žaloby“ a neshledal důvodný poukaz žalobce na jím tvrzené rozhodnutí rozhodčího soudu ultra petitum, neboť oproti požadavku žalovaného mělo být přiznáno plnění ve lhůtě 3 dnů ode dne doručení a na místo toho rozhodčí nález obsahuje mírnější lhůtu k plnění v délce 15 dní. Důvod nepřiléhavosti uvedené argumentace shledal soud I. stupně v tom, že formulace výroku rozhodčího nálezu odpovídá úpravě § 28 odst. 2 ZRŘ a rozhodčí nález se stává vykonatelný po marném uplynutí stanovené lhůty 15 dnů, což je pro žalobce příznivější. Podle soudu I. stupně nebylo rozhodnuto o plnění nemožném, či nedovoleném. Určení počátku povinnosti k plnění ,,ode dne podání žaloby“ podle soudu I. stupně nezpůsobuje interpretační problémy a podle soudu I. stupně je zřejmé, od jakého okamžiku má žalovaný (v řízení před rozhodci žalobce) právo na úroky z prodlení. Podle soudu I. stupně exekutor je schopen výrok rozhodčího nálezu vykonat.8. O nákladech řízení soud I. stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.9. Proti tomuto rozsudku se včas odvolal žalobce (odvolatel) a domáhal se zrušení rozhodčího nálezu a přiznání práva na náhradu nákladů řízení.10. Podle odvolatele se opatření rozhodčího nálezu podpisem řadí mezi úkony prováděné v rámci rozhodování ve věci a podepisováno by mělo být pouze osobou, jež je k takovému úkonu pověřena, což , Anonymizováno, nebyla. Odvolatel v této souvislosti poukázal na s ujednání žalobce a žalovaného v rozhodčí doložce obsažené ve smlouvě o dílo č. 12011832/St ze dne 3. 12. 2012, že danou věc bude rozhodovat rozhodčí soud postupem v souladu s Řádem rozhodčího soudu, jenž tak byl porušen v jeho § 39 odst. 3 a rozhodčí nález nemohl být platně ověřen osobou k tomu oprávněnou a měl by být zrušen.11. Stejně tak byl podle odvolatele v průběhu rozhodčího řízení zkrácen na svých procesních právech v důsledku absence poučení podle § 118a o. s. ř. a byl zkrácen na právu na spravedlivé soudní řízení, garantovanému čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak se odvolatel neztotožnil se závěry soudu I. stupně ohledně bezvýznamnosti poučení podle § 119a o. s. ř., když poučovací povinnost podle uvedeného ustanovení je ze strany soudu podle odvolatele nezbytná i v průběhu rozhodčího řízení, přičemž tento závěr je podle odvolatele dovozován rozhodovací praxí soudů, když např. z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 3 Cmo 105/2009 je zřejmé, že rozhodčí řízení sice nepodléhá občanskému soudnímu řádu přímo a jednotlivá ustanovení procesního předpisu nelze v něm použít mechanicky, avšak ve smyslu § 30 ZRŘ v řízení před rozhodci se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. To podle odvolatele znamená především zohlednění obecných zásad, na nichž stojí rozhodčí řízení, např. rovnost účastníků řízení. Proto podle odvolatele účastník řízení před rozhodci nemůže být zaskočen jiným právním názorem, jak se podle odvolatele stalo v projednávaném případě. Nemůže tak být účastníkovi znemožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska právního názoru soudu (rozhodce) a nabízet k jejich prokázání důkazy, přičemž účastníkům řízení musí být z uvedených důvodů podle odvolatele zpřístupněn názor soudu (rozhodce). Takto v projednávaném případě rozhodci nepostupovali, když projednávání věci ukončili s tím, že důvody budou stranám sděleny až prostřednictvím rozhodčího nálezu. Důkladné poučení je podle odvolatele nezbytné rovněž z důvodu jednoinstančnosti rozhodčího řízení, které neumožňuje žalobci uplatnit opravný prostředek k obhajobě svých práv.12. Důvodem ke zrušení rozhodčího nálezu je podle odvolatele formulace nároku na úroky z prodlení v rozhodčím nálezu „ode dne podání žaloby“, nesplňující podmínky určitosti okamžiku, od jakého má žalobce platit zákonné úroky z prodlení. Stejně tak podle odvolatele mu nelze nevyhovět v jeho odvolání s ohledem na nepřípustné dvojí vymezení vykonatelnosti v případě vnitřně rozporných výroků rozhodčího nálezu, když vykonatelnost rozhodnutí je v rámci soudního sporu klíčovou, aby žalovaný mohl stanovené povinnosti řádně a včas splnit bez rizika výkonu rozhodnutí.13. Odvolatel s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 6. 6.1996, IV. ÚS 286/95 rovněž důrazně setrval na názoru, podle něhož rozhodčí soud rozhodl ultra petitům, jestliže stanovil delší pariční lhůtu, než byla v rozhodčí žalobě požadována, když podle odvolatele soud v uvedené nálezu nepřípustně přiznal více, než žalobce požadoval v žalobním petitu. To podle odvolatele souvisí se skutečností, že žalovanému nemohla být uložena jiná, než žalobcem navrhovaná povinnost. Opačný po