7 Cmo 333/2017-85 — Vrchní soud v Praze

1. Návrhem doručeným soudu dne 8. 6. 2016 se navrhovatel domáhal zrušení společnosti , Jméno navrhovatele A, ., se sídlem , adresa, , identifikační číslo , IČO navrhovatele A, (dále též jen „Společnost“), nařízení její likvidace a jmenování likvidátora podle § 238 odst. 4 zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád. Tvrdil, že Společnost po dobu delší než 4 roky nevykonává činnost, což dovozoval ze skutečnosti, že za zdaňovací období roku 2011 až 2014 nepodala přes výzvy daňová přiznání k dani z příjmu právnických osob a ani na výzvy nereagovala. Dále navrhovatel uvedl, že Společnost nezaložila do sbírky listin žádné účetní závěrky, z čehož lze též usuzovat, že nevykonává činnost a neplní svůj účel.2. Usnesením ze dne 25. 7. 2016, č. j. 84 Cm 56/2016-6, soud prvního stupně ve výroku I. Společnost zrušil a nařídil její likvidaci. Ve výroku II. jmenoval likvidátorem Společnosti , tituly před jménem, , Anonymizováno, , nar. , Anonymizováno, , se sídlem , adresa, , ve výroku III. uložil Společnosti povinnost uhradit soudní poplatek ve výši 2 000 Kč a ve výroku IV. vyslovil, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.3. K odvolání účastníků Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 1. 2017, č. j. 7 Cmo 428/2016-28, usnesení soudu prvního stupně zrušil pro nepřezkoumatelnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění odvolací soud kromě jiného uvedl, že usnesení soudu prvního stupně postrádá závěry o tom, proč soud na posuzovanou věc použil § 93 písm. b) zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) (dále jen „z. o. k.“), když navrhovatel se domáhal zrušení Společnosti s likvidací podle § 238 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb. Ze znění uvedených ustanovení je přitom zřejmé, že se jedná o rozdílné skutkové podstaty, s odlišnými lhůtami.4. Usnesením označeným v záhlaví soud prvního stupně rozhodl o zrušení Společnosti (výrok I.), jejím likvidátorem jmenoval společnost , právnická osoba, ., sídlem , adresa, , identifikační číslo , IČO, (výrok II.), Společnosti uložil povinnost zaplatit na účet soudu soudní poplatek ve výši 2 000 Kč do deseti dnů od právní moci usnesení (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). V odůvodnění uvedl, že Společnost ani přes výzvu soudu nezakládá zákonem stanovené listiny a lze tedy usuzovat její nečinnost. Společnost neplní i nadále svůj účel od svého založení, tvrzení o činnosti Společnosti byla i po poučení soudu zcela nekonkrétní, rovněž tak důkazy, které účastníci č. 1 a č. 2 soudu předložili a které soud provedl, nesvědčily tomu, že Společnost začala vyvíjet činnost zapsanou v obchodním rejstříku. Soud ji proto zrušil podle § 93 písm. b) z. o. k. Likvidátora soud jmenoval podle § 191 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť v zájmu Společnosti jmenoval likvidátorem osobu mimo okruh zrušované společnosti, konkrétně ze seznamu insolvenčních správců. Povinnost k zaplacení soudního poplatku soud uložil podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, položky 4 odst. 1 písm. a) sazebníku. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“).5. Proti tomuto usnesení podali včasné odvolání oba účastníci podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Namítli, že na straně Společnosti nejsou splněny zákonné podmínky pro její zrušení, neboť by bylo nutné, aby Společnost nebyla vůbec objektivně schopna svou činnost vykonávat. Vyvíjení či nevyvíjení činnosti Společností je na jejím svobodném uvážení. Nadto nevykonáváním činnosti Společnosti nedošlo k negativním dopadům do sféry třetích osob. Společnost činnost vykonávala a nadále zamýšlí vykonávat. K nepodávání daňových přiznání a jejich nezakládání do sbírky listin došlo pouze z důvodu vnitřního pochybení, nikoli však proto, že by Společnost nebyla schopna svou činnost vykonávat. Nicméně tuto svou povinnost již Společnost dodatečně splnila. Ohledně výroku II. namítli, že likvidátorem Společnosti by v případě jejího zrušení měl být jmenován jednatel a nikoli soudem navrhovaná osoba ze seznamu insolvenčních správců. Soud závěr ohledně volby osoby likvidátora nikterak neodůvodnil a je proto nepřezkoumatelný. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl soud zohlednit úspěch účastníků v odvolacím řízení dle jejich odvolání ze dne 18. 8. 2016. V doplňujícím podání ze dne 20. 9. 2017 odvolatelé uvedli, že Společnost získala živnostenská oprávnění potřebná pro provozování , Anonymizováno, . Dále Společnost uzavřela výhradní zprostředkovatelskou smlouvu se společností , právnická osoba, dne 25. 8. 2017. I z toho je zřejmé, že Společnost je schopna vykonávat a vykonává činnost. Není proto důvodu pro její zrušení soudem. Navrhli, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil, návrh na zrušení Společnosti zamítl a účastníkům přiznal náhradu nákladů řízení.6. Navrhovatel ve vyjádření k odvolání uvedl, že návrh na zrušení Společnosti a nařízení její likvidace podal na základě zákonného zmocnění v § 238 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění do 30. 6. 2017. Podmínky uvedeného ustanovení byly ke dni podání návrhu naplněny a nadále trvají. Po podání návrhu dne 15. 9. 2016 podala Společnost daňová přiznání k dani z příjmu právnických osob za zdaňovací období 2012 až 2015, ze kterých nevyplývají žádné příjmy podrobené dani. Daňové přiznání za rok 2016 přes výzvu navrhovatele Společnost dosud nepodala. Ze sbírky listin vyplývá, že Společnost doložila pouze účetní závěrky za zdaňovací období 2012 až 2015. Navrhovatel proto na návrhu na zrušení Společnosti s likvidací trvá.7. K odvolání účastníků Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 11. 2018, č. j. 7 Cmo 333/2017-68, napadené usnesení soudu prvního stupně výrokem I. změnil tak, že se návrh na zrušení Společnosti, nařízení její likvidace a jmenování likvidátora zamítá. Ve výroku II. rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění uvedl, že ke dni vydání rozhodnutí neexistovala skutková podstata obsažená v § 238 daňového řádu, ve znění do 30. 6. 2017, jejíž naplnění bylo podmínkou pro zrušení právnické osoby. Z navrhovaného důvodu tedy nebylo možno Společnost zrušit, a jelikož navrhovatelem nebyly tvrzeny jiné důvody, je nutno návrh zamítnout.8. K dovolání navrhovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 1. 2021, č. j. 27 Cdo 1233/2019-80, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č. j. 7 Cmo 333/2017-68, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4030/2017, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož: 1) Skutečnost, že daňový subjekt nevykonává činnost nebo nepobírá příjmy podrobené dani déle než 4 roky (§ 238 odst. 4 daňového řádu), sama o sobě nepostačuje pro (kladné) rozhodnutí soudu o zrušení společnosti a nařízení její likvidace. 2) Ustanovení § 238 odst. 4 daňového řádu doplňuje § 172 o. z. Nikoli však jako samostatná skutková podstata, která by navazovala na blanketní odkaz § 172 odst. 1 písm. d) o. z., nýbrž jako právní norma, která správci daně (za splnění předpokladů § 238 odst. 4 věty druhé daňového řádu) ukládá, aby podal návrh na zrušení právnické osoby a nařízení její likvidace, resp. jako právní norma, která správce daně jako navrhovatele zbavuje povinnosti osvědčit soudu právní zájem na zrušení právnické osoby a nařízení její likvidace. Jinak řečeno, ustanovení § 238 odst. 4 daňového řádu tedy sice je ve vztahu speciality k § 172 o. z., ale nikoli v tom směru, že by šlo o samostatný (svébytný) důvod pro vydání rozhodnutí o zrušení právnické osoby (a nařízení její likvidace), nýbrž jen potud, že správce daně nemusí osvědčit právní zájem na navrženém zrušení právnické osoby, a přesto může být se svým návrhem úspěšný. 3) Ustanovení § 93 z. o. k. věcně doplňuje § 172 odst. 1 o. z., neboť vypočítává další (zvláštní) skutkové podstaty, při jejichž naplnění má soud rozhodnout, že se obchodní korporace ruší a že se nařizuje její likvidace. Na rozdíl od § 172 odst. 1 o. z., však může soud obchodní korporaci s odkazem na § 93 z. o. k. zrušit jen v řízení zahájeném na návrh. 4) Ustanovení § 93 písm. b) z. o. k. soudu ukládá zrušit obchodní korporaci a nařídit její likvidaci, není-li tato právnická osoba schopna vykonávat svoji činnost po dobu delší než 1 rok, a není-li proto schopna plnit svůj účel. Neschopnost vykonávat svoji činnost nelze zaměňovat s nečinností či s neschopností vykonávat svoji činnost řádně. 5) Soud může obchodní korporaci s odkazem na § 93 písm. b) z. o. k. zrušit jen tehdy, není-li objektivně schopna vykonávat svoji činnost (a v důsledku toho plnit svůj účel), nikoli jen proto, že svoji činnost nevykonává. Tomu odpovídá nejen jazykový výklad, ale i výklad teleologický, neboť podle přesvědčení Nejvyššího soudu je účelem právní normy obsažené v § 93