2 Cmo 1/2022-182 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným usnesením rozhodl soud prvního stupně, že se nepřerušuje řízení v této věci. Uvedl, že usnesením soudu prvního stupně ze dne 16. 5. 2019, č. j. 55 Cm 142/2018-154 bylo řízení v této věci přerušeno do pravomocného skončení řízení věci vedené u Městského soudu v Praze pod spisovou značkou 49 Cm 25/2015. Posledně uvedené řízení skončilo pravomocně rozsudkem ze dne 26. 9. 2018, č. j. 49 Cm 25/2015-273 ve znění rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 3. 2021, č. j. 2 Cmo 19/2019-432. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání dne 26. 7. 2021. Proti platebnímu rozkazu soudu prvního stupně ze dne 1. 10. 2021, č. j. 55 Cm 142/2018-168 podal žalovaný odpor a zároveň v jeho rámci podal návrh na opětovné přerušení tohoto řízení, nyní do skončení dovolacího řízení proti uvedeném rozsudku odvolacího soudu. Nehledě na otázku, zda uvedené dovolání je anebo není přípustné, neshledal soud prvního stupně důvod pro navrhované přerušení řízení.2. Proti tomuto usnesení se včas odvolal žalovaný a navrhuje jeho změnu tak, že řízení se přerušuje do pravomocného skončení řízení vedeného o dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2021, č. j. 2 Cmo 19/2019-432. Předně dovozuje, že předmětem řízení, ve kterém byl vydán dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, sice bylo vedeno o částku nižší, než je 50 000 Kč, to však podle názoru žalovaného nevylučuje oprávnění podat v tomto případě dovolání, když považuje tuto věc za věc spotřebitelskou. Dále uvádí důvody, pro které považuje dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu za vadný a proč pro tyto vady nemůže sloužit podle žalované strany jako vodítko pro rozhodnutí v této posuzované věci. Proto je rozhodnutí Nejvyššího soudu i pro rozhodnutí v této věci významné.3. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného usnesení. Poukázala na to, že řízení, pro které bylo toto řízení přerušeno, bylo pravomocně skončeno. Podané dovolání na tom nic nemění. Paralelně s dovoláním podal žalovaný také ústavní stížnost, o které již bylo rozhodnuto usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021 spisové značky I. ÚS 2018/21 tak, že Ústavní soud stížnost odmítl. Uvedla také, že v obdobné věci rozhodl o nepřerušení řízení do skončení dovolacího řízení proti rozsudku odvolacího soudu spisové značky 2 Cmo 19/2019 odvolací soud usnesením ze dne 23. 11. 2021, č. j. 12 Cm 239/2021-59.4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž k projednání nařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.].5. Je nepochybné, že řízení v této věci bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 16. 5. 2019, č. j. 55 Cm 142/2018-154 přerušeno do pravomocného skončení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod spisovou značkou 49 Cm 25/2015. Stejně tak je nepochybné, že řízení, pro které bylo toto řízení přerušeno, je pravomocně skončené. Nelze pochybovat ani o tom, že tím odpadla překážka, pro kterou bylo řízení přerušené, a toto řízení tedy nadále přerušené není. Podané dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 3. 2021, č. j. 2 Cmo 19/2019-432 na tom nemůže nic změnit. Proto soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 31. 8. 2021, č. j. 55 Cm 142/2018-167, že v řízení se pokračuje a následně vydal výše zmíněný platební rozkaz ze dne 1. 10. 2021. O návrhu na opětovné přerušení řízení, tentokrát do skončení dovolacího řízení, pak následně rozhodl napadeným a nyní přezkoumávaným usnesením.6. Podle § 202 odst. 1 písm. g) není přípustné odvolání proti usnesením, kterým byl zamítnut návrh na přerušení řízení podle § 109 nebo podle § 110 o. s. ř.7. Návrh žalovaného na přerušení řízení do skončení dovolacího řízení je založen zjevně na ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., to znamená na důvodu, že v rámci dovolacího řízení bude řešena otázka, která je významná rovněž pro rozhodnut soudu v této věci.8. Z toho vyplývá, že odvolání proti napadenému usnesení soudu prvního stupně není podle § 202 odst. 1 písm. g) o. s. ř. přípustné.9. Jestliže odvolání směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému není odvolání přípustné, odvolací soud odvolání podle § 218 písm. c) o. s. ř. odmítne. Protože předmětné odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, proti kterému není odvolání přípustné, odvolací soud odvolání žalovaného podle posledně uvedeného předpisu odmítl. Nesprávné poučení dané soudem prvního stupně v rámci přezkoumávaného usnesení na nepřípustnosti projednávaného odvolání nemůže nic změnit.10. Protože soud prvního stupně usnesením ze dne 6. 12. 2021, č. j. 55 Cm 142/2018-171 vyzval žalobkyni k podání vyjádření proti projednávanému odvolání žalovaného a protože žalobkyně se této výzvě soud podrobila, je její vyjádření k odvolání žalovaného jejím nutným nákladem řízení. Proto byla žalobkyni náhrada nákladů tohoto odvolacího řízení přiznána podle § 146 odst. 3 a § 224 odst. l o. s. ř. Přiznává se náhrada za jeden vedlejší úkon právní služby podle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění, ve výši 1610 Kč, k tomu jedna paušální náhrada výdajů podle § 13 odst. 3 stejné vyhlášky ve výši 300 Kč a náhrada daně z přidané hodnoty ve výši 401,10 Kč. To je celkem k náhradě 2 311,10 Kč.