2 Cmo 177/2022-219 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným směnečným platebním rozkazem vyhověl soud prvního stupně žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalovaných zaplacení směnečné pohledávky ve výši 6 000 000 Kč s úrokem 6% ročně od 17. 11. 2015 do zaplacení. Zároveň soud tímto rozkazem přiznal žalobci vůči žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 398 796,50 Kč. Tato výše nákladů řízení sestává ze zaplaceného soudního poplatku a nákladů spojených s právním zastoupením.2. Proti výroku o náhradě nákladů řízení se včas odvolal žalovaný 1. a navrhuje jeho změnu tak, že k náhradě nákladů řízení bude zavázána pouze žalovaná 2. K tomu uvedl, že si je vědom společného závazku ze sporné směnky a snažil se podání žaloby předejít. Důvodem nesplnění směnečného závazku žalovaných nebylo jednání žalovaného 1. Příčinu spatřuje ve změně chování druhé žalované, která svévolně a bez předchozího vyrozumění připravila prvního žalovaného o majetek a která odmítla plnit závazky jí známých věřitelů. Pohledávka žalobce tak mohla být splněna a nevznikly by potom žalobci žádné náklady řízení. První žalovaný tak nezavdal důvod k podání žaloby.3. Žalobce ponechal otázku náhrady nákladů řízení na rozhodnutí soudu s tím, že mu nijak nezáleží na tom, kdo ze žalovaných mu náklady řízení nahradí.4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž k projednání nařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.].5. Z obsahu spisu vyplývá, že žaloba v této věci byla podána žalobcem dne 11. 12. 2015 na základě směnky, kterou vystavil první žalovaný, na které je druhá žalovaná podepsána jako rukojmí za výstavce a která byla splatná 16. 11. 2015.6. Dále z obsahu spisu vyplývá, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2020, č. j. 2 Cmo 251/2020-202, kterým bylo změněno usnesení soudu prvního stupně ze dne 24. 7. 2020, č. j. 33 Cm 245/2015-138, bylo druhé žalované přiznáno úplné osvobození od soudních poplatků z důvodu její nemajetnosti a nedostatečných příjmů.7. Je zcela nepochybné, že žalobce v této věci zcela uspěl, a to ve vztahu k oběma žalovaným, a má proto jako účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení ve vztahu k oběma žalovaným, jak vyplývá z § 142 odst. 1 o. s. ř.8. Druhý žalovaný se v podstatě dovolává předpisu § 143 o. s. ř., podle kterého žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci, jestliže svým jednáním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení.9. Toto ustanovení ovšem neřeší otázku subjektivních možností žalovaného, nýbrž směřuje zejména na jednání žalobce, který podává předčasné, svévolné anebo jinak problematické žaloby, k jejichž podání žalovaný nijak nepřispěl. Taková situace zde ovšem není. Žalobce v době podání žaloby byl majitelem směnky, jejíž splatnost již uplynula a na niž mu nebylo žádným ze žalovaných plněno. Při tom první žalovaný jako výstavce sporné vlastní směnky měl zásadní povinnost žalobci směnku uhradit. Druhá žalovaná je jako směnečná rukojmí jen dlužníkem zajišťujícím primární povinnost prvního žalovaného. Okolnost, že se marným uplynutím splatnosti směnky stala, podle čl. I. § 47 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, směnečným dlužníkem solidárně zavázaným spolu se žalovaným 1. na tom nic nemění. Potom první žalovaný tím, že spornou směnku řádně a včas neuhradil, zavinil, že žalobce byl nucen uplatnit svoje směnečné nároky v soudním řízení.10. Z toho vyplývá, že ani v případě, kdyby bylo pravdou, že druhá žalovaná připravila prvního žalovaného o majetek, o kterém však není tvrzeno, o jaký majetek se vůbec má jednat a jak měla druhá žalovaná dosáhnout jeho neoprávněného získání, nemohlo by to odůvodnit použití § 143 o. s. ř. v tomto případě. Právo žalobce na náhradu nákladů řízení nemůže být modifikováno jen případnými rozpory mezi žalovanými, které nijak nevyvolal a ani k nim nijak nepřispěl. Z výše uvedených zjištění navíc vyplývá, že druhá žalovaná žádným významným majetkem nedisponuje.11. V podstatě ze stejných důvodů nepřichází v úvahu ani použití mimořádného oprávnění soudu, které vyplývá z § 150 o. s. ř., výjimečně žalobci náhradu nákladů vůči prvnímu žalovanému zcela či jen zčásti nepřiznat. Předně je tomu tak proto, že rozpory mezi žalovanými nejsou rozhodně žádnou okolností hodnou zvláštního zřetele. Dalším důvodem je, že nelze spravedlivě připustit, aby tyto rozpory byly řešeny k tíži žalobce, jenž na nich není žádným způsobem účasten.12. Napadené usnesení soudu prvního stupně je tedy věcně správné, a proto bylo odvolacím soudem podle § 219 o. s. ř. potvrzeno.13. Co se týká náhrady nákladů tohoto odvolacího řízení, pak žalobce, jak uvedeno shora, určité vyjádření k odvolání žalovaného 1. podal. Stalo se tak v rámci vyjádření žalobce ke včasným námitkám druhé žalované podaným proti předmětnému směnečnému platebnímu rozkazu. Zatímco vyjádření žalobce k těmto námitkám je obsáhlé a věcné, stručná reakce žalobce na odvolání prvního žalovaného žádné věcné stanovisko neobsahuje. Nejedná se proto o úkon potřebný k účelnému uplatnění nebo bránění práva (§ 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř.) a nelze jej proto v rámci náhrady nákladů řízení honorovat. Proto nebyla náhrada nákladů tohoto odvolacího řízení přiznána žádnému z dotčených účastníků.