2 Cmo 217/2021-100 — Vrchní soud v Praze

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu podanou u soudu prvního stupně dne 24. 3. 2014 se žalobce domáhal proti žalované zaplacení částky 460 000 Kč se 6% úrokem ročně z této částky od 26. 3. 2011 do zaplacení a s odměnou ve výši 1 533,30 Kč. Jak žalobce uvedl, žalovaná vystavila na jeho řad v , Anonymizováno, dne 1. 2. 2011 směnku vlastní znějící na směnečnou sumu ve výši 660 000 Kč, která se stala splatnou dne 25. 3. 2011 v místě placení , Anonymizováno, . Pohledávka ze směnky byla žalobci uhrazena pouze částečně s tím, že k datu podání žaloby je žalovaná v prodlení se zaplacením částky 460 000 Kč s příslušenstvím a odměnou.2. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 2. 9. 2014, č. j. 49 Cm 80/2014-18, proti kterému podala žalovaná včasné námitky. Uvedla v nich, že vedle úhrady tvrzené žalobcem ve výši 200 000 Kč eviduje další částky, které mu na směnku hradila. Konkrétně se jedná o částku 251 230 Kč, která byla žalobci uhrazena v období únor 2011 až duben 2012 v hotovosti , Anonymizováno, na základě pokynu žalované, a o částku 150 000 Kč uhrazenou jmenovaným žalobci bezhotovostně rovněž na základě pokynu žalované dne 30. 11. 2012. Dne 25. 9. 2013 uhradil za žalovanou její manžel , Anonymizováno, žalobci v hotovosti částku 150 000 Kč a dne 19. 3. 2014 bylo žalovanou žalobci zaplaceno 25 000 Kč. Celková částka na směnku placená tak činí 576 230 Kč a tedy k úhradě zbývá částka 83 770 Kč, kterou žalovaná uznala. Žalovaná současně namítla místní nepříslušnost Městského soudu v Praze s tím, že ve věci by měl podle ní rozhodovat Krajský soud v Praze.3. Žalobce ve vyjádření k námitkám setrval na tom, že žalovaná mu uhradila na směnku pouze částku 200 000 Kč. Pokud mu ze strany žalované, případně , Anonymizováno, byly uhrazeny jakékoli další částky, jednalo se o platby ze zcela jiného právního titulu. Žalobce odmítl, že by od , Anonymizováno, obdržel v době od února 2011 do dubna 2012 částku 251 230 Kč, resp. na základě platby ze dne 30. 11. 2012 částku 150 000 Kč, a to na úhradu předmětné směnky. V podání ze dne 8. 8. 2014 učinil nesporným, že dne 25. 9. 2013 mu prostřednictvím manžela žalované , Anonymizováno, bylo uhrazeno 150 000 Kč a že žalovaná mu dne 23. 12. 2013 zaplatila 25 000 Kč a dne 19. 3. 2014 dalších 25 000 Kč.4. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 20 880 Kč (výrok II.) a dále povinnost zaplatit Českému státu na účet Městského soudu v Praze svědečné ve výši 92 Kč (výrok III.). V odůvodnění rozsudku uvedl, že námitka místní nepříslušnosti Městského soudu v Praze byla pravomocně zamítnuta. K námitce, že žalovaná na směnku žalobci zaplatila více než 200 000 Kč, konstatoval, že tato námitka prokázána nebyla, neboť z výpovědi , Anonymizováno, nevyplynulo, že by v hotovosti žalobci uhradil na směnku částku 251 230 Kč a bezhotovostně částku 150 000 Kč. Jmenovaný svědek vypověděl, že platby mezi účastníky byly hrazeny, avšak nepotvrdil, že by se jednalo o platbu na směnku, jež je předmětem tohoto sporu. Mezi účastníky řízení bylo nesporné, že na základě potvrzení ze dne 25. 9. 2013 bylo žalobci uhrazeno 150 000 Kč a dále, že na směnku bylo zaplaceno 2x 25 000 Kč, z čehož 25 000 Kč uhradil manžel žalované. Plnění na směnku tak bylo prokázáno ve výši 200 000 Kč. Důkazní břemeno o plnění v rozsahu vyšším žalovaná neunesla. Soud prvního stupně dále uvedl, že svědek , Anonymizováno, byl u podpisu směnky, nedokázal však specifikovat, kolik konkrétně na ni bylo plněno. Manžel žalované u podpisu směnky nebyl, avšak potvrdil, že žalobci předal 150 000 Kč a dále, že ze svého zaplatil 25 000 Kč. O dalším předávání peněz věděl jen zprostředkovaně. Námitky žalované tak nemohou žalovanou vyvázat ze směnečného závazku. Směnečný platební rozkaz byl proto ponechán v platnosti a v řízení úspěšnému žalobci bylo proti žalované přiznáno právo na náhradu nákladů námitkového řízení podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., a to v rozsahu 2 úkonů právní služby po 10 400 Kč a 2 režijních paušálů po 300 Kč. Podle ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. byla žalované dále uložena povinnost zaplatit státu svědečné ve výši 92 Kč, které bylo přiznáno svědkovi , Anonymizováno, .5. Žalovaná podala proti rozsudku včasné odvolání, ve kterém navrhla jeho změnu tak, že směnečný platební rozkaz bude zrušen. Soudu prvního stupně vytkla, že nepřihlédl ke kauzálním námitkám v průběhu řízení uplatněným. Podle žalované bylo v řízení prokázáno, že na směnku bylo plněno, a proto povinností soudu prvního stupně bylo k tomu přihlédnout.6. Při jednání konaném před odvolacím soudem dne 3. 5. 2022 žalovaná uvedla, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2021, č. j. MSPH 91 INS 26207/2015-B-71, byla v insolvenčním řízení osvobozena od placení pohledávek, které do tohoto řízení nebyly přihlášeny, a to ve smyslu ustanovení § 414 insolvenčního zákona. Z toho důvodu není možné směnečný platební rozkaz ponechat v platnosti, neboť pohledávku již nelze žalobci přiznat.7. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Plně odkázal na svá podání a přednesy učiněné před soudem prvního stupně a zdůraznil, že v době, kdy nárok byl v soudním řízení uplatněn, byla žalovaná ze směnky povinna, a tedy žaloba byla oprávněná.8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a násl. o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení přitom bylo přezkoumání věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně vydaného v řízení o námitkách žalované proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 odst. 4 o. s. ř.) s tím, že správnost směnečného platebního rozkazu bylo třeba posuzovat k okamžiku jeho vydání, tedy k datu 2. 9. 2014 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 29 Odo 63/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky č. 3/2008, poř. č. 31/2008). Žádným způsobem proto nebylo možno v odvolacím řízení zohlednit, že žalovaná byla výrokem V. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2021, č. j. MSPH 91 INS 26207/2015-B-71, postupem podle ustanovení § 414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, osvobozena od placení pohledávek v usnesení uvedených, neboť tato skutečnost nastala až po vydání směnečného platebního rozkazu.9. Podle čl. I. § 78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSŠ“), je výstavce vlastní směnky zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. Podle čl. I. § 28 odst. 1 ZSŠ se přijetím směnky cizí směnečník zavazuje zaplatit směnku při splatnosti. Není-li směnka zaplacena, má podle čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ majitel, i když je výstavcem, proti příjemci přímý nárok ze směnky na vše, co lze žádat podle §§ 48 a 49. Podle čl. I. § 48 odst. 1 ZSŠ může majitel postihem žádat: 1. směnečný peníz, pokud nebyla směnka přijata nebo zaplacena, s úroky, byly-li ujednány, 2. šestiprocentní úroky ode dne splatnosti, 3. útraty protestu a podaných zpráv, jakož i ostatní útraty, 4. odměnu ve výši jedné třetiny procenta směnečného peníze nebo v nižší dohodnuté výši.10. Odvolací soud na základě skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, konstatuje, že právo na zaplacení částky 460 000 Kč s příslušenstvím a odměnou bylo uplatněno z platné směnky vlastní vystavené dne 1. 2. 2011 na částku 660 000 Kč (čl. I. § 75 ZSŠ), ze které žalobci jako směnečnému remitentovi vznikl dnem 25. 3. 2011, kdy směnka se stala splatnou, nárok na její zaplacení žalovanou coby jejím výstavcem podle čl. I. § 28 odst. 2 ZSŠ ve spojení s čl. I. § 78 odst. 1 ZSŠ.11. Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalobci bylo na směnku zaplaceno 150 000 Kč dne 25. 9. 2013 s tím, že úhradu provedl za žalovanou její manžel , Anonymizováno, . Sporu mezi nimi nebylo ani ohledně dalších plateb učiněných žalovanou dne 23. 12. 2013 ve výši 25 000 Kč a dne 19. 3. 2014 ve výši 25 000 Kč. Za nesporné tak lze považovat zaplacení směnky v rozsahu částky 200 000 Kč (§ 120 odst. 4 o. s. ř.).12. Pokud jde o zbývající částku 460 000 Kč, z této žalovaná za nezaplacenou považovala pouze částku 83 770 Kč. V rozsahu přesahujícím pak setrvala na námitkovém tvrzení, že žalobci bylo na základě jejího pokynu zaplaceno , Anonymizováno, v období únor 2011 až duben 2012 hotovostně 251 230 Kč a dne 30. 11. 2012 rovněž , Anonymizováno, bezhotovostně 150 000 Kč. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatuje, že toto její tvrzení prokázáno nebylo, neboť svědek , Anonymizováno, pouze obecně uvedl, že „k nějakému plnění docházelo“, nedokázal však přesně popsat, kdy a v jaké výši se tak mělo stát. Výslovně pak prohlásil, že neví, co přesně bylo na směnku placeno, a že není schopen specifikovat, o jaké konkrétní částky a o jaké plnění žalobci v období únor 2011 až duben 2012 se jednalo. Pokud jde o svědka , Anonymizováno,