2 Cmo 259/2020-1043 — Vrchní soud v Praze

1. Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“) dne 25. 11. 2004, ve znění změny žaloby (č. l. 412 – 416) připuštěné soudem (č. l. 438), domáhal na žalovaném vydání 44 952 kmenových zaknihovaných akcií na majitele, ISIN: , Anonymizováno, , emitenta , Anonymizováno, ., o jmenovité hodnotě každé akcie 1000 Kč (dále též jen „akcie“), in eventum zaplacení 27 195 960 Kč s příslušenstvím. Žalobu ve znění její změny odůvodnil tím, že smlouvou o koupi cenných papírů uzavřenou mezi účastníky dne 5. 5. 1997 (dále též jen „smlouva“) prodal žalovanému akcie za kupní cenu v celkové výši 1 753 128 Kč splatnou do 30. 6. 1997. Jelikož žalovaný kupní cenu nezaplatil, žalobce od smlouvy dne 28. 11. 2000 odstoupil a vyzval žalovaného, aby mu akcie převedl zpět na jeho účet. Žalovaný tuto výzvu nesplnil. Dne 13. 1. 2010 pozbyl žalovaný právo nakládat s akciemi, neboť společnost , Anonymizováno, (dále též jen „, právnická osoba, “) se v řízení vedeném proti žalované u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 2/2005 domohla na základě pravomocného rozsudku vydání akcií (odepsání akcií z majetkového účtu žalovaného). Žalovaný od 13. 1. 2010 nemá na svém majetkovém účtu akcie registrovány, proto žalobce po něm žádá peněžitou náhradu za akcie ve výši 27 195 960 Kč odpovídající ceně 605 Kč za akcii (tento kurz měly akcie na veřejném trhu RM-SYSTÉM, české burzy cenných papírů a. s. ke dni 13. 1. 2010).2. Žalovaný namítl, že mezi účastníky došlo k dohodě o odložení splatnosti kupní ceny s tím, že tuto novou splatnost určí žalobce jako prodávající svou výzvou. Taková výzva nikdy učiněna nebyla, kupní cena proto není splatná. Odstoupení od kupní smlouvy nikdy neobdržel (žalovaný nepřevzal listinu, kterou měl obdržet dne 28. 11. 2000 , Anonymizováno, , jednatel žalovaného). Případný potvrzující podpis jmenovaného musí být padělkem. Žalovanému byla vždy předložena jen kopie údajného odstoupení od smlouvy, originál nikdy neviděl. Žalobce nikdy žalovaného k zaplacení kupní ceny 1 753 128 Kč nevyzval, žalovaný ji proto složil do úschovy u Okresního soudu ve , adresa, . Při jednání soudu prvního stupně dne 26. 11. 2008 (č. l. 182 spisu) vznesl žalovaný námitku promlčení jak práva žalobce odstoupit od smlouvy, tak práva žalobce na vydání akcií dle žaloby.3. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 4. 2013, č. j. 24 Cm 89/2004-543 žalobu zamítl. K odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 15. 10. 2013, č. j. 5 Cmo 257/2013-606, rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně dalším rozsudkem ze dne 18. 12. 2015, č. j. 24 Cm 89/2004-781, v bodu 1) výroku žalobu zamítl a v bodech 2) a 3) výroku rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění odvolání uvedl, že mezi žalobcem jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím byla dne 5. 5. 1997, v souladu s § 409 a násl. obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“) a § 13 zákona č. 591/1992 Sb. o cenných papírech, uzavřena kupní smlouva, tj. Smlouva o koupi cenných papírů, jejímž předmětem byl nákup dotčených akcií za dohodnutou kupní cenu v celkové výši 1 753 128 Kč s datem splatnosti kupní ceny nejpozději do 30. 6. 1997 a se sjednanými podmínkami odstoupení od této smlouvy, dle kterých prodávající může od smlouvy odstoupit v případě, že kupující nesplní platební podmínky touto smlouvou dané. K námitce promlčení soud uvedl, že právo odstoupit od předmětné kupní smlouvy bylo účastníky sjednáno, žalobce v pozici prodávajícího mohl od kupní smlouvy odstoupit kdykoliv v průběhu promlčecí lhůty, která v daném případě činí čtyři roky (§ 397 obch. zák.), přičemž pokud jde o vydání akcií z titulu jejich vlastnictví, toto vlastnické právo se nepromlčuje. (§ 100 odst. 2 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, dále jen obč. zák.). Žaloba byla soudu doručena dne 25. 11. 2004, tedy v otevřené čtyřleté lhůtě od data údajně platného odstoupení od této smlouvy.4. Podle soudu prvního stupně z výpovědí , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, a , Anonymizováno, nelze dovodit, že na předvánočním večírku uskutečněném dne 28. 11. 2000 podepsal , Anonymizováno, , jednatel žalovaného, listinu s odstoupením od smlouvy. Ani výpovědi následně slyšených svědků , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, a , Anonymizováno, . nepotvrdily doručení odstoupení od smlouvy žalovanému. Soud proto zamítl žalobu pro neunesení důkazního břemene žalobcem k tvrzení o odstoupení od smlouvy jako základního předpokladu oprávněnosti uplatněného nároku na vrácení poskytnutého plnění.5. Odvolací soud k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 1. 11. 2016, č. j. 5 Cmo 136/2016-912 (v pořadí druhým rozhodnutím), rozsudek soudu prvního stupně, nakolik jím byla zamítnuta žaloba na vydání 44 952 kusů akcií, potvrdil (bod I. výroku) a v ostatním napadený rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu k dalšímu řízení (bod II. výroku). Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, měl výpověďmi výše uvedených osob (aniž by důkazy jejich výslechem zopakoval) za prokázané, že „na zmíněném večírku se dostalo sporné odstoupení od smlouvy do rukou , Anonymizováno, a tím také žalované“. V souladu s § 351 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), tudíž podle odvolacího soudu vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobci plnění přijaté na základě smlouvy, a není-li to možné, jeho peněžní ekvivalent. Jelikož žalovaný nemá akcie a nedisponuje ani jinými akciemi stejné emise, dospěl odvolací soud k závěru, podle něhož „reálné vrácení“ akcií nepřichází v úvahu, a žalobce proto má právo na „náhradu“. Soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval výší této „náhrady“, maje přitom za to, že „datum 13. 1. 2010 jako rozhodný okamžik jen proto, že toho dne akcie dosáhly zmíněné ceny, akceptovatelné není“.6. Nejvyšší soud k dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 23. 10. 2017, č. j. 27 Cdo 1154/2017-936, rozsudek odvolacího soudu v bodu II. výroku (tj. v části o zaplacení 27 195 960 Kč s příslušenstvím) zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení s tím, že odvolací soud nesprávně vyložil § 213 odst. 1 a 2 o. s. ř., když na základě hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, zejména výpovědí účastníků řízení a svědků, dospěl k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, aniž by tyto důkazy zopakoval.7. Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 22. 5. 2018, č. j. 5 Cmo 136/2016-977 (v pořadí třetím rozhodnutím), rozsudek soudu prvního stupně, „nakolik jím byl zamítnut eventuální návrh“, změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci 27 195 960 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (body II. a III. výroku). Rozsudek odůvodnil tím, že po zopakování výslechu svědků , Anonymizováno, , , Anonymizováno, a , Anonymizováno, měl za prokázané, že na „večírku bylo předáno nejen odstoupení od smlouvy se společností , Anonymizováno, , ale také ohledně akcií stejné emise mezi účastníky tohoto řízení“. Vyšel přitom i z řízení vedeného soudem prvního stupně pod sp. zn. 53 Cm 2/2005, v němž soudy všech stupňů uvedly, že odstoupení od smlouvy uzavřené mezi , Anonymizováno, a žalovaným, jejímž předmětem byl rovněž převod zaknihovaných akcií emitenta , Anonymizováno, , bylo předáno jednateli žalovaného na stejném večírku dne 28. 11. 2000. Podle odvolacího soudu přitom šlo „o paralelní obchody, kde vystupovaly stejné osoby jako zástupci všech zúčastněných společností“. Odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož za situace, kdy již nemohou být žalobci vydány akcie, třebaže byly z účtu žalovaného odepsány proti jeho vůli, má žalobce právo, aby mu ztráty způsobené nedostupností akcií byly nahrazeny. Žalovaný zadržoval akcie na svém účtu neoprávněně, a proto jdou k jeho tíži veškerá nebezpečí, která akciím hrozila, bez ohledu na to, zda je žalovaný mohl ovlivnit či jim čelit. Odvolací soud uzavřel, že jelikož primárnímu petitu na vydání akcií nelze již vyhovět, přichází v úvahu jen návrh eventuální, tedy peněžité odškodnění. Podle odvolacího soudu je dána odpovědnost žalovaného jak za skutečnou škodu, tak i za ušlý zisk podle § 373 a násl. obch. zák., neboť „nelze vycházet pouze z kurzu akcií, které akcie měly v době, kdy měly být s ohledem na odstoupení vráceny, ale je nutno zohlednit i skutečnost, že v tomto případě cena těchto akcií s časem rostla, i když nikoliv lineárně, nicméně v setrvalém trendu ... Potom žalující straně nepochybně nejen vznikla přímá škoda, nýbrž také ušel prospěch ze zhodnocování akcií“. Odvolací soud „pro kvantifikaci ztráty“ vyšel z kurzu 605 Kč za akcii ke dni 13. 1. 2010, tedy ke dni, kdy byly akcie odepsány z účtu žalovaného. Dovodil, že není nutné přesně odlišovat, ke kterému okamžiku, a tedy při jakém kurzu, vznikla škoda skutečná, protože s ohledem na vývoj kurzu těchto akcií, který při jejich odepsání z účtu žalovanéh