2 Cmo 293/2021-932 — Vrchní soud v Praze

1. Žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 28. 5. 2004 se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 98 192 906 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody ve formě ušlého zisku. Žalobkyně tvrdila, že s právní předchůdkyní žalované – státní organizací , Anonymizováno, uzavřela celkem pět smluv, a to smlouvu o nájmu mostního okrsku traťové distance , Anonymizováno, ze dne 27. 5. 1993 (dále jen „smlouva č. 1“), smlouvu o nájmu mechanizačního okrsku traťové distance , adresa, ze dne 29. 4. 1993 (dále jen „smlouva č. 2“), smlouvu o nájmu pozemků, dílen, vybavení dílen, strojního zařízení a automobilových prostředků traťové distance , adresa, ze dne 29. 5. 1992 (dále jen „smlouva č. 3“), smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provádění údržby železničního svršku včetně výhybek ze dne 7. 2. 1994 (dále jen „smlouva č. 4“) a smlouvu o nájmu svařovacího vozíku ze dne 30. 6. 1993 (dále jen „smlouva č. 5“). Všechny smlouvy obsahovaly závazek žalované, resp. její právní předchůdkyně, zadávat po dobu trvání smluvních vztahů žalobkyni určitý objem prací a výkonů, za jejichž provedení měla žalovaná hradit žalobkyni sjednané finanční částky. Smlouvy č. 1, č. 2 a č. 5 pro oblast , adresa, trvaly do roku 2003, smlouvy č. 3 a č. 4 pro oblast , adresa, trvaly do roku 2002. Závazek zadávat žalobkyni minimální sjednaný roční objem prací dodržela žalovaná pouze v letech 1992 a 1993. V letech 1994, 1995 a 1996 byl tento závazek dodržen pouze zčásti a od roku 1997 již žalobkyně nezadávala dle uvedených smluv žádné plnění. V důsledku toho vznikla žalobkyni škoda ve formě ušlého zisku za období od 1. 1. 1994 do 30. 4. 2003 ve výši 98 192 906 Kč, která byla účtována fakturami specifikovanými v žalobě.2. Ve věci bylo poprvé rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 18. 3. 2010, č. j. 36 Cm 96/2004-295, jímž byla žaloba co do částky 96 816 177,50 Kč s příslušenstvím zamítnuta a co do částky 1 376 728,50 Kč s příslušenstvím bylo řízení zastaveno z důvodu částečného zpětvzetí žaloby. Výrok o zastavení řízení nabyl právní moci dne 16. 6. 2010. Proti zamítavému výroku v rozsahu částky 96 816 177,50 Kč s příslušenstvím podala žalobkyně odvolání. Ve věci následně rozhodoval Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 5. 2011, č. j. 12 Cmo 369/2010-322, Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 24. 4. 2012, č. j. 23 Cdo 177/2012-360, a opětovně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 10. 2012, č. j. 12 Cmo 369/2010-370. Výsledkem těchto řízení bylo zrušení rozsudku soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 96 816 177,50 Kč, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.3. Rozsudkem ze dne 19. 11. 2013, č. j. 36 Cm 96/2004-453, bylo řízení co do částky 46 677 984 Kč s příslušenstvím zastaveno z důvodu částečného zpětvzetí žaloby, co do částky 42 138 383,90 Kč byla žaloba zamítnuta, a ohledně částky 7 999 809,60 Kč s příslušenstvím bylo žalobě vyhověno. O nároku na zaplacení částky 7 999 809,60 Kč s příslušenstvím následně znovu rozhodoval odvolací i dovolací soud, a to tak, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016, č. j. 12 Cmo 141/2014-604, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen v jeho výrocích II. a IV. a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání žalované proti tomuto rozhodnutí bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, č. j. 32 Cdo 882/2017-625.4. Předmětem řízení poté zůstal nárok žalobkyně na zaplacení náhrady škody ve formě ušlého zisku ve výši 7 999 809,60 Kč vyplývající ze smluv č. 1, č. 2 a č. 5. O tomto nároku rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 9. 2018, č. j. 36 Cm 96/2004-714, jímž žalobu v rozsahu uvedené částky s příslušenstvím zamítl a jímž rozhodl o povinnosti žalobkyně a vedlejší účastnice zaplatit žalované náhradu nákladů řízení. Uvedený rozsudek byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021, č. j. 12 Cmo 33/2019-805, k odvolání žalobkyně potvrzen v části jeho výroku I., kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 3 355 468,60 Kč s příslušenstvím, a zrušen ve zbývajícím rozsahu, tedy v části výroku I., kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 4 644 341 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II. o nákladech řízení. V tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zastaveno bylo současně řízení o odvolání vedlejšího účastníka proti výroku I., a to postupem podle ustanovení § 207 odst. 2 o. s. ř., neboť toto odvolání bylo vzato zpět. Rozsudek Vrchního soudu v Praze posledně uvedený nabyl právní moci dne 19. 2. 2021 a tedy předmětem řízení nadále zůstala částka 4 644 341 Kč s příslušenstvím s tím, že soudu prvního stupně bylo uloženo opětovně posoudit důvodnost nároku žalobkyně na zaplacení náhrady ušlého zisku za období od 1. 4. 2002 do 30. 4. 2003. Odvolacím soudem byly připomenuty závěry jeho usnesení ze dne 12. 10. 2016, č. j. 12 Cmo 141/2014-604, podle nichž pro úvahu ohledně výše ušlého zisku bude významné, jakého zisku žalobkyně dosahovala před vznikem škody, přičemž zohledněna musí být i výše nákladů vynaložených k jeho dosažení. Soudu prvního stupně bylo dále uloženo zabývat se námitkou započtení, kterou vznesla žalovaná.5. Soud prvního stupně poté rozhodl rozsudkem ze dne 28. 6. 2021, č. j. 36 Cm 96/2004-888, jímž žalobu s návrhem na zaplacení částky 4 644 341 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a žalobkyni a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit žalované společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 1 393 429 Kč (výrok II.). V odůvodnění rozsudku konstatoval, že odvolací i dovolací soud ve svých rozhodnutích zaujaly závazné právní názory, pokud jde o trvání smluvních vztahů založených smlouvami č. 1, č. 2 a č. 5, dále pokud jde o částečné promlčení žalobních nároků plynoucích ze smluv č. 1, č. 2 a č. 5 a rovněž pokud jde o platné postoupení části žalobcových pohledávek na třetí osobu. Pokud jde o nároky ze smluv č. 3 a č. 4, o těchto již bylo pravomocně rozhodnuto. S odkazem na poslední rozhodnutí odvolacího soudu soud prvního stupně uvedl, že smlouvy č. 1, č. 2 a č. 5 skončily uplynutím doby, na kterou byly sjednány, a to smlouva č. 2 dne 31. 5. 2003 a smlouvy č. 1 a č. 5 dne 30. 6. 2003. Nároky za období od 1. 1. 1994 do 31. 12. 1999 jsou promlčeny s ohledem na datum podání žaloby a čtyřletou promlčecí dobu. Ze zbylých nepromlčených nároků byly nároky za období od 1. 1. 2000 do 31. 3. 2002 platně postoupeny žalobcem na Jana Svačinu, v důsledku čehož žalobkyně ztratila aktivní legitimaci k jejich uplatňování. Předmětem dalšího řízení tak zůstaly nepromlčené a nepostoupené nároky ve výši 4 644 341 Kč za období od 1. 4. 2002 do 30. 4. 2003, tj. 13x 357 257 Kč.6. Soud prvního stupně rozepsal výpočty, jak se podávají z jednotlivých podání žalobkyně, které jí byly činěny na základě opakovaných výzev soudu k doplnění skutkových tvrzení, pokud jde o druh a výši nákladů, které by musela vynaložit za období od 1. 4. 2002 do 30. 4. 2003, pakliže by v tomto období poskytovala žalované plnění ze smluv č. 1, č. 2 a č. 5. Konstatoval, že od počátku řízení nebyla žalobkyně ani po opakovaných poučeních ze strany soudu schopna svůj nárok srozumitelně specifikovat. Poukázal na její podání ze dne 7. 12. 2007, v němž žalobkyně mimo jiné uvedla, že výpočet žalované částky vychází ze smluv a že náhradu škody nelze přesně vypočíst, neboť výkony prací se měnily a výpočet škody proto vychází z minimálního závazku ze strany žalované. S ohledem na toto tvrzení vyšel soud prvního stupně z úvahy, že výsledná částka představující výši nákladů na dosažení zisku uvedená v podání ze dne 14. 5. 2021 nemůže být odečítána od tržeb ve výši 190 Kč na hodinu za jednoho pracovníka doložených jedinou fakturou (daňový doklad č. 6-0249-230 z 31. 5. 1996 na částku 5 985 Kč), nýbrž od částek účtovaných jako náhrada škody ve fakturách ve spise založených. Z výsledků dokazování přitom vyplynulo, že v období od 1. 4. 2002 do 30. 4. 2003 žalobkyně účtovala žalované měsíční náhradu škody ve výši 357 257 Kč. Náklady na dosažení zisku při šedesáti pracovnících měsíčně tak převyšují částku 1 mil. Kč, přičemž tato částka zhruba třikrát převyšuje vlastní škodu, kterou žalobkyně žalované měsíčně účtovala. Soud prvního stupně proto vyšel ze žalobní konstrukce, že výši škody představuje plnění, jehož by se žalobkyni dostalo při plnění smluvních povinností ze strany žalované, resp. její předchůdkyně plynoucích pro ni ze smluv č. 1, č. 2 a č. 5 po odečtení nákladů na dosažení zisku specifikovaných v podání žalobkyně ze dne 14. 5. 2021. Vzhledem k tomu, že je zřejmé, že po provedeném výpočtu je výsledkem částka záporná, dospěl soud prvního stupně k závěru o nutnosti žalobu zamítnout. Pro úplnost soud prvního stupně odkázal na výkaz zisku a ztráty ve zkráceném rozsahu k 31. 12. 1996 a uvedl, že z údajů v něm obsažených vyplývá, že v období předcházejícím roku 1996 činil u žalobkyně rozdíl mezi tržbami a vynaloženými náklady cca 4,5 %, nikoli 40 %, jak žalobkyně dedukuje v podán