2 Cmo 339/2021-270 — Vrchní soud v Praze

1. Žalobou podanou soudu prvního stupně dne 29. 8. 2017 se žalobkyně domáhala proti žalovaným 1. a 2. (dále jen „žalovaní“) zaplacení částky 1 966 136,49 Kč se 6% úrokem ročně z této částky ode dne 4. 8. 2017 do zaplacení a směnečnou odměnou ve výši 6 553,79 Kč. Jak žalobkyně uvedla, žalovaná 1. vystavila dne 5. 3. 2009 na řad , Anonymizováno, ., IČO , IČO, , směnku vlastní na směnečnou sumu 1 966 136,49 Kč se splatností dne 3. 8. 2017 v Praze. Směnka byla avalována žalovaným 2. a jejím remitentem byla převedena rubopisem na řad žalobkyně. Ve lhůtě splatnosti byla směnka předložena k placení, k jejímu zaplacení však ze strany žádného ze žalovaných nedošlo.2. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 31. 10. 2017, č. j. 49 Cm 147/2017-15, který byl usnesením téhož soudu ze dne 1. 3. 2018, č. j. 49 Cm 147/2017-21, vůči žalovanému 2. zrušen analogicky postupem podle ustanovení § 173 odst. 2 o. s. ř.3. Žalovaný 2. proti žalobou uplatněnému nároku vznesl námitku odepření plnění ručitele ve smyslu ustanovení § 2022 o. z., neboť , Anonymizováno, . mu coby předsedovi představenstva žalované 1. zrušila dispoziční práva k účtu žalované 1. na podkladě zápisu z představenstva společnosti ze dne 11. 10. 2012. Postup , Anonymizováno, při změně dispozičních práv u kontokorentního účtu žalované 1. byl nesprávný a v důsledku odebrání dispozičního práva nebyl žalovaný 2. způsobilý k provedení úhrady kontokorentu a nemohl zamezit jeho čerpání novými disponenty. Žalovaný 2. popsal jednání žalované 1., její ekonomickou situaci a neshody a konflikty uvnitř společnosti a z toho dovozuje, že jednání žalované 1. v kombinaci s jednáním věřitele je v rozporu s dobrými mravy. Popsal rovněž časový sled událostí, které předcházely vzniku dluhu žalované 1.4. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému 2. povinnost zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 1 966 136,49 Kč se 6% úrokem z této částky ode dne 4. 8. 2017 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 6 533,79 Kč a k rukám zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 308 703,10 Kč s tím, že plněním žalované 1. podle směnečného platebního rozkazu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 49 Cm 147/2017-15, v rozsahu tohoto plnění povinnost žalovaného 2. podle rozsudku zaniká. Jedná se o v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně, když jeho první rozsudek ze dne 20. 6. 2018, č. j. 49 Cm 147/2017-31, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2020, č. j. 2 Cmo 77/2020-75, a druhý rozsudek ze dne 16. 12. 2020, č. j. 49 Cm 147/2017-163, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021, č. j. 2 Cmo 98/2021-188 s tím, že v obou případech byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.5. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně odkázal na úpravu obsaženou v ustanovení čl. I. § 1, § 75, § 11 odst. 1 a § 17 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSŠ“), a konstatoval, že při jednání nařízeném po zrušení předchozího rozsudku poučil žalovaného podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o nutnosti doplnit tvrzení k prokázání skutečnosti, ve které spatřuje vědomé nabytí směnky žalobkyní k jeho škodě, resp. ke škodě žalované 1. ve smyslu ustanovení čl. I. § 17 ZSŠ, a k označení důkazů s poučením o následcích nesplnění této výzvy. Žalovaný 2. trval na výslechu dosud nejmenovaného likvidátora, na předložení jeho nespecifikovaného spisu s příslušnou dokumentací k účtu, u něhož došlo ke změně, a dále na výslechu dvou blíže neurčených pracovníků banky. Setrval na svých stanoviscích ohledně zavinění věřitele, že primární dlužník nemůže plnit, a na neoprávněném odebrání dispozičního práva k účtu remitentem. Pokud jde o vědomé nabytí směnky ke škodě dlužníka, pouze obecně uvedl, že celý proces postoupení proběhl nepochybně s vědomím a souhlasem žalobkyně, aniž by k tomu navrhl jediný důkaz. Soud prvního stupně na základě toho uzavřel, že žalovaný 2. přes jemu poskytnuté poučení neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, a proto nemůže být ve sporu úspěšný, když jeho kauzální námitky jsou nepřípustné. I pokud by stanovisko žalovaného 2. po zrušení směnečného platebního rozkazu bylo předmětem dokazování, pak již v předchozím rozsudku bylo uvedeno, že postavení směnečného rukojmího se posuzuje podle čl. I. § 30 a násl. ZSŠ a že ustanovení § 2022 o. z. se na směnečný vztah nepoužije. Námitka, že věřitel zavinil, že pohledávka nemůže být uspokojena dlužníkem, je tak pro dané řízení nepřípadná. Žalobě bylo proto vůči žalovanému 2. vyhověno a žalobkyni bylo podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznáno právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu odpovídajícím soudnímu poplatku, odměně za zastupování žalobkyně advokátem, paušálním náhradám hotových výdajů a náhradě za daň z přidané hodnoty.6. Žalovaný 2. podal proti rozsudku včasné odvolání (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), ve kterém navrhl jeho změnu tak, že žaloba bude vůči němu zamítnuta a bude mu přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný 2. setrval na svých námitkách s tím, že jejich podstatou je skutečnost, že dne 27. 11. 2012 mu bylo neoprávněně věřitelem odebráno dispoziční právo k účtu a toto bylo převedeno na jiné členy představenstva žalované 1., čímž mu nebylo umožněno udržet peníze na účtu dne 5. 12. 2012 a následně kontokorent vyrovnat a zrušit (uzavřít účet), což by znamenalo, že dluh vůči , Anonymizováno, by nevznikl. Žalovaný 2. podrobně shrnul časový sled událostí, podrobně popsal jednání žalované 1. a namítl, že soud nemůže zcela rezignovat na požadavek principu dobrých mravů, resp. na právní principy zakotvené v ustanovení § 2 o. z. Uvedl, že vůči žalobkyni i jejímu předchůdci vznesl námitku spočívající v odepření plnění věřiteli ve smyslu ustanovení § 2022 o. z., na které rovněž setrval, přičemž popsal okolnosti, pro které ji má za důvodnou. Jak žalovaný 2. uvedl, námitku spočívající v odepření plnění věřiteli ve smyslu ustanovení § 2022 o. z. nebylo možné vznést před podáním žaloby, když žalovanému 2. nebyla doručena předžalobní upomínka a nebyl si vědom existence dluhu a jeho výše. Zavinění věřitele, resp. jeho předchůdce, žalovaný 2. spatřuje v tom, že , Anonymizováno, jako věřitel mu coby předsedovi představenstva žalované 1. zrušila dispoziční práva k účtu žalované 1., a to na podkladě zápisu z představenstva společnosti ze dne 11. 10. 2012, který není žalovaným 2. podepsán a na němž podpisy členů představenstva nebyly úředně ověřeny. Provedena byla toliko vidimace listiny, a to dokonce až o den později. Zánik funkce předsedy představenstva byl nadto v obchodním rejstříku zveřejněn až ke dni 18. 2. 2013. , Anonymizováno, podle žalovaného 2. postupovala nesprávně při změně dispozičních práv u kontokorentního účtu žalované 1. a v důsledku odebrání dispozičního práva nebyl žalovaný 2. způsobilý k provedení úhrady kontokorentu a nemohl zamezit jeho čerpání novými disponenty. V důsledku tohoto vadného postupu došlo k situaci, kdy nové vedení žalované 1. vyčerpalo v následujících měsících kontokorent a způsobilo vznik dluhu. K tomu by při řádném postupu ze strany věřitele nedošlo. Žalovaný 2. se opětovně obrátil na ombudsmana , Anonymizováno, , který podal zprávu dne 23. 4. 2021. Podle žalovaného 2. si žalobkyně musela být vědoma toho, že předcházející proces byl zatížen vadami v kombinaci s nízkou cenou odkupu směnky, vědomě se snažila ztížit postavení žalovaného 2., resp. nabyla směnku ve zlém úmyslu. Pokud si žalobkyně neprověřila dostatečně okolnosti vzniku a existence původní pohledávky a tuto odkoupila za zlomek skutečné ceny, jednala v hrubé nedbalosti a směnku tak nabyla nepoctivě. Žalovaný 2. soudu prvního stupně vytkl, že neprovedl veškeré důkazy jím navržené a ty které provedl, následně nehodnotil. Jeho postup je proto nesprávný a příliš formalistický. Žalovaný 2. se snažil věc řešit mimosoudně a nabídl žalobkyni vyrovnání částkou rovnající se celému jeho majetku. To žalobkyně odmítla s tím, že částka není dostatečná. Nesouhlas vyjádřil žalovaný 2. i s výší nákladů řízení, jak žalobkyni byly přiznány, a poukázal na to, že jsou u něj dány důvody hodné zvláštního zřetele pro její nepřiznání žalobkyni ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř.7. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že žalovaný 2. v něm neuvádí žádné nové skutečnosti a že ke všem jeho námitkám a tvrzením se již podrobně vyjádřila v podáních ze dne 5. 2. 2020, 5. 11. 2020, 14. 12. 2020, 11. 3. 2021, 1. 7. 2021, 8. 9. 2021, 20. 9. 2021 a 10. 11. 2021. Na tato vyjádření žalobkyně plně odkázala a navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení.8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, v mezích vytčených podaným odvoláním i z důvodů, které nebyly v odvolání výslovně uplatněny (§ 212a odst. 1, § 205 odst. 2 o. s. ř.), přičemž přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované