5 Cmo 5/2022-21 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl, že žalovaná 1. je povinna společně a nerozdílně se žalovaným 2., kterému taková povinnost byla pravomocně uložena směnečným platebním rozkazem vydaným Krajským soudem v Praze č. j. 73 Cm 128/2021-6 ze dne 14. 12. 2021 zaplatit 17 600 Kč s úrokem 6 % p. a. z částky 17 600 Kč od 2. 9. 2019 do zaplacení a směnečnou odměnu 58 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Soud prvního stupně dále rozhodl o povinnosti žalované 1. společně a nerozdílně se žalovaným 2., kterému taková povinnost byla pravomocně uložena směnečným platebním rozkazem vydaným Krajským soudem v Praze č. j. 73 Cm 128/2021-6 ze dne 14. 12. 2021 zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce (výrok II.).2. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žalobě na zaplacení směnečné pohledávky ve výši 17 600 Kč s příslušenstvím a odměnou vyhověl směnečným platebním rozkazem ze dne 14. 12. 2021, jímž žalovaným 1. a 2. (dále jen „žalovaní“) uložil povinnost žalobou uplatněné nároky a náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč zaplatit žalobci. Vůči žalovanému 2. nabyl směnečný platební rozkaz právní moci, vůči žalované 1. byl zrušen usnesením ze dne 14. 1. 2022, neboť se ho nepodařilo doručit do jejích vlastních rukou. Napadeným rozsudkem bylo bez nařízení jednání s odkazem na ustanovení § 115a o. s. ř. rozhodnuto o povinnosti žalované 1. nároky, jak žalobou byly uplatněny, zaplatit žalobkyni, a to společně a nerozdílně se žalovaným 2., jemuž tato povinnost byla uložena směnečným platebním rozkazem ve věci vydaným. Výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1. soud prvního stupně odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého jejich náhrada byla přiznána plně úspěšnému žalobci. Pokud jde o výši, soud prvního stupně konstatoval, že z jeho úřední činnosti je mu známo, že žaloby podávané žalobcem (včetně předmětné žaloby) naplňují znaky formulářové žaloby, neboť jsou podávány na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech (ve směnečných věcech), v nichž předmětem řízení je peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč a v nichž je žalobci přiznávána náhrada nákladů řízení ve smyslu § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. Vzhledem k tomu, že žaloba byla posouzena jako formulářová, uplatní se nižší sazby odměny a náhrady hotových výdajů. Náklady řízení přiznané žalobci ve výši 1 800 Kč jsou představovány soudním poplatkem zaplaceným ve výši 1 000 Kč, odměnou za zastupování žalobce advokátkou ve výši 600 Kč (za 2 úkony právní služby po 300 Kč) podle § 14b odst. 1, písm. c/ bod 2. ve spojení s § 11 odst. 1, písm. a/ a d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. a náhradou hotových výdajů ve výši 200 Kč (za 2 úkony právní služby po 100 Kč) podle § 14b odst. 5, písm. a/ téže vyhlášky. Soud prvního stupně zároveň uvedl, že v rozsudku učinil postupem podle ustanovení § 164 o. s. ř. opravu zjevné nesprávnosti způsobené písařským nedopatřením, kdy místo nesprávného označení účastnice řízení „žalovaná 2)“, které se povinnost k náhradě nákladů řízení ukládá, do písemného vyhotovení rozsudku uvedl již její správné označení „žalovaná 1)“.3. V zákonem stanovené lhůtě se proti rozsudku odvolal žalobce, a to pouze proti jeho výroku II. o nákladech řízení. Vyjádřil přesvědčení, že při posuzování všech okolností souvisejících s jeho nárokem se nejedná o formulářovou žalobu, a to i s ohledem na specifika směnečných řízení. Uvedl, že není osobou, která by se směnkami obchodovala a snažila se jakkoli obohatit na dlužnících. Není právně vzdělán, není nijak administrativně zajištěn a bez pomoci zástupce se při vymáhání neuhrazených pohledávek neobejde. Specifika směnečných řízení spatřuje žalobce v tom, že v rámci právního zastoupení musí být nejprve vyhodnoceno v každém konkrétním případě, že se jedná o směnku platnou, neboť jinak se žalobce vystavuje nebezpečí, že jeho nárok nebude úspěšný. Každá směnka v soudním řízení uplatněná je specifická (účastníci, splatnost, suma), což musí také být do vlastní žaloby promítnuto. Nelze proto dovodit, že by se mělo jednat o formulářovou žalobu. V daném případě ani vyčíslené náklady nejsou v žádném nepoměru k žalované částce a k jejich úhradě jsou navíc zavázáni dva účastníci. Náklady vyčíslené v žalobě tak představují zcela přiměřenou sankci za nečinnost žalovaných k dobrovolné úhradě směnečné pohledávky. Nebylo proto důvodu přiznávat žalobci sníženou odměnu za jeho právní zastoupení. Z těchto důvodů žalobce navrhl změnu výroku II. rozsudku tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně uhradit žalobci na nákladech řízení částku 5 240 Kč.4. Žalovaná 1. se k podanému odvolání nevyjádřila.5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčeném rozsahu, tedy v jeho výroku II. o nákladech řízení, a to včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž by za tím účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2, písm. e/ o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.6. Předně je třeba uvést, že soud prvního stupně vyhlásil výrok II. rozsudku dne 22. 2. 2022 tak, že povinnost k náhradě nákladů řízení byla uložena „žalované 2.“, byť správně měla být uložena „žalované 1.“. Jednalo se o zjevnou nesprávnost, kterou bylo namístě opravit vydáním opravného usnesení postupem podle ustanovení § 164 o. s. ř. Soud prvního stupně tak neučinil a v písemném vyhotovení rozsudku uvedl správné označení účastníka, který byl k placení nákladů řízení žalobci zavázán (žalovaná 1.), a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Třebaže tento postup není správný, nejde o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.7. Podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. soud přizná účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.8. Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně napadeným rozsudkem vyhověl žalobě, nakolik se jí žalobce domáhal vůči žalované 1. zaplacení nároků ze směnky ze dne 15. 7. 2011, kterou se žalovaní podle jeho tvrzení zavázali zaplatit mu dne 1. 9. 2019 směnečnou pohledávku ve výši 26 000 Kč. Jak žalobce dále uvedl, na jistinu směnky bylo žalovanými uhrazeno ke dni podání žaloby toliko 8 400 Kč, a tedy k úhradě zbývá částka 17 600 Kč.9. Vzhledem k tomu, že žalobce byl se svým nárokem vůči žalované 1. plně úspěšný, náleží mu podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. proti neúspěšné žalované 1. právo na náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování práva. Soud prvního stupně proto správně rozhodl o její povinnosti tuto náhradu zaplatit žalobci. Pochybil však při určení její výše, když mimosmluvní odměnu za zastupování žalobce advokátkou určil podle ustanovení § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.10. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud konstatuje, že žaloba nevykazuje znaky návrhu na zahájení řízení podaného na ustáleném vzoru ve smyslu ustanovení § 14b odst. 1 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť jejím obsahem jsou konkrétní skutková tvrzení o žalované směnce, tedy vylíčení okolností, jež se týkají výlučně vztahu žalobce a žalovaných. Sama okolnost, že žalobce podává směnečné žaloby opakovaně, jak soud prvního stupně uvedl v bodu 8. odůvodnění rozsudku a jak připustil sám žalobce v podaném odvolání, na závěru shora uvedeném ničeho nemění, neboť žaloba tak, jak je koncipována, nevzbuzuje dojem, že by vznikla doplněním předem připraveného formuláře, který by byl žalobcem ve skutkově a právně obdobných věcech uplatňován opakovaně. V této souvislosti se jeví vhodným uvést, že sepis směnečné žaloby rozhodně nespočívá v pouhém opsání údajů ze směnečné listiny, jak se s ohledem na stručnost žalob ve směnečných řízeních může na první pohled zdát. Je třeba totiž směnečnou listinu nejprve podrobit cenzuře z toho hlediska, zda splňuje náležitosti platné směnky, jak je požaduje zákon směnečný a šekový, je třeba si vyjasnit postavení jednotlivých osob na směnce uvedených a posoudit význam fakultativních doložek na směnce případně připojených a v neposlední řadě je nutno mít jasno o nárocích, které lze ze směnky vůči té které osobě požadovat. Třebaže se směnečné žaloby z hlediska vylíčení skutkového děje mohou jevit jako záležitost jednoduchá a ve své podstatě mechanická, ve skutečnosti tomu tak není se zřetelem na požadavky kladené na žalobce, co se jeho orientace v oblasti směnečného práva a rovněž v oblasti vztahů se směnkou případně souvisejících týče.11. Byť by tedy další směnečné žaloby, o kterých se soud prvního stupně zmiňuje, byly žalobcem koncipovány ve svém základu shodně, nelze řízení o daném nároku podřadit ustanovení § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť není splněna podmínka stanovená pod jeho písm. a/, tedy že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakova