5 Cmo 64/2022-20 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení o žalobě na zaplacení částky 93 000 Kč s příslušenstvím a odměnou (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení tak, že na jejich náhradu nemá právo žádná ze stran (výrok II.). V odůvodnění usnesení konstatoval, že řízení bylo v dané věci zahájeno dne 17. 6. 2022 a že již dříve byl zjištěn úpadek žalovaného usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2021, č. j. MSPH 92 INS 19079/2021-A-9, které nabylo právní moci dne 1. 11. 2021. Vzhledem k tomu, že právo uplatněné žalobkyní se týká majetkové podstaty ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona, nemohla ho žalobkyně uplatnit vůči žalovanému žalobou, ale pouze přihláškou v insolvenčním řízení. S odkazem na ustanovení § 141a insolvenčního zákona proto soud prvního stupně řízení zastavil. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 146 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. s tím, že ani jedna ze stran zastavení řízení nemohla zavinit. Žalovanému nadto v řízení žádné náklady nevznikly.2. Žalobkyně se proti usnesení v zákonem stanovené lhůtě odvolala (§ 204 odst. 1 o.s.ř.). Uvedla, že v daném případě je rozhodující vznik pohledávky, k čemuž došlo až po zahájení řízení. Podle žalované je z příloh k žalobě jasně vidět opakované lživé tvrzení žalovaného, že dluh plánuje zaplatit „i s termíny, jak se doteď nestalo“. Ze strany žalovaného se jednalo o snahu obohatit se, když žalovaný již v době, kdy si od žalobkyně půjčoval, věděl, že není schopen splácet, čemuž nasvědčuje to, že za dva týdny nato podal „návrh do insolvence“. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla zrušení usnesení a rozhodnutí ve věci.3. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž k projednání odvolání nařídil jednání (§ 214 odst. 2, písm. c/ o. s. ř.), a dospěl k závěru o jeho nedůvodnosti.4. Podle ustanovení § 140c zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ“), v době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze zahájit soudní a rozhodčí řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, nejde-li o incidenční spory, ani řízení o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170 IZ).5. Podle ustanovení § 141a IZ po právní moci rozhodnutí o úpadku zastaví soud nebo jiný k tomu příslušný orgán řízení o pohledávkách nebo jiných právech, která byla zahájena v rozporu s omezeními podle § 109 odst. 1 písm. a) a podle § 140c IZ.6. Z obsahu spisu se podává, že řízení o žalobě, kterou se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení směnečné pohledávky ve výši 93 000 Kč s příslušenstvím a odměnou, bylo zahájeno dne 17. 6. 2022, kdy žaloba došla soudu prvního stupně (§ 82 odst. 1 o. s. ř.). V té době však již bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci žalovaného coby dlužníka, jak prokazuje vyhláška Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, č. j. MSPH 92 INS 19079/2021-A-2, kterou bylo oznámeno zahájení insolvenčního řízení k datu jejího vydání. Usnesením téhož soudu ze dne 1. 11. 2021, č. j. MSPH 92 INS 19079/2021-A-9, které nabylo právní moci dne 26. 11. 2021, pak bylo rozhodnuto o úpadku žalovaného a o povolení řešení úpadku oddlužením (obojí dostupné na internetových stránkách insolvenčního rejstříku http://isir.justice.cz).7. Z toho, co výše bylo uvedeno, vyplývá, že žaloba byla podána v rozporu se zákazem formulovaným v ustanovení § 140c IZ, neboť pohledávku, jejíhož zaplacení se žalobkyně v soudním řízení domáhala, bylo třeba uplatnit přihláškou v insolvenčním řízení.8. Pokud žalobkyně v odvolání namítla, že pohledávka vznikla až po zahájení řízení, je třeba uvést, že sama žalobkyně v podané žalobě uvedla, že směnka byla žalovaným vystavena dne 14. 9. 2021 a že žalovaný se ji zavázal žalobkyni uhradit dne 30. 11. 2021. Obě tato data jsou přitom v souladu s údaji, jak jsou vypsány na směnce, kterou žalobkyně předložila v jejím prvopise soudu prvního stupně. Nelze proto přisvědčit úvaze žalobkyně o vzniku pohledávky až po zahájení soudního řízení, tedy po datu 17. 6. 2022. Zda žalovaný v době, kdy si od žalobkyně půjčoval, již věděl, že není schopen splácet, na což žalobkyně v podaném odvolání poukázala, je z hlediska ustanovení § 140c IZ a na něj navazujícího ustanovení § 141a IZ zcela irelevantní.9. Soudu prvního stupně tak nelze vytknout pochybení, pokud řízení o žalobě zastavil s odkazem na ustanovení § 141a IZ, neboť v dané věci se jedná o řízení o pohledávce zahájené v rozporu s omezeními podle ustanovení § 140c IZ. Pokud jde o náklady řízení, jejich náhradu soud prvního stupně správně nepřiznal žádnému z účastníků, byť v odůvodnění usnesení nesprávně odkázal na ustanovení § 146 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. O nákladech řízení mělo být totiž rozhodnuto podle ustanovení § 146 odst. 2, první věta o. s. ř., podle kterého by povinnost k jejich náhradě stíhala žalobkyni s ohledem na její procesní zavinění na zastavení řízení. Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady, k jejichž náhradě by měla být žalobkyně zavázána, nevznikly.10. Z vyložených důvodů odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně v obou jeho výrocích potvrdil jako věcně správné podle ustanovení § 219 o. s. ř.11. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterých by právo na jejich náhradu měl v odvolacím řízení úspěšný žalovaný. Ani v tomto případě žalovanému žádné takové náklady nevznikly, v důsledku čehož odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.