6 Cmo 70/2021-201 — Vrchní soud v Praze

1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 3. 10. 2014, následně postoupenou Městskému soudu v Praze, poté, co řízení bylo částečně - co do částky 39 564 Kč s přísl. zastaveno pro zpětvzetí žaloby (usnesením dne 8. 3. 2018, č. j. 75Cm 271/2015-80) a po nepřipuštění změny žaloby, aktuálně domáhá zaplacení částky 6 x 3 667 Kč s úrokem z prodlení z těchto částek jdoucím (tj. částky 22 002 Kč), s odůvodněním, že žalovaný je vlastníkem jednotky č. , Anonymizováno, na adrese , adresa, , a v souvislosti s jejím užíváním od ledna do června roku 2014 nezaplatil platby do fondu oprav za toto období ve výši 3 667 Kč měsíčně. Dále je požadováno v souvislosti s užíváním této jednotky zaplacení částky 53 454 Kč představující nedoplatek na vyúčtování služeb za rok 2013, který byl splatný do 30. 6. 2014, na základě připojeného Přehledu předpisů plateb a jejich úhrad (dále též „Předmětné vyúčtování“), a to spolu s úrokem z prodlení.2. Městský soud v Praze coby soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 2. prosince 2020 č. j. 75 Cm 271/2015-163 tak, že: „Žaloba, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 3 667 Kč s úrokem z prodlení od 16. 1. 2014 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, 3 667 Kč s úrokem z prodlení od 16. 2. 2014 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, 3 667 Kč s úrokem z prodlení od 16. 3. 2014 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, 3 667 Kč s úrokem z prodlení od 16. 4. 2014 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, 3 667 Kč s úrokem z prodlení od 16. 5. 2014 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, 3 667 Kč s úrokem z prodlení od 16. 6. 2014 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, a 53 454 Kč s úrokem z prodlení od 1. 8 2014 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, se zamítá. (výrok I.), „Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 75 479,80 Kč k rukám advokáta , Jméno advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.“(výrok II.).3. V odůvodnění soud prvního stupně (dále též jen „soud“) uvedl, že na základě provedeného dokazování a na základě shodných tvrzení účastníků vzal za zjištěné tyto rozhodné skutečnosti: Z Předmětného vyúčtování, že v rámci oddílu finanční vypořádání obsahuje kolonky: Předpisy plateb ve výši 91 907 Kč, Předchozí vyúčtování a ostatní předpisy ve výši 17 542 Kč, Předchozí pohledávky ve výši 59 333 Kč, Přijaté platby období ve výši 120 625 Kč, Předepsané zálohy celkem ve výši 54 527 Kč, Vypočtené náklady celkem ve výši 59 824,30 Kč, Rozdíl mezi zálohami a náklady ve výši - 5297,30 Kč (jako nedoplatek), Pohledávky ke konci období ve výši 48 157 Kč a Výsledek vyúčtování - 53 454 Kč (jako nedoplatek). Na základě shodných tvrzení účastníků vzal soud dále za zjištěné, že žalovaný na plnění (jež jsou obsahem Předmětného vyúčtování), uhradil částky 3 583 Kč a 43 750 Kč dne 19. 2. 2013 a dále částku 73 292 Kč dne 19. 9. 2013, přičemž tyto částky došly do dispozice žalobce nejpozději do tří dnů poté. Dále soud citoval zákonná ustanovení, konkrétně § 559 odst. 1 obč. zák., § 567 odst. 2 obč. zák., § 15 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. v posledním platném znění, o vlastnictví bytů (dále jen „byt. zák.“), § 15 odst. 2 byt. zák. § 11 odst. 4 z byt. zák., § 9a odst. 2 byt. zák., § 1180 odst. 1 o.z. s tím, že věc je případné posuzovat dílem podle obč. zák., pokud jde o požadavek na zaplacení nedoplatku z vyúčtování za období roku 2013 (§ 9a odst. 2, § 11 odst. 4, § 3 odst. 1 byt. zák.), a to s ohledem na § 3028 odst. 3 o. z. Dále soud uvedl, že je zřejmé, že žalobce se částky 53 454 Kč domáhá pouze z titulu nedoplatku na vyúčtování služeb za rok 2013 a nikoliv též z jiného důvodu. Vyjádřeno jinými slovy, domáhá-li se žalobce tohoto plnění na základě Předmětného vyúčtování při doznání, že žalovaný v období roku 2013 spotřeboval služby v částce 59 824,30 Kč (odpovídající položce Vypočtené náklady celkem v rámci Předmětného vyúčtování), může požadovat zaplacení toliko této částky, a nikoliv částky 59 333 Kč (odpovídající položce Předchozí pohledávky), a to proto, že částka 59 333 Kč nepředstavuje vyúčtování služeb za rok 2013. Stejně tak nemůže požadovat ani zaplacení částky 37 380 Kč z důvodu nedoplatku do fondu oprav [nejde o službu, nýbrž o zálohový náklad spojený se správou domu a pozemku dle § 15 odst. 1, 2 byt. zák. (za rok 2013), který nepodléhá vyúčtování)], z níž má dle tvrzení žalobce sestávat částka 91 907 Kč (uvedená v Předmětném vyúčtování pod položkou Předpisy plateb). Jestliže je mezi účastníky nesporné, že žalovaný v roce 2013 žalobci zaplatil 120 625 Kč (tj. součet částek 3 583 Kč a 43 750 Kč, uhrazených do 3 dnů po 19. 2. 2013, a částky 73 292 Kč, uhrazené do 3 dnů po datu 19. 9. 2013), pak je zřejmé, že žádný dluh z vyúčtování za služby spotřebované v roce 2013 ve výši 59 824,30 Kč neexistuje, neboť byl žalovaným již v roce 2013 (před vyhotovení Předmětného vyúčtování) účinně zaplacen (§ 559 odst. 1, § 567 odst. 2 obč. zák. ve spojení s § 3028 odst. 3 o. z.). Zaplatil-li takto žalovaný 120 625 Kč, pak je zřejmé i to, že uhradil i požadovanou částku za příspěvky do fondu oprav ve výši 22 022 Kč. Částka 120 625 Kč byla uhrazena předem, ještě před počátkem tvrzeného prodlení, pročež požadavek na jeho zaplacení důvodný být nemůže. Nadto soud ještě dodal, že „byť to není již při přijetí tohoto závěru o plnění žalovaného významné, že požadavek na zaplacení částky 120 625 Kč byl započten žalovaným v podání ze dne 17. 10. 2018 (§ 580 obč. zák., ve spojení s § 3028 odst. 3 o. z.), které došlo do dispozice žalobce (jeho právního zástupce) dne 31. 10. 2018 (kdy bylo doručeno do jeho datové schránky), a posléze i dne 30. 9. 2020, kdy byl sdělen obsah tohoto podání při jednání soudu (§ 41 odst. 3 ve spojení s § 24 odst. 1 a § 28a odst. 1 o. s. ř.).“ Dále uvedl, že předpokladem pro možnost takového zápočtu je zjištěná existence takovýchto pohledávek žalobce, která však, navzdory poskytnutému poučení (postupem dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.), žalobcem tvrzena nebyla. Žalobce byl konkrétně podle § 118a odst. 1 o. s ř. (při jednáních konaných dne 30. 9. 2020 a 2. 12. 2020) vyzván k doplnění tvrzení ve vztahu k částkám 59 333 Kč (představující pohledávku na předpisech za rok 2012, označenou jako Předchozí pohledávky v Předmětném vyúčtování) a částce 17 542 Kč (odpovídající Předchozímu vyúčtování a ostatním předpisům, označených tamtéž) v rozsahu, na základě jakého konkrétního právního důvodu (právního jednání, popř. protiprávního jednání či právní skutečnosti) vznikla povinnost žalovaného k zaplacení každé z uvedených dílčích částek, včetně uvedení toho, jakého konkrétního dne takový právní důvod vznikl a z jakých konkrétních skutečností bude zřejmé, že žalovaný byl povinen ke dni vystavení Předmětného vyúčtování z tohoto důvodu platit každou z těchto dílčích částek. Současně byl dle § 118a odst. 3 o. s. ř. vyzván k tomu, aby po takto doplněných tvrzeních označil důkazy k jejich prokázání. Žalobce však tato tvrzení nedoplnil, nejsou zřejmé skutečnosti, nutné pro posouzení věci, popsané již v usnesení podepsaného soudu ze dne 4. 11. 2019, č. j. 75 Cm 271/2015-121 (specifikace těchto pohledávek důvodem jejich vzniku, tj. např. konkrétní službou a konkrétní dobou jejího poskytování či plnění, jakož i rozsahu jí odpovídajícího spotřebovaného plnění, neboli uvedením požadovaných konkrétních skutečností, z nichž bude zřejmé, že žalovaný byl či je povinen z tohoto důvodu platit každou z těchto dílčích částek), pročež nelze dovodit, že tyto dluhy existovaly a že tedy žalovaný byl povinen k jejich úhradě.4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné odvolání. V odvolání uvedl, že nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně s tím, že ve svých podáních podrobně vysvětlil všechny položky vyúčtování (podání žalobce ze dne 18. 2. 2018, 16. 4. 2018, 19. 10. 2018). Dotvrdil i výpočet, kterým přišel k nedoplatku vyúčtování za rok 2013 ve výši, a to v částečném zpětvzetí žaloby ze dne 1. 3. 2018. Na vyúčtování za rok 2013 se dle přechodného ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, v platném znění (dále jen „zákon o službách“), tento zákon nevztahoval. Před jeho účinností byla úprava náležitostí vyúčtování roztříštěna do několika předpisů. Žádný z těchto předpisů nezakazoval a nazakazuje, a to ani zákon o službách, aby vyúčtování obsahovalo kromě povinných náležitostí, i položky týkající se dlužných plateb nebo předepsaných plateb, jako tomu bylo v případě vyúčtování za rok 2013. Závěr soudu o tom, že právním titulem, ze kterého je žádána částka ve výši 53 454 Kč, proto nemohlo být vyúčtování za rok 2013, je nesprávným právním posouzením věci. Co se týče závěru soudu o tom, že žalovaný uhradil v roce 2013 částku 120 625 Kč, a tudíž mu žádný dluh nevznikl ani za platby v roce 2014, jde o nesprávné skutkové zjištění. Soud nesprávně posoudil započtení uhrazených částek v roce 2013 na dluhy z roku 2012, které bylo vyúčtováním provedeno, respektive k němu vůbec nepřihlédl. Soud nepřip