14 Cmo 281/2022-316 — Vrchní soud v Praze

1. Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením výrokem I. zastavil řízení z důvodu zpětvzetí žaloby, výrokem II. žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 10 164 Kč, výrokem III. rozhodl, že se žalobkyni vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč a výrokem IV. uložil žalobkyni povinnost sdělit soudu číslo účtu, na který jí má být soudní poplatek vrácen.2. V odůvodnění usnesení soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně dne 22. května 2020 podala žalobu, jíž se domáhala určení vlastnického práva ke 200 kusům akcií na jméno v listinné podobě o jmenovité hodnotě 10 000 Kč (dále jen „akcie“) emitovaných společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, , se sídlem , adresa, (dále jen „společnost“). Dne 27. října 2022 vzala žalobkyně podanou žalobu v plném rozsahu zpět. Proto soud prvního stupně řízení podle § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), zastavil.3. Výrok II. předmětného usnesení soud prvního stupně odůvodnil odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně zavinila zastavení řízení, a proto žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 10 164 Kč, která je představována odměnou za 3 úkony právní služby advokáta po 2 500 Kč podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) - převzetí a příprava právního zastoupení, písemný návrh ve věci samé a vyhotovení dovolání, a náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu za 3 úkony právní služby po 300 Kč, navýšené o 21% DPH.4. Výrok o vrácení části soudního poplatku (ze žaloby) žalobkyni soud prvního stupně odůvodnil odkazem na § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.5. Proti výroku II. usnesení soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání, navrhujíc, aby odvolací soud napadené usnesení změnil a přiznal jí náhradu nákladů řízení v plném rozsahu.6. Odvolatelka namítá, že zastavení řízení zavinil žalovaný, neboť v důsledku jeho chování společnost zanikla a dne 11. května 2022 byla vymazána z obchodního rejstříku. Řízení o žalobě na určení vlastnického práva ke 100 % podílu ve společnosti představovaného akciemi se tak stalo bezpředmětným. Proto žalobkyně dne 27. října 2022 vzala žalobu zpět a navrhla zastavení řízení. Žalobkyně spatřuje zavinění žalovaného ve skutečnosti, že žalovaný jako člen statutárního orgánu společnosti (rovněž jako člen statutárních orgánů nástupnických společností) nejprve podepsal projekt přeměny, kterým převedl jmění společnosti na třetí osobu, a následně podepsal projekt přeměny, kterým došlo k zániku a následnému výmazu společnosti z obchodního rejstříku. Zdůraznila, že posuzování procesního zavinění nelze činit přepjatě formalisticky. K tomu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014.7. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.8. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně a řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není důvodně.9. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř., jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).10. Dle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., pokud některý z účastníků zaviní, že řízení musí být zastaveno, je povinen hradit druhé straně jeho náklady. V případě, kdy soud řízení zastaví, je třeba se zabývat při rozhodování o náhradě nákladů řízení nejprve tím, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění je zde třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tam, kde zastavení řízení bylo účastníkem zaviněno, soud přizná ostatním účastníkům (druhé straně) náhradu nákladů řízení, které v řízení účelně vynaložili na uplatňování nebo bránění svého práva. Pokud pouze jedna procesní strana zaviní, že řízení je zastaveno, a proto o věci nemůže být meritorně rozhodnuto a tím zjištěno, zda návrh byl podán důvodně, vzniká jí zásadně povinnost nahradit druhé procesní straně náklady řízení [z judikatury viz např. rozhodnutí uveřejněné v časopise SR, 2009, č. 4, s. 131- sp. zn. ÚS 315/07, S IV (s. 736) - NS sp. zn. 3 Cz 14/82]. Výjimkou z této zásady je ustanovení věty druhé téhož odstavce, podle něhož byl-li pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. Obě podmínky (důvodnost žaloby a chování žalovaného) musí být přitom splněny současně, a navíc důvodem zpětvzetí musí být výlučně jen chování samotného žalovaného.11. Z obsahu předloženého spisu se podávají skutečnosti uváděné soudem prvního stupně. Odvolací soud pro přehlednost rekapituluje, že žaloba byla podána dne 22. května 2020. Žalobkyně se domáhala určení, že je vlastníkem 200 kusů akcií, neboť je přesvědčena, že je jedinou akcionářkou společnosti a zápis v obchodním rejstříku, dle kterého byl žalovaný od 6. ledna 2020 zapsán jako jediný akcionář společnosti, neodpovídá skutečnému stavu. Žalobkyně vzala žalobu v celém rozsahu zpět podáním ze dne 27. října 2022, majíc za to, že žalovaný zapříčinil bezpředmětnost daného řízení tím, že nechal do obchodního rejstříku zapsat jako jediného akcionáře společnosti, společnost , Anonymizováno, , právnická osoba, , registrační číslo , Anonymizováno, , se sídlem , Anonymizováno, . Dále jako člen statutárního orgánu společnosti žalovaný podepsal za tuto společnost projekt přeměny, kterým došlo k odštěpení části jmění společnosti a jeho převodu na nástupnickou společnost , Anonymizováno, , IČO , IČO, . Bezprostředně po tomto projektu přeměny podepsal žalovaný další projekt přeměny, kterým došlo k zániku společnosti jako takové společně se společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , , právnická osoba, , IČO , IČO, , , právnická osoba, ., IČO , IČO, , a to sloučením se společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, . Žalobkyně se domnívá, že společnost , právnická osoba, představuje nástroj, prostřednictvím kterého žalovaný řídil a ovládal uvedené společnosti.12. Ve sporném řízení je zcela věcí žalobce, jak svůj úsudek o hmotném právu promítne do své volby, proti komu žalobu podá, tedy kterou osobu označí jako žalovaného. S tím je spojena odpovědnost žalobce za výsledek sporu, tj. především za to, že žalobou uplatněný nárok lze přiznat právě proti žalovanému. Odvolací soud v této souvislosti pro úplnost uvádí, že dle jeho ustálené rozhodovací praxe (odvolacího senátu 14 Cmo) není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, pakliže právě společnost není účastníkem řízení (ať již jako další žalobkyně, nebo další žalovaná), vlastnictví (převodu) jejíchž akcií se řízení týká. V poměrech dané věci tak bylo třeba pasivní věcnou legitimaci vymezit i ve vztahu ke společnosti, která předmětné akcie emitovala. Nedostatek pasivní věcné legitimace by sám o sobě stačil k zamítnutí návrhu (v tomto směru soud nemá poučovací povinnost, neboť soudy poučují účastníky dle § 5 o. s. ř. jen o jejich procesních právech a povinnostech).13. Nutno dodat, že v případě zaniklých právnických osob dochází k přechodu práv a povinností na jejich právní nástupce při zániku právnické osoby. V případě, že by společnost, jakožto účastník řízení ztratila po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení, nic by nebránilo v pokračování řízení s jejími právními nástupci podle § 107 odst. 1 a 3 o. s. ř. Skutečnost, že společnost v průběhu řízení zanikla kombinovaným rozdělením společnosti se založením nových nástupnických společností, sama o sobě není důvodem k závěru o bezpředmětnosti daného řízení. V poměrech projednávané věci se tak nejednalo o výjimečnou situaci, kdy je řízení zastaveno sice pro zpětvzetí žaloby žalobkyní, avšak pro chování žalovaného, kdy v takovém případě by byl povinen hradit náhradu nákladů řízení naopak žalovaný.14. Vzhledem k výše uvedenému má odvolací soud za to, že žalobkyně zavinila, že řízení muselo být zastaveno, a proto úvaha soudu prvního stupně o aplikaci ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. byla správná. Odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, je nepřípadný, jelikož skutkový základ věci byl odlišný.15. Soud prvního stupně však pochybil při výpočtu výše nákladů řízení. V dané věci soud prvního stupně při určení výše odměny právního zástupce žalovaného za tarifní hodnotu částku 35 000 Kč, a tomu odpovídající odměnu za jeden úkon právní služby ve výši 2 500 Kč (§ 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu). S ohledem na charakter daného řízení bylo však namístě vycházet z tarifní hodnoty 50 000 Kč dle ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu a tomu odpovídající odměny 3 100 Kč za jeden úkon právní služby. Náklady řízení žalovaného před soudem prvního stupně tak v součtu činí 10 466,50 Kč, a představují je náklady právního zastoupení ža