2 Cmo 191/2022-34 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným směnečným platebním rozkazem vyhověl soud prvního stupně směnečné žalobě podané v této věci. V řízení úspěšné žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 30 916 Kč.2. Proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu, a to proti výroku o náhradě nákladů řízení se včas odvolala žalobkyně a navrhuje změnu napadeného nákladového výroku tak, že jí bude přiznána tato náhrada ve výši 44 528 Kč. Důvody odvolání vycházejí z toho, že soud prvního stupně při rozhodování o výši náhrady nákladů právního zastoupení použil předpis § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění. K tomu uvádí, že není splněna jedna z podmínek pro použití tohoto ustanovení, které musí být splněny všechny současně. Nebyl splněn předpoklad, že se jedná o formulářovou žalobu. V této souvislosti mylně vychází odvolatelka z toho, že žaloba v této věci byla uplatněna s návrhem, aby o ní bylo rozhodnuto elektronickým platebním rozkazem. Dovozuje také, že nebyly dány předpoklady pro použití mimořádného oprávnění soudu k částečnému nepřiznání náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř.3. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž k projednání nařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.].4. Z obsahu spisu při tom odvolací soud zjistil, že žalobu v této věci s návrhem, aby bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, podala žalobkyně zastoupená advokátem , Jméno advokáta, . Stejný advokát také odeslal předžalobní upomínky oběma žalovaným. Každá z těchto upomínek je profilována samostatně s přihlédnutím k jejich odlišnému postavení ve sporné směnce, kde první žalovaný je jejím výstavcem a druhá žalovaná je rukojmím za tohoto výstavce. Vedle platební výzvy a popisu směnečné listiny obsahují upomínky i základní poučení o jejich právním postavení a o důsledcích, když upomínce nebude vyhověno.5. Orientačními výpočty odvolací soud zjistil, že částka 30 916 Kč přiznaná k náhradě nákladů řízení soudem prvního stupně ve směnečném platebním rozkazu ani zdaleka neodpovídá použití § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, jak na to mylně usuzuje v odvolání žalobkyně, Naproti tomu stejnými výpočty odvolací soud ověřil, že zmíněné částce téměř přesně odpovídá náhrada za dva hlavní úkony právní služby po 7 300 Kč, náhrada za jeden vedlejší úkon právní služby 3 650 Kč, tři paušální náhrady výdajů po 300 Kč, náhrada daně z přidané hodnoty z těchto částek ve výši 4 021,50 a náhrada soudního poplatku ze žaloby zaplaceného ve výši 7 745 Kč. To je celkem 30 916,50 Kč a tedy prakticky stejná částka, jakou přiznal soud prvního stupně. Protože v úvahu přichází jako úkony právní služby nepochybně převzetí věci a podání žaloby ve věci samé, což jsou bez pochyby hlavní úkony právní služby, je zřejmé, že jeden soudem přiznaný vedlejší úkon právní služby může se týkat jen předžalobních upomínek. Ty mohou být podle okolností buď hlavním úkonem právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) uvedené vyhlášky, je-li jejich obsahem základní skutkový a právní rozbor, anebo vedlejším úkonem právní služby podle § 11 odst. 2 písm. h) stejné vyhlášky, jedná-li se jen o prostou výzvu k plnění.6. Již ve věcech spisové značky 2 Cmo 184/2022 nebo 2 Cmo 186/2022 poukázal odvolací soud na to, že žaloby na plnění ze směnky obvykle nejsou nijak rozsáhlé, což vede k mylnému záměru, že jde o žalobu jednoduchou. Ve skutečnosti je však každá směnka zcela originální listinou, u které zástupce žalující strany musí provést její pečlivou cenzuru, zhodnotit její obsah, nejen co se formální platnosti týká, nýbrž také ohledně postavení jednotlivých osob, které se na jednotlivé směnce tak či onak účastní, a také rozpoznat jejich vzájemné směnečné vztahy. To vše se skrývá za většinou poměrně stručnou směnečnou žalobou. V té pak zpravidla vedle kvantifikace jednotlivých žalovaných nároků je nezbytné zejména popsat listinu, která je jejich zdrojem, a důvod uplatnění těchto nároků, tedy zpravidla nezaplacení směnky při splatnosti.7. Jestliže výzva k plnění, která příslušné žalobě předchází, obsahuje obdobný obsah jako sama žaloba, to znamená popis příslušné směnky, a kvantifikaci a zdůvodnění práv ze směnky vycházejících, nemůže být již tato výzva složitější, ani co se skutkového základu dotýká a ani co se týká právních důvodů, než pozdější žaloba. Jestliže by takto vybavená předžalobní upomínka byla jen jednoduchou výzvou, pak ve směnečných věcech nutně budou prakticky všechny předžalobní upomínky jen jednoduchou výzvou. I kdyby ve věci jako je tato, byla předžalobní upomínka násobně obsáhlejší, nemohla by nikdy obsahovat nic dalšího, co by bylo pro budoucí žalobu podstatné. Tedy takový rozsah byl by samoúčelný. Proto je obsah předmětných upomínek s ohledem na později žalobou uplatněný nárok dostatečným skutkovým popisem i právním rozborem, aby mohly být honorovány podle § 11 odst. 1 písm. d) shora uvedené vyhlášky jako hlavní úkony právní služby.8. Okolnost, že soud prvního stupně honoroval žalobní upomínky jen jedenkráte, odpovídá tomu, co se v soudní praxi často stává, kdy žalující strana sice každému z budoucích žalovaných odešla samostatně předžalobní upomínku, ale jde o listiny s výjimkou adresy obsahově zcela shodné. Pak skutečně není namístě považovat takové obsahově shodné listiny za samostatné úkony právní služby, lhostejno zda za úkony hlavní anebo vedlejší. Jestliže však v tomto případě jsou žalobní upomínky odeslané žalovaným vždy zcela samostatným rozborem orientovaným na odlišné postavení žalovaných v předmětném směnečně právním závazkovém vztahu, není důvodu je považovat za jeden úkon právní služby.9. Proto v tomto případě má žalobkyně nárok na náhradu nákladů řízení v následujícím rozsahu. Je nutno jí přiznat náhradu za čtyři úkony právní služby, to znamená převzetí věci, dvě samostatné předžalobní upomínky a podání návrhu ve věci samé po 7 300 Kč podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, k tomu čtyři paušální náhrady výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 stejné vyhlášky. Dále je nutno přiznat náhradu daně z přidané hodnoty z těchto částek, to znamená částku 6 384 Kč. Nahradit je nutno i zaplacený soudní poplatek ze žaloby vy výši 7 745 Kč (žalobkyně mylně uvádí částku 7 744 Kč a z toho rezultuje i nesprávný výsledek 44 528 Kč). Správně tedy mělo být žalobkyni na náhradu nákladů řízení v napadeném směnečném platebním rozkazu přiznáno 44 529 Kč.10. Napadené usnesení soudu prvního stupně proto bylo odvolacím soudem v odvolání dotčeném rozsahu změněno podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. při současném použití § 167 odst. 2 a § 211 o. s. ř. tak, že žalobkyni byla přiznána k náhradě nákladů řízení částka výše uvedená.11. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o vzdání se práva na tuto náhradu nákladů žalobkyní, jak toto vzdání se vyplývá z projednávaného odvolání. Žalobkyně tento svůj krok odůvodňuje tím, že nutnost podání projednávaného odvolání nevyvolala nijak strana žalovaná, nýbrž výlučně soud prvního stupně, za což by žalovaná strana neměla být postižena.