7 Cmo 2/2023-484 — Vrchní soud v Praze

1. Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem označeným v záhlaví tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 1 881 732,57 Kč, a to společně s úroky z prodlení z této částky ve výši 9,25 % ročně od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, ve výši 8,5 % ročně od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 8 % ročně od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012 a s úroky z prodlení od 1. 7. 2012 do zaplacení ve výši dle repo sazby stanovené ČNB a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, zvýšené o 7 procentních bodů, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. (výrok I.), že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 308 299,20 Kč, k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, , advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.), a že žalovaný je povinen zaplatit českému státu na náhradě nákladů řízení 40 074 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III).2. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu prvního stupně domáhala zaplacení částky 2 088 932,88 Kč s příslušenstvím, a to s odkazem na ustanovení § 194 odst. 5 a § 135 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále i jen „obch. zák.“). Tvrdila, že žalovaný jako jednatel společnosti , Jméno žalobce, , v období od března 2007 do října 2008 způsobil žalobkyni škodu tím, že na náklady žalobkyně pobýval v USA, kde si založil společnost, financovanou rovněž z prostředků žalobkyně. Žalovaný porušil svou povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, neboť uvedené prostředky nepoužil ve prospěch žalobkyně.3. Soud prvního stupně vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby, usnesením ze dne 15. 11. 2012, č. j. 72 Cm 26/2010-102, řízení, co do žalované částky 207 200,31 Kč s příslušenstvím, zastavil; usnesení nabylo právní moci dne 8. 12. 2012.4. V této věci se jedná o třetí rozsudek soudu prvního stupně. První rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. 6. 2014, č. j. 72 Cm 26/2010-189, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2017, č. j. 8 Cmo 49/2016-300 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, a druhý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. 6. 2018, č. j. 72 Cm 26/2010-331, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2020, č. j. 6 Cmo 41/2019-394 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.5. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně má dva společníky, kteří se dohodli na rozšíření svých aktivit, konkrétně v USA. Za tímto účelem žalovaný vycestoval do USA, kde měl založit buď dceřinou společnost žalobkyně, nebo samostatnou společnost, kde by byli oba společníky (A. Bílek a žalovaný), jak bylo původně mezi společníky žalobkyně dojednáno. Společnost , Anonymizováno, , byla nakonec založena pouze žalovaným, bez další účasti žalobkyně či p. , adresa, . Ze znaleckého posudku č. 3/2012, vypracovaného soudem ustanoveným znaleckým ústavem z oboru ekonomika , právnická osoba, vyplynulo, že žalovaný odčerpal ze společnosti , právnická osoba, částku 1 881 732,57 Kč, která není doložena výdaji v její prospěch. Stejný závěr vyplynul rovněž z dodatku znaleckého posudku. Na účet žalobkyně byla vložena částka 100 000 Kč v roce 2007 a částka 40 000 Kč v roce 2008, kdy na bankovním výpisu nebylo uvedeno jméno vkladatele těchto částek, pouze bylo uvedeno, že se jedná o hotovostní vklad.6. Protože měl soud prvního stupně škodu a její výši v částce 1 881 732,57 Kč za prokázanou, bylo na žalovaném tedy bylo, aby prokázal, že škodu nezpůsobil porušením svých povinností při výkonu působnosti statutárního orgánu případně, aby prokázal, že žalobkyni škoda nevznikla. K tomu soud prvního stupně konkrétně poučil žalovaného, v souladu s § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., že musí tvrdit a navrhnout důkazy k prokázání svého vložení částky 140 000 Kč na účet společnosti, a aby žalovaný přesně doplnil tvrzení a důkazy k prokázání oprávněnosti svých výběrů z účtu žalobkyně, a pokud tak neučiní, bude to mít nepříznivý následek v rámci sporu. K tomu žalovaný odkázal na důkazy a podání, která již jsou ve spise a ke vložení částky 140 000 Kč zástupce žalovaného sdělil, že se nedomnívá, že by žalovaný měl po 15 letech nějaké doklady týkající se uvedené částky, protože ale byl v roce 2007 jediným společníkem žalobkyně, tak nevidí důvod, proč by měl tyto peníze vracet na účet, pokud by se nejednalo o jeho vklad.7. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno, a to ani ve vztahu k využití prostředků, které z účtu žalobkyně vybral, jakož ani ve vztahu k tvrzení, že 140 000 Kč vložil na účet žalobkyně – v řízení totiž nebylo prokázáno ani to, že by to byl žalovaný, kdo vklad provedl, ani jaký byl právní důvod platby. Soud prvního stupně proto uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 1 881 732,57 Kč včetně příslušenství (úroku z prodlení), a to pro zjednodušení a k návrhu žalobkyně od 1. 1. 2009, když jednotlivé výběry kontinuálně probíhaly v letech 2007 a 2008. Úrok z prodlení byl stanoven v zákonné výši dle § 369 odst. 1 obch. zák., jelikož je žalovaný v prodlení se splněním peněžitého závazku, je tak povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené předpisy práva občanského, tj. dle nař. vlády č. 142/1994 Sb. Výrok o povinnosti k náhradě nákladů řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť výše plně závisela na znaleckém posudku, tudíž částečné zpětvzetí žaloby nemůže jít v neprospěch žalobkyně, a proto jí soud přiznal plnou náhradu nákladů řízení, jejíž výši určil celkem částkou 308 299,20 Kč, což specifikoval. Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a státem odůvodnil § 148 odst. 1 o. s. ř., kdy stát má podle výsledků řízení právo na uhrazení nákladů řízení spočívajících v zaplaceném znalečném a svědečném, celkem ve výši 40 074 Kč (po zaokrouhlení), přičemž záloha na zpracování znaleckého posudku nebyla ze strany žalovaného zaplacena, ačkoli k ní byl vyzván.8. Proti rozsudku soudu prvního stupně se včas odvolal žalovaný, který k výroku I. namítal, že je přesvědčen, že soud prvního stupně nesprávně určil částku, kterou je žalovaný povinen žalobkyni zaplatit. Odvolatel tvrdil a tvrdí, že vklady v hotovosti na účet společnosti dne 25. 7. 2007 ve výši 100 000 Kč a dne 26. 7. 2007 ve výši 40 000 Kč, nejsou ztotožněny žádným variabilním symbolem, a je proto prakticky vyloučeno, že by se jednalo o hotovostní platbu pohledávky žalobkyně za třetí osobou. Nikdo jiný coby jediný společník a jednatel společnosti tak logicky neměl důvod uvedené částky na účet společnosti vložit. K tomu se dovolává i závěru uvedeného v Dodatku ke znaleckému posudku. Dle odvolatele to byl tedy on, kdo částky 100 000 Kč a 40 000 Kč vložil na účet společnosti a vznikla-li žalované škoda ve výši 1 881 732,50 Kč, měla být uvedenými částkami kompenzována a ponížena na částku 1 741 732, 57 Kč. Vzhledem k tomu trpí vadou i výrok II. rozsudku o náhradě nákladů řízení, kdy výše hodnoty jednoho úkonu právní služby by měla být spočítána z punkta 1 741 732, 57 Kč. Současně namítá i chybně stanovený počet úkonů právní služby, které ve sporu žalobkyně realizovala, a to minimálně úkon realizovaný dne 29. 9. 2023, coby další jednání s klientem, nepovažuje žalovaný za účelný, a to za situace, kdy žalobkyně měla všechna podání žalovaného před sporem k dispozici a žalovaný nenavrhoval provedení dalších důkazů. Jediným účelem tohoto úkonu tak dle odvolatele bylo pouze navýšit náhradu nákladů řízení. K výroku III. pak namítal, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí nijak nezohlednil jím na účet soudu dne 21. 1. 2021 složenou zálohu na znalečné ve výši 20 000 Kč. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil ve výroku I. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 741 732, 57 Kč s úrokem z prodlení od 1. 1. 2009, ve výroku II. tak, že náhrada nákladů řízení bude vypočtena z punkta 1 741 732, 57 Kč a výrok III. tak, že žalovaný je povinen zaplatit českému státu na náhradě nákladů řízení částku 20 074 Kč.9. K odvolání se vyjádřila žalobkyně tak, že žalovanému se nepodařilo v řízení prokázat že částky celkem ve výši 140 000 Kč složil na účet žalobkyně on. Fakt, že v té době měla žalobkyně jediného společníka (tj. žalovaného), neznamená bez dalšího, že z toho lze dovozovat, že se jedná evidentně a bez dalšího o platby žalovaného činěné ve prospěch žalobkyně. Dále se vyjadřuje k smyslu a účelu č. 365.1 ručně vepsaného na výpis z účtu vedeného pro žalobkyni. Žalobkyně uvedla, že žalovaný v řízení neprokázal relevantní skutečnosti, které prokázat měl, a neunesení břemene důkazního žalovaným znamená jeho prohru ve sporu. Proto dle žalobkyně rozhodl soud prvního stupně zcela správně, když nárok žalobkyni vůči žalovanému v celém rozsahu po právu přiznal. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu potvrdil a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení. Náklady odvolacího řízení, jejichž náhradu požaduje, vznikly poskytnutím dvou úkonů právní služby advokátem, a sestávají z jeho odměny a paušálu náhrady hotových výdajů, a to včetně DP