7 Cmo 269/2022-58 — Vrchní soud v Praze

1. Žalobce se žalobou ze dne 30. 8. 2021 domáhal poskytnutí informací dle ust. § 156 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále i jen „ZOK“), a to konkrétně poskytnout žalobci obratovou předvahu za rok 2020, účetní deník za rok 2020 a účetní výkazy za rok 2020.2. Městský soud v Praze usnesením označeným v záhlaví rozhodl tak, že řízení se zastavuje (výrok I.), a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náhradu nákladů řízení ve výši 16 456 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně výrok II. usnesení odůvodnil tím, že žalobce vzal svůj návrh zpět z důvodu splnění vymáhané informační povinnosti žalovanou. Žalobce navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení a vzhledem k tomu, že žalovaná se k tomu nijak nevyjádřila, rozhodl tak, že náklady řízení přiznal žalobci, přičemž jejich výši určil podle o. s. ř. a vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif.3. Proti výroku II. usnesení soudu prvního stupně (dle obsahu odvolání a dle odvolacího návrhu) podala včasné odvolání žalovaná. Předně namítá, že žaloba byla nedůvodná, byla to žalovaná, co se pod celou dobu snažila o smírné vyřešení sporu, přičemž žalobci bylo ze strany žalované umožněno nahlížení do veškeré dokumentace, jak bylo žádáno. Odkazuje na ust. § 142a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že žalobce žádnou předžalobní výzvu neučinil. Spor tak vznikl nedůvodně ze strany žalobce, pročež by náhrada nákladů měla být přiznána žalované. Dále odkazuje na ust. § 146 odst. 2 větu první o. s. ř., dle něhož, jestliže některý z účastníků zaviní zastavení řízení, je povinen hradit jeho náklady. Pokud soud první stupně v odůvodnění usnesení uvádí, že žalovaná se k otázce zpětvzetí, resp. požadavku náhrady nákladů žalobci nevyjádřila, jedná se o porušení práva a procesní vadu, jelikož to není pravda, neb žalovaná se vyjádřila ve svém podání ze dne 21. 10. 2022, ve kterém je komplexně namítáno, že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolatelka proto navrhuje, aby odvolací soud rozhodl, že žalobce je povinen uhradit žalované náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci usnesení, a to k rukám jejího zástupce.4. Vrchní soud v Praze přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, a bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.), dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.5. Podle ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).6. Podle věty první uvedeného zákonného ustanovení pokud některý z účastníků zaviní, že řízení musí být zastaveno, je povinen hradit druhé straně jeho náklady. V případě, kdy soud řízení zastaví, je třeba se zabývat při rozhodování o náhradě nákladů řízení nejprve tím, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění je zde třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tam, kde zastavení řízení bylo účastníkem zaviněno, soud přizná ostatním účastníkům (druhé straně) náhradu nákladů řízení, které v řízení účelně vynaložili na uplatňování nebo bránění svého práva. Pokud pouze jedna procesní strana zaviní, že řízení je zastaveno, a proto o věci nemůže být meritorně rozhodnuto a tím zjištěno, zda návrh byl podán důvodně, vzniká jí zásadně povinnost nahradit druhé procesní straně náklady řízení [z judikatury viz např. rozhodnutí uveřejněné v časopise SR, 2009, č. 4 s. 131 sp. zn. ÚS 315/07, S IV (s. 736) - NS sp. zn. 3 Cz 14/82]. Výjimkou z této zásady je ustanovení věty druhé téhož odstavce, podle něhož byl-li pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. Obě podmínky (důvodnost žaloby a chování žalovaného) musí být přitom splněny současně, a navíc důvodem zpětvzetí musí být výlučně jen chování samotného žalovaného.7. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 314/05, rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí civilního řízení, rozhodnutí obecného soudu musí být s ohledem na konkrétní okolnosti odůvodněno způsobem, z něhož logicky a přesvědčivě vyplývají jeho právní závěry. V postupu spočívajícím v mechanické aplikaci ustanovení § 146 odst. 2 občanského soudního řádu a pouhém formálním odkazu na ustanovení zákona lze spatřovat jisté prvky nahodilosti a libovůle, představující v konečném důsledku zásah do základního práva obsaženého v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.8. Ze spisu plyne, že žalovaná již ve svém vyjádření k žalobě (č. l. 9 – 14 spisu) namítala, že žaloba je nedůvodná, mimo jiné proto, že žalobci přístup k požadovaným informacím umožnila, přičemž není známo, proč žalobce tuto možnost nevyužil. V samotném zpětvzetí návrhu (č. l. 47 spisu) pak žalobce uvedl, že některé dokumenty byly dne 8. 9. 2022 založeny do sbírky listin, čímž se dostaly též k žalobci, dále dopisem ze dne 11. 5. 2022 pozvala žalovaná žalobce k nahlédnutí do zbývajících požadovaných dokumentů, což žalobce v průběhu května roku 2022 učinil. S ohledem na uvedené, se žalobní návrh stal bezpředmětným, jelikož žalovaná v průběhu soudního řízení splnila vymáhanou informační povinnost a má zároveň za to, že mu náleží náhrada nákladů řízení dle § 146 odst. 2 o. s. ř. Obsahem spisu je podání žalované za dne 21. 10. 2022 (č. l. 51-52 spisu) označené jako vyjádření, ve kterém uvádí, že žaloba byla podána nedůvodně a nebyla tak po právu, pan Tomica od roku 2020 byl vyzýván k součinnosti, kterou odmítal poskytnout, kdy z tohoto důvodu má za to, že náhrada nákladů řízení by měla být přiznána žalované, k čemuž odkazuje i zde na ustanovení § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. Navrhuje tak, aby soud prvního stupně řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení za 4 úkony právní služby, a to do 3 dnů od právní moci usnesení k rukám právního zástupce (výrok II.).9. Odvolací soud vzhledem k uvedenému shledal, že soud prvního stupně své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení řádným a srozumitelným způsobem neodůvodnil, neboť pouze odkázal na znění ust. § 146 odst. 2 o. s. ř., přičemž není ani pravdou, že by se žalovaná ke zpětvzetí žaloby žalobcem nevyjádřila. Zároveň nelze seznat jakékoliv jeho úvahy jednak o tom, co se z tvrzení obsažených v žalobě a samotném jejím petitu podává, tedy zda žalovaná svým jednáním skutečně až po zahájení řízení uspokojila žalobcem uplatněný nárok, a jednak o tom, zda žaloba byla důvodná. Tj. zda byly splněny současně obě podmínky, za kterých může soud o náhradě nákladů řízení dle uvedeného zákonného ustanovení rozhodnout.10. Odvolací soud proto uzavírá, že usnesení soudu prvního stupně je v odvoláním napadeném rozsahu pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné.11. Z vyložených důvodů odvolací soud výrok II. usnesení soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.12. V dalším řízení soud prvního stupně znovu rozhodne o povinnosti k náhradě nákladů řízení (§ 151 odst. 1 o. s. ř.), a to včetně tohoto odvolacího řízení. Své rozhodnutí ve smyslu výše uvedeném náležitě odůvodní, přičemž se bude zabývat i námitkami vznesenými žalovanou v odvolání.