9 Cmo 145/2022-509 — Vrchní soud v Praze

1. Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 24. 11. 2009 domáhal se žalobce, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit mu částku 124 020 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Uvedl, že pro , Jméno žalovaného B, (dále jen „družstvo“) pracoval jako zaměstnanec na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 12. 2003, a to od 1. 1. 2004. Dne 18. 12. 2008 uzavřel s družstvem dodatek k pracovní smlouvě, kterým byla zvýšena základní mzda na 30 000 Kč měsíčně. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2009, č.j. MSPH 96 INS 714/2009-A-256, byl na družstvo prohlášen konkurs a insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný. Dne 28. 7. 2009 obdržel žalobce od žalovaného výpověď z pracovního poměru z důvodu organizačních změn. Následně dne 7. 9. 2009 byl žalobci doručen další dopis žalovaného, ve kterém tvrdí, že pracovní poměr mezi žalobcem a družstvem byl uzavřen neplatně a domáhá se po žalobci vydání bezdůvodného obohacení. S obsahem uvedeného dopisu žalobce nesouhlasil, neboť v pracovním poměru nevykonával funkci člena představenstva, nýbrž činnosti, na jejichž plnění si družstvo mohlo najmout jiného zaměstnance (zejména činnosti administrativní a dokumentační), avšak neučinilo tak z finančních důvodů. Měsíční čistá mzda žalobce činila 20 670 Kč. Žalovaný dluží žalobci mzdu za měsíce duben až září 2009, tedy žalovanou jistinu, přičemž jde o pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou.2. Žalovaný ve svém vyjádření upozornil na skutečnost, že žalobce je od 3. 10. 2005 členem představenstva družstva. Zároveň dne 31. 12. 2003 uzavřel s družstvem pracovní smlouvu na pozici manažer pro komunikaci s veřejností. Pracovní poměr byl původně sjednán na dobu, po kterou bude žalobce členem představenstva. Dodatkem z 18. 12. 2008 byla doba trvání pracovního poměru změněna na dobu neurčitou a s účinností od 1. 1. 2009 zvýšena mzda na 30 000 Kč měsíčně. Žalovaný poukázal na ustálenou judikaturu, podle které činnost statutárního orgánu obchodní společnosti nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem, neboť funkce statutárního orgánu společnosti není druhem práce podle zákoníku práce a vznik, zánik ani obsah tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními předpisy. Obsah funkce člena představenstva družstva byl podle žalovaného v případě žalobce shodný s náplní jeho pracovní pozice. Pracovní smlouva mezi žalobcem a družstvem je tedy absolutně neplatná. I pokud žalobce vykonával pro družstvo administrativní a dokumentační činnosti, nejednalo se o činnost v rámci pozice manažera pro komunikaci s veřejností. Žalovaný tedy není povinen vyplácet žalobci žádnou mzdu za období po prohlášení konkursu.3. Rozsudkem ze dne 25. 10. 2010, č. j. 23 C 314/2009-84, Obvodní soud pro Prahu 1 žalobě vyhověl. Vzal za prokázané, že žalobce v pracovním poměru vykonával činnosti administrativního charakteru, dokumentační činnost, vyhledávání listin pro podávání žalob v archivu, kontroloval majetek, připravoval podklady pro podávání žalob, spravoval počítačovou síť, prováděl digitalizaci dokumentů, kontrolu bytů, uzavírání nájemních smluv, kontrolu nahlášených oprav, analýzy toho, co se družstvu vlastně přihodilo. Tyto činnosti nebyly totožné s výkonem činnosti člena představenstva jako statutárního orgánu, pročež pracovní smlouva nebyla neplatná. Jestliže družstvo mělo cca 800 členů a ve správě přibližně deset objektů v celé Praze, potřebovalo pomocný aparát v podobě zaměstnanců vykonávajících běžné činnosti administrativního a technického charakteru. Žalobce v pracovním poměru nevykonával řídící a rozhodovací činnost, nýbrž práce podpůrné, pomocné, technického a administrativního charakteru. Tyto činnosti nevyžadovaly žádné zvláštní vzdělání ani kvalifikaci, žalovaný neměl podřízené. Družstvo si ve své finanční situaci nemohlo jiné zaměstnance dovolit. Název pracovní pozice byl zvolen tak, aby zvýšil žalobcovu vážnost. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2013, č. j. 23 Co 349/2011-137, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.4. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2015, č. j. 21 Cdo 2687/2014-193, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Odkázal na svou konstantní judikaturu, podle které činnost statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, neboť výkon funkce statutárního orgánu není druhem práce podle zákoníku práce a vznik, zánik ani obsah tohoto právního vztahu neupravují pracovněprávní předpisy. To však nebrání tomu, aby členové statutárního orgánu vykonávali pro společnost (družstvo) jiné činnosti na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru výkon činnosti statutárního orgánu. V projednávané věci Nejvyšší soud konstatoval, že činnosti, které měl podle skutkových zjištění soudu prvního stupně žalovaný pro družstvo vykonávat, nelze oddělovat od řízení činnosti družstva a rozhodování o jeho záležitostech, v čemž spočívala podstata funkce člena představenstva. Přihlédl i k tomu, že ani v pracovní smlouvě, ani ve vnitřních předpisech družstva nebylo stanoveno, jako činnosti je žalobce jako manažer pro komunikaci s veřejností povinen vykonávat. To platí také o údajně technicky specifické činnosti správce počítačové sítě, neboť nebylo zjištěno, že by se jednalo o rozsáhlejší, soustavně nebo pravidelně vykonávanou činnost. Bez kontrolních, administrativních a jiných podobných úkonů se do určité míry neobejde žádná organizační a řídící činnost, tedy ani výkon funkce člena představenstva družstva. Výkonem funkce je potom i účast na soudních jednání, neboť na nich družstvo zastupuje právě jeho statutární orgán. Pracovní poměr mezi žalobcem a družstvem tak podle Nejvyššího soudu vzniknout nemohl.5. Rozsudkem ze dne 16. 10. 2016, č. j. 23 C 314/2009-245, Obvodní soud pro Prahu 1, žalobu zamítl, respektuje závazný právní názor Nejvyššího soudu. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2017, č. j. 23 Co 292/2017-303, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.6. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 3. 2020, č. j. 27 Cdo 4482/2018-402, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni. Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud vycházel sice ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu, uvedený právní názor však byl v mezidobí překonán rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněným pod R 35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 35/2019“), podle kterého:a. Členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce.b. Shora řečené však neznamená, že by si člen statutárního orgánu a obchodní korporace nemohli ujednat, že se jejich vztah - v mezích nastavených kogentními právními normami - řídí zákoníkem práce. Ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce podřízeny i vztahy, jejichž předmětem není výkon závislé práce (srov. i bod 45 nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15).c. Z logiky věci se podává, že ujednání o „podřízení“ režimu zákoníku práce přichází v úvahu pouze u vztahů, jejichž povaha to připouští. Takovým je i vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jehož předmětem je výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, a to zpravidla za úplatu.d. Člen statutárního orgánu a obchodní korporace se tedy mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného v § 66 odst. 2 větě první obch. zák., podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim zákoníku práce.e. Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance (§ 6 zákoníku práce) a obchodní korporaci za zaměstnavatele (§ 7 zákoníku práce). Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním, jenž se řídí obchodním zákoníkem [resp. s účinností od 1. 1. 2014 zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, a zákonem č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)] a dále - v důsledku smluvního ujednání - těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními zákoníku prá