2 Cmo 130/2023-148 — Vrchní soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem rozhodl o ponechání v platnosti směnečného platebního rozkazu ze dne dne 14. 9. 2022, č. j. 31 Cm 48/2022-16 „ve zbývajícím rozsahu“, tedy co do povinnosti žalovaných společně a nerozdílně zaplatit žalobci úrok ve výši 6 % p. a. z částky 2 500 000 Kč od 31. 10. 2020 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 8333 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 181 984,50 Kč (výrok I.), a dále uložil žalovaným 1) a 2) zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 40 740,70 Kč.2. Žalobce se v tomto řízení domáhal zaplacení částky 2 500 000 Kč s příslušenstvím ze směnky vystavené žalovaným 1) v Plzni dne 10. 8. 2020 a splatné dne 30. 10. 2020 na adrese , adresa, . Žalovaný 2) převzal svým podpisem na směnce směnečné rukojemství. Směnka nebyla přes výzvu žalobce ze dne 11. 8. 2022 zaplacena.3. Soud prvního stupně žalobě vyhověl směnečným platebním rozkazem ze dne 14. 9. 2022, č. j. 31 Cm 48/2022-16, kterým uložil oběma žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci směnečný peníz 2 500 000 Kč, 6 % úrok z částky 2 500 000 Kč od 31. 10. 2020 do zaplacení, směnečnou odměnu 8 333 Kč a náhradu nákladů řízení v částce 181 984,50 Kč.4. Oba žalovaní proti směnečnému platebnímu rozkazu podali včasné námitky. V námitkách žalovaní tvrdili, že směnečný peníz již byl uhrazen a dále namítali, že žalobce nepředložil žalovaným směnku k placení, přičemž bez předložení směnky není možný výkon postižních práv, tedy žalobci nevznikl nárok na zaplacení směnečného úroku a směnečné odměny. Směnka byla poprvé uplatněna až s podáním návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu. Žalovaní dále namítali, že svým jednáním nezavdali příčinu k podání návrhu na zahájení řízení, podmínky pro vydání směnečného platebního rozkazu vůbec nebyly dány, a proto by žalovaným mělo být přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.5. Žalobce se k námitkám žalovaných vyjádřil tak, že je v celém rozsahu považuje za nedůvodné. Je pravda, že ze strany žalovaného skutečně došlo k dobrovolné úhradě směnečného peníze v částce 2 500 000 Kč, když na účet žalobce byla dne 10. 10. 2022 připsána částka 2 300 000 Kč a dne 11. 10. 2022 částka 200 000 Kč. Žalobce proto vzal žalobu částečně zpět v rozsahu směnečné sumy 2 500 000 Kč, ohledně zbývajících nároků na podaném návrhu trval. Pokud jde o tvrzení žalovaných o dobrovolném uhrazení, předžalobní výzva byla odeslána žalovaným 11. 8. 2022, prvnímu žalovanému byla doručena 18. 8. 2022. V případě druhého žalovaného se zásilka vrátila jako nedoručená s tím, že po dobu úložní lhůty nebyla vyzvednuta. Ve výzvě byli žalovaní vyzváni k úhradě nejpozději do jednoho týdne od doručení výzvy. Úhrady byly provedeny dne 10. 10. 2022 a 11. 10. 2022, tedy až po uplynutí lhůty k zaplacení a také po vydání směnečného platebního rozkazu. Nelze tedy hovořit o dobrovolné úhradě. Pokud žalovaní tvrdí, že směnka nebyla ze strany žalobce řádně předložena k placení v místě placení, pak vzhledem k tomu, že se jedná o směnku s doložkou „bez protestu“, nesou žalovaní důkazní břemeno k prokázání svého tvrzení.6. Soud prvního stupně usnesením ze dne 19. 12. 2022, č. j. 31 Cm 48/2022-50 řízení částečně zastavil co do povinnosti obou žalovaných zaplatit žalobci směnečný peníz 2 500 000 Kč a v témže rozsahu dále zrušil vydaný směnečný platební rozkaz.7. Soud prvního stupně v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku uzavřel, že dne 9. 6. 2020 vystavil žalovaný 1) vlastní směnku na řad žalobce s doložkou „bez protestu“ a s platebním místem na adrese , adresa, , kterou se zavázal uhradit žalobci dne 30. 8. 2020 směnečný peníz ve výši 2 500 000 Kč. Směnku avaloval žalovaný 2). Směnka nebyla žalovanými uhrazena ani přes předžalobní výzvy ze dne 11. 8. 2022. Směnka přitom obsahuje všechny povinné náležitosti vlastní směnky. Pokud žalobce žádal zaplacení šestiprocentních úroků ode dne splatnosti a směnečné odměny v částce, která odpovídá třetině procenta směnečného peníze, a původně též směnečného peníze, tyto nároky jsou důvodné a odpovídají zákonu. Žalovaní namítali, že směnka jim nebyla předložena k placení. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu právo na zaplacení směnky lze vůči přímému dlužníku, což je jak první žalovaný jako výstavce, tak i druhý žalovaný coby směnečný rukojmí, uplatnit u soudu i tehdy, jestliže směnka nebyla prezentována k placení, nedostatek předložení směnky způsobuje vůči přímým dlužníkům pouze to, že se nedostávají se zaplacením směnečné částky do prodlení. Zaplatí-li směnku bezprostředně po prezentaci, nevznikne jim ani povinnost hradit ostatní postižní nároky dle čl. I. § 48 odst. 1 zákona směnečného a šekového. Dle čl. I. § 46 odst. 2 zákona směnečného šekového důkazní břemeno o tom, že směnka s doložkou bez protestu nebyla řádně předložena k placení, nese ten, kdo se této skutečnosti proti majiteli směnky dovolává, a to bez ohledu na problémy s opatřením takového důkazu spojenými. Není-li dlužník schopen, byť z objektivních důvodů, takovéto důkazy nabídnout, platí vůči němu směnka za řádně a včas předloženou k placení (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 900/2004). V prezentaci směnky nebrání, že v platebním místě nelze vypátrat ani provozovnu, byt nebo sídlo prezentáta, nebrání tomu ani skutečnost, že taková adresa vypátrána byla, ale dotyčný nebyl přítomen nebo na klepání, zvonění a podobně nereagoval. Dále nebrání prezentaci směnky, když je zabráněn i jinak majiteli směnky do objektu, kde má být směnka prezentována, vstup. Nevadí případně, že se prezentát odstěhoval, nevadí ani, když nejsou k zastižení pracovníci, členové společnosti a podobně oprávnění za právnickou osobu o zaplacení směnky rozhodnout. Nevadilo by ani, kdyby nebylo již vůbec platebního místa. Ve všech těchto případech a v případech jim podobných platí, že dlužník neunesl svou odpovědnost být připraven v platebním místě při splatnosti směnku zaplatit. Právě o takový případ se dle soudu prvního stupně jedná i v dané věci, neboť z jediného důkazu, který žalovaní k této otázce nabídli, vyplývá, že v platebním místě nebyli přítomni. Okolnost, že účastníci si veškeré schůzky předem potvrzovali, není v případě prezentace směnky rozhodná. Žalovaní tak v tomto případě neprokázali svoji odpovědnost být připraveni v platebním místě při splatnosti směnku zaplatit. Soud proto jejich námitky v tomto směru nemohl shledat důvodnými. Z výše uvedených důvodů soud prvního stupně rozsudkem vyslovil, že směnečný platební rozkaz se ponechává v platnosti, a to ve zbývajícím rozsahu, v němž směnečný platební rozkaz nebyl zrušen usnesením ze dne 19. 12. 2022. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, žalobce byl v námitkovém řízení úspěšný a podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. mu soud prvního stupně přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Náklady námitkového řízení žalobce tvořila odměna za zastoupení advokátem v částce 18 340 Kč (mimosmluvní odměna vypočtena ze základu 2 508 333 Kč), za vyjádření k návrhu na přerušení řízení odměna v poloviční výši dle ust. § 11 odst. 2 a 3 advokátního tarifu ve výši 4 810 Kč (mimosmluvní odměna vypočtena ze základu 323 949,43 Kč) a odměna za účast na jednání soudu dne 27. 4. 2023 ve výši 9 620 Kč (vypočteno ze stejného základu), a dále náhrada hotových výdajů advokáta za tři úkony právní služby po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tedy 900 Kč. Podle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. se částka odměny a náhrad advokáta v celkové výši 33 670 Kč zvyšuje o náhradu 21% daně z přidané hodnoty (7 070,70 Kč) a náklady tak činí celkem 40 740,70 Kč.8. Žalovaní podali proti rozsudku včasné odvolání, v němž navrhli jeho změnu tak, aby byl směnečný platební rozkaz v plném rozsahu zrušen a byla jim přiznána náhrada nákladů řízení, případně, aby byl rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytkli žalovaní nesprávnost jeho závěru, že směnka byla řádně předložena k placení, k němuž soud dospěl pouze na základě skutečnosti, že byla vystavena s doložkou „bez protestu.“ Zdůraznili, že byli připraveni svůj závazek v platebním místě splnit, o čemž svědčí skutečnost, že žalovaný 2) splnil závazek ze směnky ihned po podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu, tedy při prvním okamžiku uplatnění práv ze směnky. Žalovaní zdůraznili, že před podáním návrhu žalobce směnku žalovaným nepředložil, přičemž této povinnosti majitele směnky nezprošťuje ani doložka „bez protestu“. Dle názoru žalovaných v případě pochybností o tom, zda směnka byla předložena, dochází k obrácení důkazního břemene a je to majitel směnky, kdo musí prokázat, že žalovaným směnku dne 30. října 2020 v platebním místě předložil. Skutečnost, že žalobce opakovaně odmítal poskytnout žalovaným součinnost při úhradě směnečného peníze, má za následek, že dlužník není odpovědný za prodlení. Výkon postižních práv není možný bez předložení směnky. Žalovaní odkázali na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 7 Cmo 115/2005 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4087/20