2 Cmo 139/2024-31 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud prvního stupně návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, kterým se žalobce domáhal na žalované zaplacení výše ve výroku uvedených částek. Nárok opíral o tvrzení, že je řádným remitentem vlastní směnky vystavené žalovanou dne 11. 9. 2023 na částku 140 000 Kč, s doložkou bez protestu a splatnou dne 2. 10. 2023 v Sokolově. Na směnku bylo doposud uhrazeno 50 000 Kč.2. Soud uvedl že nebylo možné vyhovět návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu, protože přes výzvu soudu nebyl předložen originál směnky. Žalobce předložil pouze konverzi směnečné listiny opatřené příslušnou doložkou. Soud proto nařídil jednání, ale originál směnky nebyl předložen ani při projednání věci před soudem prvního stupně.3. Soud vyšel z § 514 o. z., podle něhož je cenný papír listinou, se kterou je právo spojeno takovým způsobem, že jej po vydání cenného papíru nelze bez této listiny uplatnit ani převést. Poukázal na to, že podle literatury i judikatury je také směnka takovým dokonalým cenným papírem, kde je právo inkorporováno v určité listině. Proto je nezbytné v soudním řízení předložit originál směnečné listiny a přes právní úpravu obsaženou v § 22 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, nelze jen na základě směnky předložené jako výstup konverze nároku na zaplacení směnky vyhovět.4. Proti tomuto rozsudku se včas odvolal žalobce a navrhuje jeho změnu tak, že žalobě bude vyhověno. Uvádí, že konverze je prvopis převedený do elektronické podoby, a k tomu soud prvního stupně nepřihlédl.5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212a o. s. ř. včetně řízení, které mu předcházelo, aniž ve věci nařizoval jednání. Výzvou ze dne 27. 8. 2024 vyzval odvolací soud žalobce i žalovanou, aby ve stanovené lhůtě 7 dnů odvolacímu soudu sdělili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízeného jednání. Současně byli oba účastníci poučeni, že v případě, že se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízeného jednání souhlasí (§ 101 odst. 4 ve spojení s § 211 o. s. ř.). Právnímu zástupci žalobce byla výzva doručena dne 28. 8. 2024 a žalované dne 4. 9. 2024. Z vyložených důvodů měl odvolací soud splněny podmínky proto, aby ve věci rozhodl bez nařízeného jednání. K vyhlášení rozsudku došlo dne 16. 10. 2024.6. Předně je nutné poukázat na okolnost, že i práva ze směnky se v občanském soudním řízení uplatňují stejně jako jakákoliv jiná práva na plnění, tedy žalobou podle § 79 o. s. ř. Žalobce může ale nemusí navrhnout, aby soud rozhodl o směnečné žalobě směnečným platebním rozkazem. Oproti běžnému platebnímu rozkazu, který lze vydat i bez návrhu, jen na základě uvážení soudu (§ 172 odst. 1 o. s. ř.), je vydání směnečného platebního rozkazu vázáné na návrh žalobce, jak plyne z § 175 odst. 1 o. s. ř. Není-li navrženo, aby soud rozhodl o směnečné žalobě formou směnečného platebního rozkazu anebo nejsou-li pro rozhodnutí touto formou splněny zákonné podmínky, projedná soud směnečnou žalobu v běžném nalézacím řízení a žalobou uplatněný směnečný nárok rozsudkem buď přizná anebo zamítne.7. Soud prvního stupně směnečný nárok řádně projednal, když uzavřel, že nelze v tomto případě vydat směnečný platební rozkaz. Nepostupoval však správně, jestliže nevyhovění tomuto nároku, k němuž odůvodnění napadeného rozsudku jednoznačně směřuje, formuloval pouze jako zamítnutí návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu. Bylo třeba zamítnout nárok tak, jak byl žalobcem uplatněn, to znamená jako nárok na peněžité plnění.8. Se soudem prvního stupně je nutné zcela souhlasit v tom, že nároku ze směnky nelze vyhovět, jestliže žalobce nepředloží soudu originál platné a pravé směnky, která jej legitimuje k výkonu práv ze směnky vůči žalovanému. Nad argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného rozsudku je nutno zejména dodat, že předložení listiny, která je cenným papírem, tedy také směnky, není jen předložením důkazu, který by mohl být případně nahrazen i jiným dokazováním. Zásadní je, že se jedná o materializované právo a žalující strana buď toto materializované právo vlastnicky ovládá, potom může v řízení uspět, anebo je neovládá, a potom v řízení nikdy uspět nemůže. Jen ten, kdo je vlastníkem movité věci, to znamená listiny představující cenný papír, v našem případě směnku, je také subjektem práva, které je v listině vtěleno.9. Rozhoduje-li se o nárocích ze směnky v běžném nalézacím řízení, jak tomu je také v tomto případě, potom platí podle § 154 odst. 1 o. s. ř., že soud rozhoduje podle stavu, který je v době, kdy vyhlašuje rozsudek. Z toho vyplývá, že v případě, kdy bude v řízení originál směnky předložen a soud provede touto listinou dokazování, nemůže do skončení řízení směnečnou listinu vrátit předkladateli. Není nijak těžké si představit, že kdyby soud listinu hned po provedeném dokazování vrátil, může tato zaniknout i jen nahodilou událostí. Zanikne-li listina, zanikne i právo do ní vtělené. Tedy i když soud měl již originální směnečnou listinu v rukou a následně vyjde najevo, že směnka byla zničena, musel by žalobu zamítnout pro zánik uplatněného práva v průběhu řízení. Odvrátit by to mohlo jen rozhodnutí příslušného soudu o umoření předmětné směnečné listiny.10. Toho si byl dobře vědom i zákonodárce, když účinky konverze dokumentů, jež obecně vyplývají z § 22 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., a tedy, že výstup konverze může v soudním anebo v jiném řízení plně nahradit konverzí převáděný dokument, výslovně omezil v několika směrech. Pro tuto věc je významné, že stejný zákon v § 24 odst. 4 písm. b) stanoví, že konverze se neprovádí, jde-li o dokument v listinné podobě, jehož jedinečnost nelze konverzí nahradit. Při tom v rámci demonstrativního výčtu takových jedinečných dokumentů výslovně uvedl také šek, směnku nebo jiný cenný papír.11. Tedy vedle důvodů věcných, na které případně poukázal soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku, brání nahrazení originálu směnky konverzí směnky rovněž výslovný zákonný zákaz.12. Z toho vyplývá, že bez toho, aby se žalobce v tomto řízení legitimoval originálem směnky, nebylo možné nejen vydat navrhovaný směnečný platební rozkaz, ale nepřicházelo vůbec v úvahu této směnečné žalobě vyhovět. Žalobcem předložená konverze směnky proto nemohla originál směnky žádným způsobem nahradit.13. Soud prvního stupně tedy nepochybil, když nárok uplatněný žalobcem v tomto řízení nepřiznal. Z důvodů výše uvedených odvolací soud proto napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to ve správném znění, jak výše uvedeno.14. Podle § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. náhrada nákladů odvolacího řízení náleží v řízení úspěšné žalované. Protože ta v řízení odvolacím neprovedla žádný procesní úkon a nevznikly jí tak žádné nutné náklady řízení, nebyla jí náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů přiznána.