12 Cmo 73/2025-83 — Vrchní soud v Praze

1. Shora uvedeným rozsudkem pro uznání soud prvního stupně uložil žalovaným č. 1 a č. 2 (dále jen „žalovaní“) jednak povinnost zaplatit částku 60 495,77 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v tomto rozsahu povinnost plnění druhého, jednak povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 21 610,60 Kč (bod II. výroku). V odůvodnění uvedl, že žalovaní při ústním jednání dne 30. 1. 2025 výslovně nárok žalobce uznali, soud proto rozhodl podle § 153a odst. 1 o. s. ř. S ohledem na dohodu účastníků určil lhůtu splatnosti 15 dnů od právní moci rozsudku. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalobci náhradu za soudní poplatek z žaloby ve výši 3 025 Kč, odměnu za zastupování dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“) za čtyři úkony právní služby po 3 540 Kč (převzetí zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzvu, účast na jednání dne 30. 1. 2025) a čtyři režijní paušály po 300 Kč, náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 3 225,60 Kč, tedy celkem 21 610,60 Kč. Za tarifní hodnotu vzal soud výši plnění každého jednoho žalobce, a to i pro úkony učiněné před vyloučením jednotlivých nároků k samostatnému řízení (dle soudu se od počátku jednalo o 64 samostatných nároků, u nichž nebyl důvod uplatnit je společnou žalobou).2. Žalobce podal prostřednictvím právního zástupce proti bodu II. výroku rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včasné odvolání, v němž navrhl, aby odvolací soud tento výrok změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 185 027,53 Kč, případně aby tento bod výroku zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že mu měla být přiznána odměna za pět úkonů právní služby zahrnující navíc výzvu k plnění zaslanou ručiteli. Nesouhlasil ani s výpočtem sazby mimosmluvní odměny vzhledem k tomu, že žalobu společně podávalo 64 osob, 8 z nich nepokračovalo po vyloučení nároků do samostatných řízení, přičemž dle názoru žalobce byly nároky žalobců vyloučeny nesprávně. Tarifní hodnota měla být navýšena v souladu s § 12 odst. 3 advokátního tarifu, jelikož se jednalo o společnou žalobu proti dlužníkovi a ručiteli. Upozornil, že u všech úkonů právní služby vyjma účasti na ústním jednání dne 30. 1. 2025, je nutné vycházet ze znění advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024. Při výpočtu odměny za jeden úkon do rozdělení řízení je třeba postupovat dle § 7 ve spojení s § 12 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024, tj. snížit odměnu o 20 % a vynásobit počtem zastupovaných osob (56), do rozdělení řízení se jednalo o 4 úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepis žaloby, výzvy k plnění zaslané dlužníkovi a ručiteli), po rozdělení o jeden úkon (účast na ústním jednání dne 30. 1. 2025) a dále je třeba přičíst 21 % daň z přidané hodnoty. Soud prvního stupně měl do rozdělení řízení správně vycházet z tarifní hodnoty 2 566 430,52 Kč, sazbu za jeden úkon právní služby ve výši 18 580 Kč snížit o 20 % a vynásobit počtem 56 žalobců (832 384 Kč), poměrná mimosmluvní odměna žalobce vůči výši jeho pohledávky by tak činila 142 825,32 Kč. Po rozhodnutí o rozdělení řízení činila tarifní hodnota 120 991,54 Kč, sazba za jeden úkon právní služby činila 5 940 Kč, režijní paušál za čtyři úkony učiněné před 31. 12. 2024 činil 1 200 Kč, režijní paušál za jeden úkon učiněný po 1. 1. 2025 činil 450 Kč, soudní poplatek činil 3 025 Kč. Celkem tak žalobce požaduje na náhradě nákladů řízení částku 185 027,53 Kč. Žalobce nesouhlasil s vyloučením jednotlivých nároků do samostatných řízení, o němž rozhodl soud prvního stupně usnesením ze dne 27. 7. 2023, č. j. 53 Cm 35/2023-83. Dle žalobce se jednotlivé nároky lišily pouze v osobě věřitele a výši pohledávky, totožné byly osoby dlužníka, ručitele, emisní podmínky, splatnost, investiční platforma, způsob výpočtu úrokového výnosu, skutkový základ a dokazování. V daném případě se tak jednalo o samostatné procesní společenství dle § 91 o. s. ř. Žalobce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1661/2005, podle něhož mají být splněny požadavky jednoznačného vymezení nároků každého žalobce a takto má být formulován i petit, což bylo v žalobě splněno a nebyl tak důvod pro rozdělení do samostatných řízení. Postup soudu prvního stupně je v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, když je vedeno 64 samostatných řízení a samostatných jednání o obdobných nárocích různých žalobců, což povede k neúměrnému navýšení nákladů na právní zastoupení a k nesprávnému rozhodování o jejich výši. V případě malých investorů pravděpodobně z důvodu ekonomické nevýhodnosti dojde ke zpětvzetí žalob a tím fakticky k zamezení práva domoci se svých nároků u soudu. Dle žalobce měl soud prvního stupně zohlednit, že před rozdělením věci byly činěny úkony společné podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 159/24, podle něhož má soud v případě nepřiměřeně vysoké odměny zástupce více osob možnost tuto částku moderovat, žalobce sám se moderaci nebrání. Dále odkázal na obdobnou věc řešenou Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 22 Cm 121/2023, který jednotlivé nároky k samostatným řízením nevyloučil.3. Žalovaný č. 2 ve vyjádření k odvolání navrhl bod II. výroku rozsudku potvrdit a přiznat mu náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že nesouhlasí s názorem, že mělo být vedeno společné řízení, účelem této argumentace žalobce je pouze maximalizace nákladů řízení. Nejednalo se o procesní společenství podle § 91 o. s. ř., nároky jednotlivých žalobců spolu nijak nesouvisely, nejednalo se o společná práva a povinnosti a žalobci tak nemuseli vystupovat na jedné straně. Skutečnost, že si více lidí koupilo od jednoho emitenta tytéž dluhopisy (které tak mají logicky stejné emisní podmínky) neznamená, že musí své nároky společně žalovat. I v případě společného řízení by muselo být o každém jednotlivém žalobci rozhodnuto samostatným výrokem, včetně výroku o nákladech řízení, nikoliv jak žalobce navrhoval v původní žalobě (tj. přiznání částky 1 164 605 Kč všem žalobcům dohromady). K žalobcem tvrzené ekonomické nevýhodnosti samostatných řízení pro malé investory uvedl, že není přijatelné, aby žalovaný č. 2 nesl zvýšené náklady na právní zastoupení takto „zkonstruovaného“ řízení. Nesouhlasil ani s výpočtem, který zdvojnásobil tarifní hodnotu s odkazem na § 12 odst. 3 advokátního tarifu; toto ustanovení žádné násobení tarifní hodnoty nezná. Rovněž výpočet poměrné hodnoty mimosmluvní odměny provedený žalobcem nemá v advokátním tarifu oporu. Celkem žalobcem vypočtená mimosmluvní odměna i poměrná odměna jsou zcela nepřiměřené žalované částce a práci právního zástupce žalobce. Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1661/2005 nedopadá na posuzovaný případ, nebyly totiž specifikovány nároky jednotlivých žalobců a žaloba nebyla projednatelná, a ani kdyby byla projednána v jednom řízení, neznamenalo by to aplikaci § 12 odst. 3 a 4 advokátního tarifu. Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 158/24 na věc nedopadá, rozdělení na samostatná řízení ze strany soudu nebylo svévolné. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Cm 121/2023 žalovanému není známo. K počtu úkonů právní služby uvedl, že předžalobní výzvy byly dvě, nikoliv tolik jako původních žalobců, jednalo se o jednoduché totožné výzvy, které splňovaly spíše náležitosti podle § 11 odst. 2 písm. h), než podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Tyto výzvy byly navíc formulovány tak, že žalovaní měli zaplatit celkem 1 044 605 Kč s příslušenstvím, tedy před vyloučením nároků jednotlivých žalobců k samostatným řízením. Přiznání náhrady nákladů řízení za dvě předžalobní výzvy je zcela nepřiměřené.4. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený výrok rozsudku podle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř., aniž za tím účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.5. Z obsahu spisu soud zjistil, že žalobce se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 21. 5. 2023 podanou celkem 64 žalobci zastoupenými týmž právním zástupcem domáhal po žalovaných zaplacení částky 1 410 274,08 Kč s příslušenstvím společně všem žalobcům. Usnesením ze dne 27. 7. 2023, č. j. 53 Cm 35/2023-83 soud vyloučil věci mezi jednotlivými žalobci a žalovanými k samostatným projednáním. Usnesením ze dne 10. 10. 2023, č. j. 53 Cm 123/2023-13 soud prvního stupně vyzval žalobce též ke specifikaci konkrétní pohledávky, tj. čeho se žalobou domáhá. Žalobce v doplnění žaloby dne 6. 11. 2023 upřesnil, že se po žalovaných domáhá zaplacení částky 60 495,77 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně vydal platební rozkaz ze dne 28. 2. 2024, č. j. 53 Cm 123/2023-31, který byl zrušen po podání odporu žalovanými. Na jednání před soudem prvního stupně dne 30. 1. 2025 žalovaní uznali žalobou uplatněný nárok v celém rozsahu.6. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný