12 Cmo 9/2025-395 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným usnesením byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 364 555 Kč. V odůvodnění uvedl, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2024, č. j. 29 Cdo 1145/2023-371 byl změněn rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2022, č. j. 12 Cmo 167/2022-303 tak, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2021, č. j. 33 Cm 9/2016-226 se ve výroku, jímž byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 16. 8. 2016, č. j. 33 Cm 9/2016-10 mění tak, že směnečný platební rozkaz se zrušuje (bod I. výroku), ve zbývající části byl rozsudek Vrchního soudu v Praze a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (bod II. výroku). O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že se přiznává ve sporu úspěšnému žalovanému. Výše nákladů řízení před soudy obou stupňů činí 364 555 Kč.2. Žalobce napadl usnesení včasným odvoláním a navrhl jeho změnu tak, že se žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Uvedl, že žalovanému neměla být přiznána náhrada nákladů řízení z důvodů hodných zvláštního zřetele (§ 150 o. s. ř.), které spočívají v nesourodém rozhodování nalézacího a odvolacího soudu na jedné straně a Nejvyššího soudu na straně druhé. Dalším důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení je jednání žalovaného, který je dosud v prodlení s úhradou pohledávky ze smlouvy o úvěru, která byla zajištěna směnkou.3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhl usnesení potvrdit. Uvedl, že řízení zapříčinila žalobkyně a ta může za to, že došlo ke zneužití práva, což vedlo ke zrušení směnečného platebního rozkazu.4. Odvolací soud přezkoumal usnesení včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž za tím účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o.s.ř.) a shledal důvody pro změnu usnesení, byť z jiné než žalobcem tvrzené.5. Odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že směnečným platebním rozkazem ze dne 16. 8. 2016, č. j. 33 Cm 9/2016-10 byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 1 139 359 Kč s 6% úrokem z této částky ode dne 15. 1. 2016 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 3 797 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 97 269,50 Kč (dále jen „směnečný platební rozkaz“). Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2021, č. j. 33 Cm 9/2016-226 byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 131 428 Kč (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“). Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2022, č. j. 12 Cmo 167/2022-303 a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 31 944 Kč (dále jen „rozsudek odvolacího soudu“). Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2024, č. j. 29 Cdo 1145/2023-371 v potvrzujícím výroku rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz, mění tak, že se směnečný platební rozkaz zrušuje. Ve zbývající části, tj. v části týkající se výroků o náhradě nákladů řízení, byly rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušeny a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.6. Podle § 142 odst. 1 účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.7. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.8. Ustanovení § 150 o. s. ř. umožňuje ve výjimečných případech (kdy by se uložení povinnosti podle § 142 odst. 1 o. s. ř. jevilo jako nepřiměřená tvrdost) z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkovi, který by jinak právo na náhradu nákladů měl, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznat. Při zkoumání, zda jsou důvody dány, se přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a podobně.9. Ohledně poměrů žalovaného z obsahu spisu vyplývá, že jeho poměry se oproti poměrům osvědčeným v době, kdy mu bylo přiznáno částečné osvobození od soudních poplatků, zlepšily do té míry, že mu bylo přiznané osvobození od soudních poplatků odejmuto; usnesení ze dne 29. 4. 2022, č. j. 33 Cm 9/2016-268, které nabylo právní moci dne 2. 8. 2022. Lze tudíž důvodně předpokládat, že nebude-li mu v řízení náhrada nákladů řízení přiznána, nebude to mít na jeho poměry zásadní dopad. Pokud jde o žalobce, jeho podnikání je zaměřeno na poskytování leasingů a úvěrů; uložení povinnosti náhradu nákladů řízení žalovanému zaplatit by se jeho majetkových poměrů rovněž nijak zásadně nedotklo.10. Předmětem řízení byl směnečný nárok (žalovaný byl směnečným rukojmím), který vyplýval z platné směnky vlastní, která byla prostředkem zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy. Úvěr žalobcem poskytnut byl. Směnečná pohledávka pak představovala jistinu úvěru a menší část příslušenství. Postoj žalovaného k úhradě pohledávky byl od počátku zcela negativní, čemuž podřídil i své jednání. Přestože zpochybňoval platnost ujednání ze smlouvy o úvěru týkající zajištění, zejména rozpor těchto ujednání s dobrými mravy a s principy ochrany spotřebitele, postrádala jeho argumentace uvedení konkrétního důvodu, pro který by žalobci nemělo být přiznáno právo alespoň na vrácení dlužné jistiny úvěru. Jinými slovy, žalovaný nevysvětlil, jak se s dobrými mravy slučuje jednání, jehož jediným cílem je vyhnout se splnění primární povinnosti vrátit přijaté peněžní prostředky. V průběhu řízení pak žalovaný nabyl spoluvlastnické podíly na nemovitém majetku v hodnotě převyšující 3 000 000 Kč, které obratem zcizil. Tím se zbavil v podstatě jediného majetku, z něhož by případně mohl být nárok žalobce uspokojen (existence jiného majetku v řízení nevyplynula). Nelze pak přehlédnout ani to, že žalobce, který poskytl úvěr ve výši 600 000 Kč na dobu 13 měsíců, ani po třinácti letech nezískal protiplnění, a to přesto, že žalovaný již ve smlouvě o úvěru prohlásil, že jako ručitel si obsah smlouvy prostudoval a sjednané podmínky bere na vědomí. Je pravdou, že žalobce jako pán sporu mohl řízení kdykoliv ukončit. K tomu však neměl důvod. Směnku uplatnil ve snaze domoci se dlužníkem dobrovolně přijatých závazků ze smlouvy o úvěru, směnkou zajištěných, za jejíž zaplacení se žalovaný zaručil. Skutečnost, že plnění ze směnky nebylo přiznáno, sama o sobě neznamená, že pohledávka směnkou zajištěná zanikla.11. Popsané okolnosti představují důvody hodné zvláštního zřetele, které vedly odvolací soud k tomu, aby žalovanému, který byl v řízení úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Odvoláním napadené usnesení bylo proto podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změněno.12. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal jejich náhradu v celkové výši 8 349 Kč v odvolacím řízení úspěšnému žalobci. Náklady odvolacího řízení představují odměnu za jeden úkon právní služby ve výši 6 450 Kč (sepis odvolání proti rozhodnutí nikoliv ve věci samé) podle § 7 bod 6 ve spojení s § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném ke dni 1. 1. 2025, náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky a 21 % daň z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových výdajů, jejímž plátcem je právní zástupce žalobce, ve výši 1 449 Kč.