12 Cmo 93/2025-65 — Vrchní soud v Praze

1. Shora uvedeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení (výrok I.), zrušil směnečný platební rozkaz Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2024, č. j. 20 Cm 238/2024-15 (výrok II.), rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 27 202 Kč žalobkyni (výrok III.) a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení 61 964,90 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobkyně (výrok IV.).2. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud prvního stupně podle § 146 odst. 2, věta druhá, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že důvodně podaná žaloba byla vzata zpět pro chování žalovaných, kteří po jejím podání zcela uhradili žalovanou částku, a jsou tedy povinni zaplatit žalobkyni náklady řízení. Soud prvního stupně měl za to, že shora uvedené platí i za situace, kdy byla žaloba podána 26. 11. 2024 v 16:00 hod., přičemž k úhradě částky 637 000 Kč žalovanými došlo téhož dne v 7:45 hod. Částku 41 183,73 Kč zaplatili žalovaní dne 3. 1. 2025 a podáním ze dne 13. 2. 2025 sdělili, že došlo k úhradě zbytku směnečné pohledávky ve výši 3 595,60 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně odkázal na § 82 odst. 1 o. s. ř., dle něhož je řízení zahájeno dnem, kdy soudu došel návrh, a není rozhodné, v jakou konkrétní dobu se to stalo a v jakou konkrétní dobu byla zaplacena žalovaná pohledávka. Soud prvního stupně měl dále za to, že žalobkyně osvědčila, že oběma žalovaným zaslala předžalobní výzvu – žalované č. 1 dne 13. 11. 2024 do její datové schránky a žalovanému č. 2 poštou na adresu jeho trvalého pobytu dne 14. 11. 2024, k její tíži nemůže jít, že si žalovaný č. 2 nevyzvedává poštu. Za účelně vynaložené náklady žalobkyně považoval soud prvního stupně nevrácenou část soudního poplatku ve výši 6 801 Kč, odměnu zástupce podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, (dále jen „advokátní tarif”) z tarifní hodnoty ve výši 680 052,91 Kč (součet směnečné sumy a směnečné odměny) po 11 060 Kč za čtyři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis výzvy k plnění ze dne 13. 11. 2024, sepis žaloby ze dne 25. 11. 2025 a sepis vyjádření k námitkám včetně částečného zpětvzetí žaloby ze dne 1. 2. 2025), paušální náhradu hotových výdajů po 300 Kč za první tři uvedené úkony a 450 Kč za poslední z úkonů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2024 a od 1. 1. 2025 a náhradu 21% daně z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. v částce 9 573,90 Kč, celkem tedy částku ve výši 61 964,90 Kč.3. Proti výroku IV. usnesení soudu prvního stupně podal žalovaný č. 2 včasné odvolání. Namítal, že žalobkyně zaslala oběma žalovaným jednu a tutéž výzvu k plnění adresovanou pouze žalované č. 1. Z ní mohl žalovaný č. 2 seznat pouze to, že výzva je právě adresována žalované č. 1 a ta podle ní má platit určitou částku. Na základě takovéto výzvy nemohla žalovanému č. 2 vzniknout povinnost zaplatit směnečnou sumu. Žalobkyně tedy ve vztahu k žalovanému č. 2 nesplnila podmínku pro možnost přiznání náhrady nákladů řízení podle § 142a o. s. ř. Žalovaný č. 2 měl dále za to, že podstatnou náležitostí výzvy je i stanovení lhůty k plnění, bez ní nemůže mít výzva zamýšlené účinky. Ve výzvě pro žalovanou č. 1 taková lhůta absentovala. Soud prvního stupně se tak měl zabývat otázkou přiměřené doby k plnění, skutkovými okolnostmi zaplacení a otázkou hmotně právní splatnosti dluhu ze směnečného rukojemství. Tyto otázky však nevyřešil, proto žalovaný č. 2 považuje jeho rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Žalovaný č. 2 ve výsledku navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ve výroku IV. zrušil v rozsahu povinnosti uložené žalovanému č. 2 a buď v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně, anebo sám rozhodl, že žalovaný č. 2 není povinen k náhradě nákladů.4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.), po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí soudu prvního stupně oprávněnou osobou v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), přezkoumal bez nařízeného odvolacího jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.] rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v § 212, věta první, o. s. ř., tj. ve výroku IV., jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (§ 212a odst. 5, 6 o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Výroky I. až III. nebyly odvoláním dotčeny a již samostatně nabyly právní moci (§ 206 odst. 3 o. s. ř.).5. Ze spisu soudu prvního stupně se podává, že na jeho č. l. 5 je obsažena výzva k zaplacení dluhu adresovaná 2. žalovanému. Obsahuje podrobný popis důvodů vzniku pohledávky žalobkyně, včetně poukazu na to, že žalobkyně je majitelem blanko směnky vlastní avalované 2. žalovaným. Listina dále obsahuje právní rozbor věci a v závěru výzvu podle § 142a o. s. ř. k zaplacení, včetně sdělení konkrétního čísla účtu, na který má být částka poukázána. Výzva taktéž obsahuje informace o následcích jejího nesplnění v podobě zahájení soudního řízení a nárůstu finanční zátěže dlužníka co do nákladů žalobkyně s ním spojených.6. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).7. Podle § 142a odst. 1 o. s. ř. žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, může soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti žalobci přiznat i v případě, že žalobce žalovanému výzvu k plnění za podmínek uvedených v odstavci 1 nezaslal.8. Řízení bylo v posuzované věci zastaveno na základě zpětvzetí žaloby. Ke zpětvzetí došlo, jak je popsáno v odstavci 2. tohoto odůvodnění, poté, co žalovaní zcela uspokojili žalovanou pohledávku. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně a s jím uvedenými důvody, že k zaplacení dlužné částky došlo až v době po zahájení řízení, a že není rozhodné, že nejpodstatnější částka dluhu byla umořena v tentýž den, kdy byla podána i žaloba, dokonce několik hodin před jejím podáním. Je totiž na dlužnících, aby své povinnosti řádně a včas plnili, pakliže se ocitnou v prodlení, musí si být objektivně vědomi rizika vymáhání dluhu věřitelem soudní cestou. Naopak nelze po věřiteli požadovat, aby v době podání žaloby neustále kontroloval, zda dluh žalovaní téhož dne náhodou nezaplatili. I v době výkonných technických nástrojů k takové kontrole by uvedený požadavek hraničil až s šikanózním přístupem k věřitelům.9. Je tedy správný i závěr soudu prvního stupně, že žaloba byla podána důvodně a byla vzata zpět pro chování žalovaných. Byly tak kumulativně splněny obě podmínky, za nichž lze postupovat podle § 146 odst. 2, věta druhá, o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013, ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1787/2014, nebo ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1391/2016, všechna dostupná na www.nsoud.cz).10. Odvolací soud má rovněž za to, že žalobkyně splnila povinnost podle § 142a o. s. ř. Argumentace žalovaného č. 2, že mu byla zaslána výzva k plnění adresovaná žalované č. 1, není pravdivá. Výzva k plnění určená jeho osobě je vůči němu individualizovaná a je zcela konkrétní a srozumitelná a splňuje parametry tzv. kvalifikované výzvy. Lhůta k plnění pak skutečně není nezbytnou náležitostí takové výzvy, pokud v ní není obsažena, logicky platí povinnost plnit ve lhůtě přiměřené, za což se obecně a obvykle považuje doba tří dnů. Ostatně žalovaní byli s plněním svého závazku v prodlení již v době sepisu výzvy.11. Pokud žalovaný č. 2 v odvolání operuje požadavkem na zkoumání skutkových okolností zaplacení a otázky hmotně právní splatnosti dluhu ze směnečného rukojemství, vybočuje z parametrů nyní posuzované situace. Ta je totiž již jen ryze procesního charakteru.12. Odvolací soud pro úplnost dodává, že soud prvního stupně se v odůvodnění svého usnesení vypořádal se všemi skutečnostmi podstatnými pro toto rozhodnutí, které splňuje veškeré požadavky podle § 167 odst. 2 ve spojení s § 157 odst. 2 o. s. ř., tj. v žádném případě není nepřezkoumatelné, jak namítá žalovaný č. 2.13. Odvolací soud se taktéž ztotožňuje s tím, jaké náklady na straně žalobkyně považoval soud prvního stupně za účelně vynaložené a v jaké výši.14. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku IV. jako věcně správné.15. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, ve spojení s § 142 odst. 1 a