14 Cmo 236/2024-233 — Vrchní soud v Praze

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením zamítl návrh navrhovatelky na vyloučení 1. účastníka z výkonu funkce člena statutárního orgánu jakékoli obchodní korporace (výrok I.), navrhovatelce uložil povinnost zaplatit 1. účastníkovi k rukám jeho zástupce ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení na náhradě nákladů řízení 16 456 Kč (výrok II.), a v poměru mezi navrhovatelkou a 2. až 6. účastnicemi rozhodl, že žádná z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že:- právním předchůdcem navrhovatelky je Moravský penzijní ústav – spotřební družstvo (dále jen „MPÚ“);- MPÚ dne 4. 12. 2013 uzavřel se společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , sídlem , adresa, , PSČ , adresa, (dále jen „FVE“), jednající , tituly před jménem, , jméno FO, (jako jednatelem) smlouvu o úvěru (na částku 96 mil. Kč);- MPÚ dne 4. 12. 2013 uzavřel se společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , sídlem , adresa, , , adresa, (dále jen „SMC“), jednající 1. účastníkem jako jednatelem, smlouvu o úvěru (na částku 80 mil. Kč), k závazu přistoupila dne 4. 12. 2013 4. účastnice;- MPÚ dne 6. 12. 2013 uzavřel se společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, , sídlem č.p. , adresa, (dále také jen „CAVD“), jednající , tituly před jménem, , jméno FO, , smlouvu o úvěru (na částku 80 mil. Kč), k závazku přistoupila SMC;- 1. účastník byl jednatelem CAVD od 5. 10. 2015 do 14. 11. 2018, jednatelem SMC byl od 20. 5. 2015 do 2. 1. 2018 a jednatelem FVE byl od 12. 3. 2019 do 29. 11. 2021;- dne 25. 8. 2020 byl zjištěn úpadek CAVD a na její majetek byl prohlášen konkurs;- dne 5. 11. 2020 byl zjištěn úpadek SMC a na její majetek byl prohlášen konkurs, dne 16. 2. 2022 bylo povoleno řešení úpadku reorganizací;- navrhovatelka přihlásila do konkursního řízení vedeného na SMC (mimo jiné) pohledávku ze smlouvy o úvěru se SMC ve výši 111 803 724 Kč a pohledávku ze smlouvy s CAVD ve výši 133 974 758,29 Kč. Do do konkursního řízení vedeného na CAVD přihlásila navrhovatelka (mimo jiné) pohledávku ze smlouvy o úvěru se CAVD ve výši 136 860 071,52 Kč;- navrhovatelka práva o povinnosti ze smluv o úvěru s FVE, SMC i CAVD postoupila na třetí subjekt.3. Na takto ustaveném základě soud prvního stupně s odkazem na § 63 odst. 1, 3, § 65 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění do 31. 12. 2020 / dále jen „z. o. k.“/, dospěl k závěru, že navrhovatelka neprokázala důležitý zájem na podaném návrhu. Tvrdila-li, že ji v důsledku jednání 1. účastníka (tím, že porušil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře) vznikla škoda, pak tato tvrzení byla (přes poučení ji poskytnuté dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) „zcela nedostatečná“, „zůstala jen v rovině tvrzení o vzniku škody, resp. její výši“. Netvrdila, jaké konkrétní povinnosti 1. účastník porušil (jakým protiprávním jednáním ji měla vzniknout škoda), resp. její tvrzení o porušení povinnosti a příčinné souvislosti „nejsou dostatečná“. Nadto 1. účastník v době zesplatnění úvěru poskytnutého dle smlouvy o úvěru SMC již jednatelem SMC nebyl. Podstatným pro posouzení otázky aktivní legitimace navrhovatelky je, že navrhovatelka pohledávky ze smlouvy o úvěru s SMC a CAVD postoupila na třetí subjekt. Ke dni rozhodnutí soudu již není věřitelkou SMC ani CAVD. Navrhovatelka nemá (ani) morální zájem na potrestání „škůdce“. Ten by byl dán „nejpozději před rozhodnutím ve věci“. 1. účastník však již (nyní) není členem statutárního orgánu žádné z obchodních korporací, jíž byl úvěr poskytnut. Jiný morální zájem navrhovatelka řádně netvrdila. S ohledem na vyjádření 2. až 6. účastnic není ani dán veřejný zájem, neboť tyto žádné porušení povinností 1. účastníka netvrdily, s návrhem nesouhlasily.4. O nákladech řízení ve vztahu mezi navrhovatelkou a 1. účastníkem rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., procesně neúspěšné navrhovatelce uložil povinnost zaplatit 1. účastníku na náhradě nákladů řízení částku 16 456 Kč, jejíž výši specifikoval v bodu 43. odůvodnění. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi navrhovatelkou a 2. až 6. účastníky aplikoval § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“).5. Proti tomuto usnesení podala navrhovatelka odvolání, navrhujíc, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.6. Odvolatelka považuje rozhodnutí soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné (poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 176/96, sp. zn. III. ÚS 703/2006, a sp. zn. I. ÚS 521/2005). K problematice důležitého zájmu na podaném návrhu poukazuje na závěry přijaté Nejvyšším soudem v usnesení z 21. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2227/2016, či v usnesení z 30. 3. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1831/2021 (z nichž cituje), a obsah svých podání z 18. 3. 2020, 30. 1. 2024, 1. 3. 2024 a 28. 3. 2024. Morální zájem na podané návrhu spatřuje v tom, že jednáním 1. účastníka ji vznikla značná škoda („v řádech desítek miliónů Kč“), má tedy legitimní zájem na potrestání škůdce. Dán je i zájem veřejný (společenský), aby funkci člena statutárního orgánu nevykonávaly osoby, které v posledních třech letech opakovaně a závažně porušovaly péči řádného hospodáře. Za nesprávný považuje i závěr soudu prvního stupně, že ztrátou postavení věřitele ztratila rovněž důležitý zájem na podaném návrhu.7. Proti výroku II. podal odvolání 1. účastník, navrhuje, aby odvolací soud jím napadený výrok změnil a přiznal mu částku 28 798 Kč. Soud prvního stupně mu (nesprávně) nepřiznal náhradu za tři účelně vynaložené úkony, konkrétně za vyjádření z 29. 1. 2024, vyjádření z 22. 4. 2024 a poradu s klientem z 26. 1. 2024, a to přesto, že tyto byly s ohledem na délku řízení a nezbytnost aktualizace tvrzení nezbytné.8. S odvoláním navrhovatelky 1. účastník nesouhlasil, rozhodnutí soudu prvního stupně považoval za správné.9. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3, 4 z. ř. s.) a odvolání shledal důvodným.10. Řízení v dané věci je řízením ve statusové věci právnických osob podle § 85 písm. a) z. ř. s., a proto se podle § 1 odst. 3, 4 z. ř. s. podpůrně použije občanský soudní řád všude tam, kde příslušná otázka není řešena přímo v rámci z. ř. s.11. Důvod, pro nějž má být dotčená osoba vyloučena z výkonu funkce člena statutárního orgánu, je namístě posoudit podle zákona účinného v době, kdy k (tvrzenému) porušení povinností při výkonu funkce došlo. Článek. II bod 7 zákona č. 33/2020 Sb. totiž dopadá i na řízení o vyloučení člena statutárního orgánu obchodní korporace z výkonu funkce vedená bez vazby na insolvenční řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1831/2021). Soud prvního stupně správně aplikoval příslušná ustanovení z. o. k. ve znění účinném do 31. 12. 2020.12. Klíčovou odvoláním předestřenou otázkou je, zda navrhovatelce svědčí aktivní věcná legitimace k podání (předmětného) návrhu na vyloučení 1. účastníka z výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace, či nikoli.13. Podle § 65 odst. 1 z. o. k. mimo případy uvedené v § 63 a 64 může soud i bez návrhu rozhodnout o vyloučení, vyjde-li najevo, že člen statutárního orgánu v posledních 3 letech opakovaně a závažně porušoval péči řádného hospodáře, případně jinou péči spojenou podle jiného právního předpisu s výkonem jeho funkce; ustanovení § 63 odst. 3 se použije obdobně.14. Podle § 63 z. o. k. v průběhu insolvenčního řízení insolvenční soud i bez návrhu rozhodne, že z důvodů podle § 64 člen statutárního orgánu upadnuvší obchodní korporace, který byl ve funkci v době vydání rozhodnutí o úpadku nebo po něm, nesmí po dobu 3 let od právní moci rozhodnutí o vyloučení vykonávat funkci člena statutárního orgánu jakékoli obchodní korporace nebo být osobou v obdobném postavení (odstavec první). Návrh na vydání rozhodnutí podle odstavce 1 může podat každý, kdo na něm má důležitý zájem (odstavec třetí).15. Smyslem a účelem právní úpravy vyloučení člena statutárního orgánu je prosazení veřejného zájmu na tom, aby funkci člena statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávaly osoby, které se dopustily kvalifikovaného porušení povinností spojených s touto funkcí a u nichž jsou tak dány závažné pochybnosti o tom, že by tuto funkci vykonávaly řádně a v souladu se zákonem [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2227/2016, uveřejněné pod č. 53/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 53/2019“), nebo ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1370/2021, dále z komentářové literatury srov. Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, 189 s.]. Jsou-li splněny zákonné podmínky, soud rozhodne o tom, že konkrétní člen statutárního orgánu nesmí po dobu 3 let od právní moci rozhodnutí vykonávat funkci člena statutárního orgánu j