5 Cmo 98/2025-61 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně nařídil předběžné opatření, kterým uložil žalovaným 2. a 3. povinnost zdržet se jakéhokoli nakládání, zejména zcizení a zatížení právy třetích osob s nemovitostmi specifikovanými ve výroku I. usnesení (výrok I.). Soud prvního stupně dále rozhodl o vrácení přeplatku jistoty ve výši 40 000 Kč žalobkyni (výrok II.) a žalobkyni vyzval ke sdělení čísla účtu, na který má být přeplatek jistoty vrácen (výrok III.). S odkazem na ustanovení § 169 odst. 2 věta první o. s. ř. neobsahuje usnesení odůvodnění.2. Žalovaný 3. podal proti výrokům I. a II. usnesení včasné odvolání, ve kterém navrhl zrušení usnesení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítl, že nebyly naplněny zákonné důvody pro vydání usnesení, neboť žalobkyně neosvědčila tvrzení uváděná jako důvod pro nezbytnost nařízení předběžného opatření. Nebylo totiž nijak osvědčeno tvrzení žalobkyně, že nemovitosti žalovaných, jejichž převodu navrhuje žalobkyně zamezit, jsou jediným hodnotným aktivem žalovaných. Žalobkyně v návrhu neuvedla ničeho, co by mohlo být považováno za naplnění její osvědčovací povinnosti vůči soudu. Ze strany žalobkyně bylo zcela opomenuto, že v majetku žalované 1. je majetek značné hodnoty přesahující několikanásobně výši pohledávky žalobkyně v tomto řízení, navíc majetek nemovitý zatížený zástavním právem ve prospěch žalobkyně, jímž může být uspokojena celá pohledávka žalobkyně představující předmět daného řízení. Podle žalovaného 3. nebyly zákonné předpoklady pro nařízení předběžného opatření ve smyslu ustanovení § 75c odst. 1 o. s. ř. naplněny.3. Žalobkyně se k odvolání žalovaného 3. nevyjádřila.4.5. Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním dotčeném rozsahu, tedy v rozsahu výroku I., nakolik jím bylo předběžné opatření nařízeno vůči žalovanému 3., a dále v rozsahu výroku II., a to včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž k projednání odvolání bylo nařízeno jednání (§ 214 odst. 2, písm. c/ o. s. ř.).6. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně navrhla podáním ze dne 24. 6. 2025 nařízení předběžného opatření vůči žalovaným 2. a 3. v rámci řízení o žalobě, kterou se proti žalovaným 1., 2. a 3. domáhá zaplacení směnečné pohledávky ve výši 1 339 659 Kč s příslušenstvím a odměnou. Jedná se tedy o předběžné opatření navržené podle ustanovení § 102 odst. 1 o. s. ř., které může soud nařídit v případě, že po zahájení řízení je třeba zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen. Podmínky nařízení předběžného opatření podle citovaného ustanovení jsou přitom v zásadě totožné s podmínkami, které zákon stanoví pro nařízení předběžného opatření před zahájením řízení (§ 74 až 77 o. s. ř.). Předpokladem pro nařízení předběžného opatření je jednak osvědčení nároku, který žalobce uplatňuje ve věci samé, a dále obava, že by výkon budoucího soudního rozhodnutí mohl být ohrožen. Tato obava musí vždy existovat objektivně, nepostačuje jen obava subjektivně pociťovaná. Předběžné opatření lze tedy nařídit v těch případech, kdy nastala určitá situace osvědčující reálnost takové obavy.7. Z prvopisu směnky předloženého žalobkyní lze mít za osvědčené její tvrzení o existenci směnečné pohledávky ve výši 1 339 659 Kč s příslušenstvím a odměnou vůči žalovanému 3. coby směnečnému rukojmímu za závazek žalované 1., která je na směnce v pozici jejího výstavce. Nárok ve věci samé je tedy pro potřeby předběžného opatření osvědčen, neboť se jeví pravděpodobným. V této souvislosti je třeba připomenout, že při rozhodování o předběžném opatření není soud povinen provádět dokazování a že vychází výlučně ze skutečností prokázaných či osvědčených navrhovatelem. Nelze proto v tomto stadiu řízení vést dokazování ke skutečnostem, jimiž strana žalovaná nárok proti ní v soudním řízení uplatněný případně zpochybňuje, a na základě výsledků takového dokazování hodnotit, zda obrana proti tomuto nároku uplatněná je či není důvodná.8. Pokud jde o druhý předpoklad pro vyhovění návrhu na nařízení předběžného opatření, tedy osvědčení důvodnosti obavy žalobkyně z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí v řízení posléze vydaného, i tento považuje odvolací soud ve vztahu k žalovanému 3. za splněný, neboť žalobkyní předloženým výpisem z katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kolín, bylo osvědčeno, že žalovaný 3. je společně s žalovanou 2., vlastníkem nemovitostí konkretizovaných v návrhu na nařízení předběžného opatření ze dne 24. 6. 2025 a že údaje výpisu jsou dotčeny změnou právních vztahů evidovanou pod č. , Anonymizováno, . Informací o průběhu řízení vedeného pod tímto číslem je osvědčeno, že se týká předmětné nemovitosti a že jeho účastníky jsou žalovaní 2. a 3. jako převodci a , Anonymizováno, jako nabyvatel s tím, že řízení bylo založeno 19. 6. 2025 a jako typ předmětu řízení je v informaci uvedeno „vlastnictví“.9. Vzhledem k tomu, že z listin shora uvedených lze mít dispozici s předmětnou nemovitostí ve vlastnictví žalovaného 3. za nepochybnou, je namístě přijmout závěr, že žalovaný 3. v době před nařízením předběžného opatření činil kroky evidentně způsobilé ohrozit výkon budoucího soudního rozhodnutí, neboť tyto směřovaly k omezení dobytnosti pohledávky, kterou žalobkyně vůči němu v soudním řízení uplatňuje. Obava žalobkyně z ohrožení případného výkonu budoucího soudního rozhodnutí tak byla v době podání návrhu na nařízení předběžného opatření a rovněž v době vydání napadeného usnesení ve vztahu k žalovanému 3. oprávněná, neboť na směnku, z níž žalobkyně právo v soudním řízení uplatňuje, nebylo žalobkyni dosud ničeho zaplaceno, byť její splatnost nastala již dne 10. 3. 2025. Že žalovaný 3. na směnku plnit nehodlá, je přitom zřejmé a nepochybné z námitek jím podaných proti směnečnému platebnímu rozkazu ve věci vydanému. Předpoklady pro nařízení předběžného opatření vůči žalovanému 3. tak byly osvědčeny, a tedy návrhu žalobkyně na omezení žalovaného 3. v dispozici s nemovitostmi vyjmenovanými ve výroku I. bylo správně soudem prvního stupně vyhověno.10. K tvrzení žalovaného 3. v podaném odvolání, že ve vlastnictví žalované 1. je majetek značné hodnoty přesahující několikanásobně výši pohledávky žalobkyně a že tento majetek je zatížen zástavním právem v její prospěch, odvolací soud uvádí, že se jedná o okolnost, která žalobkyni nijak nelimituje v jejím oprávnění domáhat se omezení žalovaného 3. v dispozici s majetkem v jeho vlastnictví. Je totiž čistě na vůli žalobkyně, ve vztahu, ke kterému majetku se nařízení předběžného opatření bude domáhat, pakliže má za to, že výkon soudního rozhodnutí by mohl být případně ohrožen. Obstát nemůže ani poukaz žalovaného 3. na to, že žalobkyně neosvědčila, že nemovitosti předběžným opatřením postižené, jsou jediným „hodnotným aktivem žalovaných“. Ničeho takového totiž zákon nevyžaduje, v důsledku čehož se jedná o výhradu, která správnost výroku I. napadeného usnesení ve vztahu k žalovanému 3. nemůže nijak zpochybnit.11. Z vyložených důvodů odvolací soud napadené usnesení v jeho výroku I., nakolik jím bylo předběžné opatření nařízeno vůči žalovanému 3., potvrdil jako věcně správné podle ustanovení § 219 o. s. ř., neboť zákonné podmínky pro nařízení předběžného opatření v rozsahu zákazu dispozice s nemovitostmi uvedenými ve výroku I. usnesení byly vůči žalovanému 3. v době jeho vydání splněny.12. Pokud jde o žalovaným 3. napadený výrok II., tímto bylo rozhodnuto o vrácení přeplatku jistoty složené žalobkyní ve výši 40 000 Kč k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by mohla vzniknout předběžným opatřením. Vzhledem k tomu, že uvedeným výrokem nejsou žádným způsobem řešeny poměry týkající se žalovaného 3. jako samostatného účastníka řízení, jde o odvolání v tomto rozsahu subjektivně nepřípustné, neboť uvedeným výrokem není do poměrů žalovaného 3. nijak zasahováno. Odvolání žalovaného 3. proti výroku II. usnesení bylo proto odmítnuto postupem podle ustanovení § 218 písm. b/ o. s. ř.13. Ve smyslu ustanovení § 145 o. s. ř. rozhodne soud prvního stupně o náhradě nákladů předběžného opatření včetně nákladů odvolacího řízení v rozhodnutí, jímž se u něho skončí řízení ve věci samé.