3 Co 3/2025-167 — Vrchní soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem ve výroku I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 5 886,95 EUR s úroky z prodlení z částky 140 EUR ve výši 10 % ročně od 1. 6. 2020 do zaplacení, z částky 6,95 EUR ve výši 8,25 % ročně od 1. 6. 2021 do zaplacení, z částky 140 EUR ve výši 8,5 % ročně od 1. 8. 2021 do zaplacení, z částky 1 400 EUR ve výši 8,5 % ročně od 1. 11. 2021 do zaplacení, z částky 1 400 EUR ve výši 8,5 % z ročně od 1. 12. 2021 do zaplacení, z částky 1 400 EUR ve výši 11,75 % ročně od 1. 1. 2022 do zaplacení a z částky 1 400 EUR ve výši 11,75 % ročně od 1. 2. 2022 do zaplacení, ve výroku II. rozhodl o nákladech řízení mezi účastnicemi tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na jejich náhradu 94 302 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně a ve výroku III. rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení.2. Soud prvního stupně vyšel z tvrzení žalobkyně, že na základě dvou pracovních smluv uzavřených na dobu určitou byla zaměstnankyní žalované v době od 23. 3. 2020 do 21. 12. 2021, tento poměr se žalovaná pokusila neúspěšně ukončit výpovědí ke dni 23. 8. 2021 (jak bylo rozhodnuto v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 94 C 2/2021), pracovní poměr byl řádně ukončen až uplynutím sjednané doby ke dni 21. 12. 2021. Do konce trvání pracovního poměru jí však žalovaná nepřidělovala práci, čímž nesplnila svou základní pracovněprávní povinnost plynoucí z § 38 odst. 1 písm. a) zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „ZP“). Žalobkyně proto uplatnila nárok na náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 ZP za období od 21. 9. 2021 do 21. 12. 2021 ve výši 4 200 EUR (za 3 měsíce po 1 400 EUR). Dále uplatnila nárok na doplatek mzdy ve výši 140 EUR za první měsíc trvání pracovního poměru (období od 23. 3. 2020 do 20. 4. 2020), za který jí žalovaná vyplatila pouze 1 260 EUR, ve výši 6,95 EUR za období od 21. 3. 2021 do 20. 4. 2021, kdy jí žalovaná vyplatila mzdu pouze v částce 1 393,05 EUR a ve výši 140 EUR za období od 21. 5. 2021 do 20. 6. 2021, za které jí žalovaná uhradila pouze 1 260 EUR, když o tyto částky žalovaná neoprávněně mzdu žalobkyně snížila. Úroky z prodlení požaduje žalobkyně ode dne následujícího po posledním dni kalendářního měsíce bezprostředně následujícího po měsíci, ve kterém vznikl nárok na mzdu či náhradu mzdy s odkazem na § 141 odst. 1 ZP. Konečně žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení mzdy za období od 21. 8. 2021 do 20. 9. 2021, s tím, že za toto období jí mzdu žalovaná dosud nezaplatila.3. Podle žalobkyně na věc nelze aplikovat právo , Anonymizováno, , ale při určení rozhodného práva je třeba postupovat podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen „nařízení Řím I“), a vztah mezi účastnicemi řízení ze dvou pracovních smluv se řídí právem České republiky v otázkách, na které nedopadá výslovně volba práva. Poukázala zde čl. 6 odst. 2 písm. a) Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy č. 80/934/EHS (dále jen „Římská úmluva“) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 31 Cdo 833/2022, dále pak na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2023, č. j. 2 Co 33/2023-203, vydaný v řízení o neplatnost výpovědi dané žalovanou žalobkyni, podle něhož volba práva mezi stranami sjednaná se týkala jen nouzového volna a nemocenské dovolené, nikoliv celého vztahu založeného pracovní smlouvou, když aplikace cizího práva na celý kontrakt mezi účastnicemi řízení při sjednání pracovní smlouvy dohodnuta nebyla.4. Žalobkyně nesouhlasila s krácením mzdy o částku 140 eur za první měsíc existence pracovního poměru, které žalovaná založila na argumentaci, že na uvedený měsíc připadla doba trvání pracovního poměru o dva dny kratší, když ale odhlíží od faktu, že dny 21. 3. a 22. 3. 2020 připadly na víkend, takže pracovní poměr vznikl až od prvního pracovního dne, tedy i v případě jeho sjednání od dne 21. 3. 2020 připadajícího na sobotu by výše mzdy byla stejná. Odmítala rovněž závěr, že by v zaměstnání absentovala po dobu čtyř pracovních dnů v období od 21. 5. do 20. 6. 2021, což bylo důvodem dalšího krácení mzdy. Dny 18. a 21. 6. 2021 představují omluvené absence z důvodu nemoci žalobkyně a návštěvy u lékaře. Dne 14. 6. 2021 měla omluvenou absenci v práci kvůli očkování proti onemocnění COVID - 19, všechny tři, nikoliv žalovanou nesprávně uváděné čtyři absence byly z důvodu nemoci nebo návštěvy lékaře a byly řádně omluveny. Žalovaná v e-mailu ze dne 28. 6. 2021 potvrdila přijetí potvrzení od lékaře a existenci svého interního předpisu, podle něhož má žalobkyně nárok na 20 dní placeného indispozičního volna ročně, přičemž dle samotného sdělení žalované ke dni 28. 6. 2021 vyčerpala teprve 8 dní. Neexistuje tedy důvod, aby žalobkyni nebyly v plné výši proplaceny i sporné tři dny její nepřítomnosti v práci. Za stejně nedůvodné považuje žalobkyně krácení mzdy o údajné žalovanou zbytečně zaplacené bankovní poplatky ve výši 6,95 EUR. Odmítla, že by pochybila při předání čísla bankovního účtu pro účely výplaty mzdy za období od 21. 3. do 20. 4. 2021, při zadávání údajů do příkazu k platbě pochybila podle ní sama žalovaná. K argumentaci žalované, že žalobkyně se srážkami ze mzdy souhlasila, pokud podepsala výplatní listiny, uvedla žalobkyně, že výplatní listiny nejsou potvrzením či souhlasem se správností provedených výplat, tím méně důkazem o tom, z jakých důvodů mělo dojít ke snížení mzdy.5. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby a namítla, že rozhodným pro pracovněprávní vztah mezi účastnicemi řízení je právo , Anonymizováno, , podle něhož byl pracovní poměr sjednán. Podle žalované žalobkyně nevysvětlila způsob výpočtu částky 4 200 EUR z titulu dlužné náhrady mzdy za období od 21. 9. 2021 do 21. 12. 2021, stejně tak neodůvodnila řádně nárok na úhradu částky 286,95 EUR. Pokud jde o příslušenství tvrzené pohledávky, zdůraznila, že úroky z prodlení nemají v , Anonymizováno, žádnou právní úpravu a jsou pro příkrý rozpor s pravidly a zásadami islámu zakázány. Právní úprava , Anonymizováno, práva stanoví pouze běžnou úrokovou sazbu veřejnoprávních institucí, zejména bank, vůči podnikatelským subjektům, která se za poslední dobu ustálila od 1. června 2021 na sazbě 12,14 %. Vedle absence relevantní právní úpravy je tento institut od počátku plně podřazen právu šaría, které je od roku 2021 uznáno jako jediné platné právo na území , Anonymizováno, pod nadvládou režimu , Anonymizováno, , jenž zakázal již i běžný úrok veřejného sektoru. Pokud jde o nárok žalobkyně na úhradu částky 1 400 EUR, týkající se dlužné mzdy za období od 21. 8. do 20. 9. 2021, tuto mzdu žalovaná v plné výši uhradila, neboť dne 8. 10. 2021 se do sféry žalobkyně dostal bankovní šek na proplacení této částky, což žalobkyně potvrdila svým podpisem na výplatní listině. Dílčí částka 140 EUR za období od 23. 3. do 20. 4. 2020 nebyla žalobkyni vyplacena, neboť její pracovní poměr začal až dne 23. 3. 2020, takže v dotčeném období náležela žalobkyni mzda pouze za 27 dní. Krácení mzdy proběhlo stejným způsobem a bez námitek i u dalších dvou zaměstnankyň žalované. Za období ode dne 21. 3. do 20. 4. 2021 snížila žalovaná výplatu mzdy o 6,95 EUR z titulu náhrady škody vzniklé žalované kvůli pochybení na straně žalobkyně, jež nahlásila špatné bankovní údaje k výplatě mzdy, tato částka představuje zbytečně vynaložené bankovní poplatky za storno výplaty a řádné nové zaslání žalobkyni. K uhrazení škody došlo i s odkazem na § 250 ZP na základě dohody o srážce ze mzdy předpokládané § 146 odst. 2 písm. b) ZP, neboť žalobkyně souhlasila s popsaným postupem žalované, což stvrdila svým podpisem na archu o výplatě mzdy za příslušný měsíc. Konečně za období od 21. 5. 2021 do 20. 6. 2021 snížila žalovaná mzdu žalobkyně o 140 EUR za čtyři dny neomluvené absence v práci. I s tímto snížením mzdy žalobkyně po dohodě se žalovanou souhlasila, jak stvrdila svým podpisem příslušného výplatního archu. Možné snížení mzdy pro porušení pracovních povinností žalobkyně jako zaměstnankyně bylo sjednáno v pracovní smlouvy v článku 3. odstavci IV. Podle žalované nelze aplikovatelnost českého práva na mzdové nároky žalobkyně dovozovat z rozsudku Vrchního soudu v Praze v související věci týkající se zániku pracovněprávního vztahu. Měl-li by být uplatněn striktní výklad evropské legislativy, pak by u domnělého nároku žalobkyně byla případně ochotna uznat pouze nárok na náhradu mzdy do konce trvání pracovního poměru v celkové částce 4 200 EUR, avšak bez příslušenství tvořeného úroky z prodlení.6. Soud prvního stupně dovodil, že uplatněné nároky žalobkyně na mzdu a náhradu mzdy je třeba posuzovat podle právního řádu České republiky, konkrétně ZP, občanského zákoníku a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. s tím, že takto byl základ vztahu mezi účastnicemi posouzen v souvisejícím řízení Vrchním soudem v Praze. Vzal za prokázané, že mezi žalobkyní jako zaměstnankyní a žalovanou v postavení zaměstnavatele existoval v období od 23.