3 Co 35/2025-281 — Vrchní soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným usnesením odmítl podání žalobce ze dne 15. 5. 2024 (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II.).2. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že žalobce přes výzvu soudu ve smyslu § 43 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), obsaženou v usnesení ze dne 24. 6. 2024, č. j. 37 C 21/2015-265, do dne vydání rozhodnutí řádně nedoplnil své podání ze dne 15. 5. 2024, proto soud prvního stupně postupoval podle § 43 odst. 2 o. s. ř. a podání žalobce odmítl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil odkazem na § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované žádné náklady nevznikly.3. Usnesení napadl odvoláním žalobce a navrhl, aby ho odvolací soud změnil tak, že se podání žalobce ze dne 15. 5. 2024 neodmítá. Uvedl, že je dána podjatost všech soudců Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze. Ohledně důvodů odvolání odkázal na § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že soud prvního stupně nevzal v úvahu, že „vinou nezměněných praktik ČR vůči mé osobě, které jsou analogií praktik z doby vymezené zák. č. 480/91 Sb.“, nemohl uvést rozhodující důvody s tím, že zlom až ke dni 12. 3. 2025 s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2468/2024, když až nyní může vznést požadavek na OSZ K. Hora, aby žalobci doložil, jak , právnická osoba, šetřila postup svého zaměstnance psychiatra , Anonymizováno, , který o žalobci složce PČR uvedl dehonestující údaje. Poukázal dále na nález sp. zn. I. ÚS 517/2010. Podle žalobce ČR bez zábran v rámci dohod k „tzv. 17. 11. 89“ uvedené nešetřila, a tak umožnila žalobce nadále poškozovat. Soudy cíleně tuto skutečnost kryly a kryjí, což dokazuje skandální stav justice, která tendenčními postupy, kterou jsou analogií praktik z doby vymezené zák. č. 480/91 Sb., uvedené kryjí a nechtějí pochopit, co žalobce požaduje.4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací s odkazem na skutečnost, že odvolání směřuje proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, projednal věc bez nařízení ústního jednání podle § 212, § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.5. Úkolem odvolacího soudu bylo přezkoumat správnost závěru soudu prvního stupně, podle něhož podání žalobce ze dne 15. 5. 2024 trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat a které žalobce přes výzvu soudu neodstranil.6. Je třeba připomenout, že předmětem řízení v této věci jsou nároky, které žalobce uplatnil z titulu ochrany osobnosti a řízení o nichž bylo vyloučeno k samostatnému projednání a rozhodnutí usnesením Okresního soudu pro Prahu - západ ze dne 2. 6. 2003, č. j. 4 C 12/2001-38. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno odvolacím Krajským soudem v Praze, řízení o dovolání žalobce pak bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, č. j. 25 Cdo 2042/2014-168, zastaveno z důvodu absence povinného zastoupení, když celou dobu předtím žalobce opakovaně neúspěšně požadoval ustanovení zástupce z řad advokátů. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2015, č. j. Ncp 3122/2014-101, bylo rozhodnuto, že věcně příslušným k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni je krajský soud a věc byla postoupena Krajskému soudu v Praze. Následovala opakovaná snaha žalobce dosáhnout přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů, kdy každé rozhodnutí soudu prvního stupně v této souvislosti vydané žalobce napadal odvoláním, každé rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, aby pak řízení u dovolacího soudu skončilo zastavením dovolacího řízení z důvodu nedostatku povinného zastoupení žalobce advokátem, když jak nalézací soudy, tak soud dovolací vždy dospěly k závěru, že žalobcovy majetkové poměry osvobození od soudních poplatků potažmo ustanovení zástupce z řad advokátů neodůvodňují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, č. j. 30 Cdo 4380/2017-177, 30 Cdo 558/2018). Řízení pak bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2018, č. j. 37 C 21/2015-180, zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2019, č. j. 3 Co 127/2018-186. I toto rozhodnutí žalobce napadl, a to nejen dovoláním, ale i žalobou na obnovu řízení a žalobou pro zmatečnost. Ze strany žalobce pak opět byly podávány návrhy na přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů, dovolací řízení bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2021, č. j. 37 C 21/2015-230, zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2022, č. j. 3 Co 1/2022-238. Následně začal žalobce zahlcovat soud prvního stupně nejasnými podáními, jejichž společnou nosnou linkou je obecné zpochybnění všech úkonů soudů a jejich rozhodnutí, vznášení obecných požadavků „dle § 30 + 138 + 241/1osř“ apod., aniž by přitom bylo patrné, co jimi žalobce sleduje. Posledním z takových nejasných podání žalobce je i v záhlaví označené podání ze dne 15. 5. 2024.7. Ve vztahu k tomuto podání žalobce ze dne 15. 5. 2024 má i odvolací soud za to, že z něho není patrné, čeho se jím žalobce domáhá, zda jde o nový návrh na zahájení řízení či dovolání nebo jiný (mimořádný) opravný prostředek. Přitom pouze toto, nikoli náležitosti žaloby ve věci samé, bylo předmětem posuzování soudu prvního stupně při vydání odvoláním napadeného rozhodnutí. Veškeré argumenty žalobce o tom, že snad soudy „účelově“ nechtějí pochopit, co žalobce požaduje svou žalobou, jsou tak zcela irelevantní. Vytčené vady podání ze dne 15. 5. 2024 žalobce přes výzvu soudu prvního stupně neodstranil a soudu prvního stupně tak nelze vytknout pochybení, pokud jeho podání postupem podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl.8. Dlužno dodat, že žalobce svým dosavadním přístupem k řízení vůbec neumožnil soudu se jím uplatněnými nároky vůči žalované věcně zabývat. Zde lze poukázat i odůvodnění výše citovaného usnesení ze dne 15. 2. 2018, č. j. 30 Cdo 4380/2017-177, 30 Cdo 558/2018, v němž Nejvyšší soud uvedl, že je mu z úřední činnosti známo, že žalobce podává opakovaně značné množství nedůvodných žalob, že v nepřeberných případech uplatňuje bezúspěšně své domnělé nároky jak hmotného, tak procesního charakteru, že jeho dlouhodobé konání lze označit za sudičské. To ostatně odvolací soud žalobci připomněl již v usnesení ze dne 22. 3. 2024, č. j. 3 Co 81/2023-262, zjevně se to ale v případě žalobce zcela míjí účinkem a ten ve svém sudičství hodlá nadále pokračovat.9. Lze uzavřít, že pokud soud prvního stupně podání žalobce ze dne 15. 5. 2024 odmítl, je toto jeho rozhodnutí správné. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.10. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalované v odvolacím řízení náklady řízení nevznikly.