11 Tdo 109/2025 – Nejvyšší soud

11 Tdo 109/2025-664 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 3. 2025 o dovolání obviněného J. Ž., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 2024, č. j. 4 To 312/2023-555, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 25 T 84/2021, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. Ž. odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Chomutově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 6. 2023, č. j. 25 T 84/2021-505, uznal mimo jiné obviněného J. Ž. (dále jen „obviněný“) vinným ze spáchání zločinu maření spravedlnosti podle § 347a odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento zločin soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 347a odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Soud prvního stupně ve svém rozsudku rozhodl též o vině a trestech dalších obviněných. Uvedeného zločinu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil společně s I. K., a zemřelou E. F. (narozenou XY, jejíž trestní stíhání bylo zastaveno) tím, že: přesně nezjištěného dne kolem 17. 6. 2020 v odpoledních hodinách v XY, okres XY, ačkoliv si byli plně vědomi toho, že I. K., a K. A., jsou trestně stíháni pro zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, pro které na ně byla podaná k Okresnímu soudu v Chomutově obžaloba pod č. j. 1 ZT 220/2020-23, ve snaze zamezit jejich trestnímu stíhání, obviněná I. K. vyzvala ke schůzce svědka V. R., o kterém stejně jako J. Ž. a E. F. věděla, že je hlavním svědkem v uvedené trestní věci, a před jeho domem s č. p. XY na parkovišti v ulici XY v XY jej žádala o vyřešení věci I. K. mimosoudní cestou a přitom ho přiměla, aby s ní šel podél ulice XY v XY až před prodejnu supermarketu v ulici XY v XY, kde se nacházeli J. Ž. spolu s E. F., přičemž J. Ž. se V. R. představil jako otec I. K. a požádal jej o změnu výpovědi a stažení trestního oznámení podaného proti jeho synovi s tím, že mu za to zaplatí cca 5 000 Kč, čemuž byla přítomná také I. K., přičemž nabídku peněz V. R. odmítl a výpověď nezměnil a trestní oznámení nestáhl. 2. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání též obviněný, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozhodl usnesením ze dne 13. 3. 2024, č. j. 4 To 312/2023-555, tak, že jej podle § 256 tr. řádu zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ing. Vlastimila Němce, advokáta, dovolání, a to s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. m) tr. řádu. Obviněný po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a zákonném vymezení uplatněných dovolacích důvodů uvádí, že považuje rozhodnutí obou soudů za nesprávná. Odvolací soud podle něj nevypořádal jeho odvolací námitky proti rozsudku soudu prvního stupně, a proto tyto opakuje. Má totiž za to, že soud prvního stupně dospěl na základě nesprávného hodnocení provedených důkazů k nesprávně zjištěnému skutkovému stavu. Některá zjištění obou soudů se podle obviněného navíc nezakládají na provedeném dokazování a věc nebyla správně právně posouzena. 4. Obviněný přibližuje změnu popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně oproti podané obžalobě [že měl žádat poškozeného V. R. (dále jen „poškozený“) o změnu výpovědi a dále snížení výše nabízené částky z 10 000 Kč na 5 000 Kč]. Připomíná, že namítal, že skutek se nestal tak, jak jej popsal soud prvního stupně. Nebylo podle něj prokázáno, že by po poškozeném žádal změnu jeho výpovědi. Je přesvědčen, že úpravou skutkové věty se soud prvního stupně pokusil napravit skutečnost, že žádost o stažení trestního stíhání není trestná a nenaplňuje znaky trestného činu podle § 347a odst. 2 tr. zákoníku. Pokud by ke změně popisu skutku nedošlo, musel by jmenovaný soud konstatovat, že skutek není trestným činem. Výše uvedená změna je pak zásadní pro správnost skutkových zjištění a právního posouzení jeho jednání. Obviněný je přesvědčen, že odvolací soud vypořádal tuto námitku tak, že pouze odkázal na rozsudek soudu prvního stupně, s čímž se však obviněný neztotožňuje. Následně opakuje, že žádost o stažení trestního oznámení nenaplňuje znaky jemu přisouzeného trestného činu, přičemž cituje znění § 347a odst. 2 tr. zákoníku a § 346 odst. 1 tr. zákoníku. 5. Obviněný má rovněž za to, že lze polemizovat o věrohodnosti poškozeného, a to s ohledem na provedený znalecký posudek, jehož závěry připomíná. V situaci, kdy oba soudy vyhodnotily poškozeného jako věrohodného, nelze podle obviněného odhlédnout od toho, že tento opakovaně uvedl, že po něm bylo požadováno stažení trestního oznámení a nikoli křivé svědectví, což uvádí i soud prvního stupně s poukazem na obsah výpovědi poškozeného. Obviněný je však přesvědčen, že odvolací soud výpověď poškozeného nijak blíže neodůvodňuje, námitky obviněného neřeší a pouze odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. 6. Obviněný považuje za nelogické, aby po poškozeném požadoval křivé svědectví, když jej žádal o stažení trestního oznámení v přesvědčení, že jej lze vzít zpět. Dále přibližuje, že daného dne jej poškozený viděl poprvé a nezmiňoval se o tom, že by při jejich rozhovoru měl z obviněného strach. Obviněný následně připomíná výpověď svědkyně J. V. (dále jen „svědkyně“), která uvedla, že setkání bylo náhodné, že samotnému rozhovoru přítomna nebyla a že jí byl pouze sdělen jeho obsah. Její výpověď je tak podle obviněného svědectvím z doslechu a má nižší důkazní hodnotu. Dále rekapituluje výpověď svědka M. D., podle níž k setkání došlo náhodně, na poškozeného nebyl vytvářen nátlak a s návrhem na stažení trestního oznámení přišel sám poškozený. Obviněný zároveň konstatuje, že z výpovědí svědků M. K. a M. D. nevyplynulo nic, co by prokazovalo jeho vinu. 7. Obviněný zdůrazňuje, že je právní laik a nevěděl, že trestní řízení se zahajuje z moci úřední, a není tak v moci oznamovatele ovlivnit zahájení trestní řízení. Rovněž podle něj nebylo prokázáno, že by věděl, že v trestní věci jeho syna byl oznamovatelem poškozený, který navíc nemohl učinit žádný úkon, jenž by vedl k zastavení trestního stíhání obviněného K. Je přesvědčen, že nebylo prokázáno ani to, že by poškozenému nabídl finanční prospěch (k čemuž poukazuje na výpověď svědka D.). K jeho tíži nelze podle jeho názoru přičítat ani skupinový nátlak, neboť poškozeného viděl pouze jednou. O dalších setkáních poškozeného s dalšími osobami nevěděl, neinicioval je a neúčastnil se jich. 8. Obviněný má za to, že v jeho případě nebyl prokázán přímý úmysl. To proto, že je právní laik a s ohledem na novotu předmětné skutkové podstaty. S touto skutečností se soudy podle něj nevypořádaly. Obviněný dále přibližuje subjektivní stránku a judikaturu Nejvyššího soudu k jejímu prokazování. Trvá na tom, že všechny okolnosti rozhodné pro závěr, že spáchaný hlavní čin (křivá výpověď ze strany poškozeného) je trestným činem, neznal (což doplňuje o citaci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 11 Tdo 652/2008). Podle obviněného tak nedošlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, který je mu kladen za vinu. 9. Obviněný vyslovuje rovněž názor, že nenaplnil znak kvalifikované skutkové podstaty, k čemuž poukazuje na trest uložený obviněnému K. v jiné trestní věci (trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let) a současně na okolnosti, které již v době konání hlavního líčení v jeho trestní věci nasvědčovaly tomu, že v trestní věci obviněného K. bude ukládán trest podmíněný. Nelze proto podle obviněného uzavřít, že změnou výpovědi poškozeného by jmenovaný získal značný prospěch. Podle obviněného je třeba zhodnotit, zda je užití kvalifikované skutkové podstaty s ohledem na odůvodnění soudu prvního stupně (bod 40. jeho rozsudku) přiléhavé či nikoli. Nesouhlasí se závěrem jmenovaného soudu, který potvrdil soud odvolací, že v případě zvlášť závažného zločinu loupeže jde automaticky o imateriální újmu přesahující 1 000 000 Kč. Připouští, že vyčíslení náhrady imateriální újmy v penězích je s ohledem na nedostatek výpočtového mechanismu takřka nemožné. Následně přibližuje postup soudů při hodnocení a odčiňování nemajetkové újmy v řízeních o odpovědnosti státu při výkonu veřejné moci. K tomu prezentuje obdobné případy, v nichž došlo k přiznání náhrady nemajetkové újmy vyčíslené v penězích, a dochází k závěru, že soudy přiznávají náhradu nemajetkové újmy ve znatelně nižších částkách, než je minimální hranice značného prospěchu ve smyslu trestního zákoníku. Podle obviněného pak není možné, aby v právním státě docházelo k situaci, kdy je ve vztahu k újmě resp. prospěchu přistupováno tím způsobem, že na jedné straně při hodnocení protiprávno