11 Tdo 683/2025 – Nejvyšší soud

11 Tdo 683/2025-537 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2025 o dovolání obviněného D. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2025, č. j. 5 To 79/2025-483, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 25 T 2/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného D. D. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 12. 3. 2025, č. j. 25 T 2/2025-424, byl obviněný D. D. (dále převážně jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že: od přesně nezjištěné doby, nejméně od července 2023 do července 2024, v obci XY, okres XY, na adrese XY a na dalších přesně nezjištěných místech okresu XY, neoprávněně distribuoval pervitin osobám z řad uživatelů, a to nejméně - J. K., nejméně ve dvou případech prodal přesně nezjištěné množství pervitinu jednorázově za částku 200 Kč až 300 Kč, - L. M., nejméně v jednom případě prodal přesně nezjištěné množství pervitinu za částku 500 Kč, - R. B., nejméně čtyřikrát do měsíce po dobu nejméně 1 roku, tj. nejméně ve 48 případech prodal pervitin, vždy v jednorázovém množství od 0,3 g do 0,4 g za částku většinou 500 Kč, tedy celkem nejméně 14,4 g pervitinu, - M. V., nejméně ve dvou případech prodal přesně nezjištěné množství pervitinu za celkovou částku 500 Kč, přičemž metamfetamin je psychotropní látka uvedená v seznamu č. 5 vyhlášky č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek a zařazené do seznamu č. II vyhlášky č. 62/1989 Sb., o Úmluvě o psychotropních látkách, přičemž k zacházení s omamnými a psychotropními látkami neměl obžalovaný povolení ve smyslu zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů. 2. Za tento přečin soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře dva a půl roku, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci, resp. věcí, a to dvou mobilních telefonů konkretizovaných ve výroku o tomto trestu jeho rozsudku. 3. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí and Labem (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 15. 4. 2025, č. j. 5 To 79/2025-483, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti usnesení odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Milana Hadravy, advokáta, dovolání, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. m) tr. řádu s tím, že jednak rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a také, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože již v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dále uplatňuje i námitky skutkové, přestože si je vědom toho, že tyto jsou dovolacím důvodem pouze v případě, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy; má totiž za to, že v jeho případě se o takový rozpor jedná, protože pro závěr o jeho vině neměly soudy odpovídající obsahový podklad v důkazech, přičemž zhodnotily tyto důkazy způsobem, který nemůže být z hlediska zásad volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. řádu přijatelný. 5. V podrobnostech dovolatel předně zdůrazňuje, že i nadále nesouhlasí s tím, že byl uznán vinným a byl mu uložen trest, neboť nebylo prokázáno, že by se dopustil toho, co mu bylo kladeno za vinu obžalobou, a výrok o jeho vině nemá oporu v provedených důkazech. Nadto je přesvědčen, že řízení trpí zásadními vadami. Dále poukazuje na to, že přiznal toliko, že byl uživatelem pervitinu, ale odmítl, že by prodal pervitin osobám jmenovaným v obžalobě a následně v rozsudku soudu prvního stupně, tj. J. K., L. M., R. B. a M. V. Vytýká soudům obou stupňů především, že zcela nekriticky uvěřily výpovědím uvedených svědků rekrutujících se z řad dlouhodobých uživatelů návykových látek, ačkoli jejich výpovědi v různých procesních stadiích trestního řízení vykazovaly podstatné rozpory vyvolávající důvodné pochybnosti o jejich věrohodnosti. 6. V dalším textu dovolání obviněný namítá, že postup orgánů činných v trestním řízení u svědka M. V. neodpovídal trestnímu řádu, a nelze jej proto považovat za zákonný. Nesouhlasí přitom s názorem vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, na který odkázal odvolací soud, a to z důvodů uvedených již v odvolání. V daném případě měl být tento svědek zjištěn až po zahájení trestního stíhání (v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 25. 7. 2024 vůbec uveden nebyl); následně byl vyslechnut až dne 10. 10. 2024 podle § 158 odst. 6 tr. řádu, tedy formou úředního záznamu o podaném vysvětlení podle „části“ deváté trestního řádu, kde je upraven postup před zahájením trestního stíhání. Obviněný tedy tvrdí, že jeho trestní stíhání pro skutek spočívající v údajném prodeji pervitinu tomuto svědkovi nikdy nebylo zahájeno, nevedlo se o něm přípravné řízení a jemu ani jeho obhájci nebyla před podáním obžaloby dána možnost zúčastnit se výslechu jmenovaného svědka a klást mu otázky, přičemž ani on v pozici obviněného nebyl k tomuto skutku vůbec vyslechnut; pouze při skončení vyšetřování v rámci prostudování spisu dne 12. 11. 2024 byl upozorněn na údajnou změnu skutkových okolností spočívající v tom, že měl být dodatečně zjištěn prodej pervitinu tomuto svědkovi. Namítá tak, že postup policejního orgánu neodpovídal § 160 odst. 5 tr. řádu, přesto soudy obou stupňů žádné pochybení neshledaly a v podstatě tak tvrdí, že v usnesení o zahájení trestního stíhání pro přečin podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku nemusí být uvedeno, kdy, komu a kolik měl obviněný prodat drogy. S takovým závěrem zásadně nesouhlasí, přičemž podle jeho názoru se nejedná pouze o „upřesnění“ skutkových okolností. Poukazuje navíc na rozpor ve výpovědi daného svědka, když tento nejdříve uvedl, že mu měl prodat ve čtyřech případech dva gramy pervitinu za celkovou částku 2 000 Kč, avšak v hlavním líčení vypověděl verzi jinou, podle níž mu měl zaplatit celkem 500 Kč, a nesouhlasí s tím, jak se s tímto rozporem soudy vypořádaly. Dodává, že si je vědom nepoužitelnosti úředního záznamu o podaném vysvětlení bez souhlasu stran v řízení před soudem, nicméně skutečnost, že svědek vypovídal něco jiného v řízení přípravném a v řízení před soudem, nelze přehlédnout a přinejmenším vyvolává pochybnosti o tom, zda tento vůbec někdy v průběhu trestního řízení vypovídal pravdu, případně kdy. 7. Značné pochyby podle názoru dovolatele vyvolává i výpověď svědka L. M. v hlavním líčení, neboť tento nemohl nákup pervitinu popsat, protože byl tehdy opilý, a nepamatoval si, komu předával peníze. Jestliže pak tento svědek k dotazu soudu uvedl, že „pán, který sedí za mnou, byl ten, kdo mi pervitin prodal“, vyslovuje obviněný názor, že k takovému vyjádření nelze vůbec přihlížet, neboť má-li svědek v průběhu trestního řízení poznat osobu, stanoví trestní řád přesný postup ve formě rekognice, která je upravena v jeho § 104b, jejíž podmínky však nebyly splněny. Obviněný nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, jenž k dané námitce uvedl, že nešlo o rekognici, nýbrž o součást výpovědi svědka. Nadto zdůrazňuje, že vyjádření jmenovaného svědka k jeho identifikaci nebylo spontánní, nýbrž se jednalo o odpověď na výslovnou otázku předsedkyně senátu. Dále se obviněný zaměřuje na výpověď svědka J. K., a to zejména na jím uvedené ceny v částkách 200 Kč a 300 Kč, za něž měl pervitin od něj koupit, přičemž uvádí, že je velmi nepravděpodobné, aby se dané trestné činnosti dopouštěl za takto nízké ceny a podstupoval tak nepřiměřené riziko vzhledem k hrozícímu trestu. Trvá rovněž na tom, že jeho obhajoba, že netrpěl nedostatkem peněz, o čemž svědčí způsob jeho života před jeho zadržením a vzetím do vazby, rozhodně není účelová; soudy jej odsoudily za prodej pervitinu za částky, které by mu ani neumožnily se obohatit, tedy takový prodej nedával žádný ekonomický smysl. Co se týče svědka R. B., poukazuje obviněný na to, že tento v každém procesním stadiu uváděl orgánům činným v trestním řízení různé údaje ohledně doby, četnosti a množství údajně prodaného pervitinu. Vytýká, že soud prvního stupně se z důvodů, které zůstaly skryty, přiklonil k v