Z rozhodnutí: O b v o d n í s o u d pro Prahu 1 zamítl rozsudkem ze dne 4. prosince 1995 žalobu o určení, že žalobkyně je vlastníkem domu č. p. 793 se stavební parcelou č. 2065 a ideálních dvou třetin domu č.p. 794 se stavební parcelou č. 2066, v katastrálním území N. M. Na základě výpisů z knihovních vložek v katastrálním území N. M., č. 793 a 794, výpisů z obchodního rejstříku a s poukazem na obsah rozh…
O b v o d n í s o u d pro Prahu 1 zamítl rozsudkem ze dne 4. prosince 1995 žalobu o určení, že žalobkyně je vlastníkem domu č. p. 793 se stavební parcelou č. 2065 a ideálních dvou třetin domu č.p. 794 se stavební parcelou č. 2066, v katastrálním území N. M. Na základě výpisů z knihovních vložek v katastrálním území N. M., č. 793 a 794, výpisů z obchodního rejstříku a s poukazem na obsah rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 1994, 7 Cmo 49/94-74, obvodní soud dospěl k závěru, že žalobkyně není právním nástupcem obchodní společnosti M., akciové společnosti pro grafický průmysl a nakladatelství v P., zapsané do obchodního rejstříku v roce 1924. Se zřetelem k tomu měl za nedůvodnou žalobu na určení vlastnictví, jehož původ žalobkyně odvozovala od vlastnického práva uvedené akciové společnosti. Ve vztahu k první žalované odůvodnil zamítnutí žaloby též úvahou, podle níž pro spory týkající se vlastnictví není přímo věcně legitimována Česká republika, nýbrž organizace, které se zřetelem k ustanovením § 64 a § 65 odst. 1 hospodářského zákoníku a § 761 obchodního zákoníku svědčí ke spornému majetku právo hospodaření (druhý žalovaný). Ostatní důkazy v řízení provedené podle soudu prvního stupně osvědčují obnovení činnosti původní obchodní společnosti z roku 1924 po roce 1945 a pro právní řešení sporu jsou bez významu, stejně jako další žalobkyní navržené důkazy. Z téhož důvodu obvodní soud nezkoumal, zda znárodnění zmíněné obchodní společnosti bylo provedeno - jak namítala žalobkyně - v rozporu se zákonem.
Rozsudek ze dne 22. května 1996, jímž Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, byl posléze (pro vadu při provádění dokazování v odvolacím řízení, která mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu), zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 1996 2 Cdon 1135/96 a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právními závěry, jimiž odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil, se dovolací soud - pro vady dokazování, na jehož výsledcích byly založeny - nezabýval.
Rozsudkem ze dne 29. dubna 1997 pak M ě s t s k ý s o u d v Praze po doplnění dokazování dalšími listinnými důkazy rozsudek soudu prvního stupně znovu potvrdil. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval za rozhodující řešení otázky totožnosti či kontinuity žalobkyně a obchodní společnosti M., akciové společnosti pro grafický průmysl a nakladatelství v P., zapsané do obchodního rejstříku v roce 1924. Usuzoval, že když žalobkyně uplatňuje vlastnické právo ke sporným nemovitostem proto, že nebyly znárodněny, závisí výsledek sporu právě na zjištění, zda ke znárodnění došlo či nikoli. Po doplnění dokazování pak odvolací soud dospěl k závěru, že uvedené nemovitosti byly zestátněním znárodněny. Za této situace - jelikož nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by nemovitosti po znárodnění opět přešly do vlastnictví žalobkyně nebo jejích právních předchůdců - uzavřel, že žaloba, jíž se žalobkyně domáhá určení vlastnictví ke sporným nemovitostem, není důvodná.
Závěr o znárodnění zestátněním nemohlo podle odvolacího soudu ovlivnit ani to, že výměry o rozsahu znárodnění nepodepsal ministr informací a osvěty. Ačkoli ustanovení zákona č. 123/1948 Sb., svěřují rozhodnutí o rozsahu znárodnění ministrovi, neznamená to - uvádí dále odvolací soud - že všechny dílčí výměry o rozsahu znárodnění musí být ministrem osobně podepsány. Takový požadavek označil soud při rozsahu znárodnění, k němuž v letech 1945 - 1948 došlo, za nerealistický. Ministr vydal vyhlášku, jíž rozhodl o znárodnění určitých podniků, takže z okolnosti, že nepodepsal dílčí výměry, vymezující konkrétní rozsah znárodněním dotčeného majetku, nelze dovodit, že by účinky znárodnění nenastaly. Nebylo prokázáno, že by výměry (jako akty orgánu státní správy, v jehož čele je ministr) vydaly osoby, jež k tomu nebyly zmocněny, ovšem i kdyby tomu tak bylo, šlo by o akty vadné, nikoli nicotné. Účinky vadného aktu orgánu státní správy trvají, dokud není zákonem předepsaným způsobem zrušen. Mimo to, obecné předpisy oproti zvláštním, tzv. “restitučním” předpisům, k nimž patří i zákon č. 87/1991 Sb., soudu neumožňují zkoumat soulad procesu znárodnění s tehdy platnými předpisy a z jejich porušení pak vyvozovat, že ke znárodnění nedošlo.
V řízení o žalobě na určení vlastnictví k věci, o níž je sporné, zda ji vlastní stát, je pak podle odvolacího soudu pasívně legitimována (jako katastrální vlastník, jenž by byl účinky rozsudku při úspěchu žalobkyně dotčen) Česká republika i státní organizace (druhý žalovaný), která má ke spornému majetku právo hospodaření a jež by vyhovujícím rozsudkem byla dotčena jako osoba, která vlastnické právo vykonává.
Dovolání proti svému rozsudku připustil odvolací soudu proto, že přikládal zásadní právní význam otázce, zda účinky znárodnění nastaly přesto, že výměry o rozsahu znárodnění nepodepsal příslušný ministr, jakož i otázce pasívní legitimace žalovaných ve sporu o určení vlastnického práva.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které odůvodňuje tvrzením, že soudy obou stupňů rozhodovaly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nevypořádaly se se všemi předloženými důkazy; tato vada má podle dovolatelky za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka především upozorňuje, že ke znárodnění části majetkové podstaty akciové společnosti M. došlo na základě zákona č. 123/1948 Sb. a odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval ustanovením § 5 odst. 5 citovaného zákona, podle kterého se neznárodňovaly vydavatelské, nakladatelské a knihkupecké podniky politických stran, zastoupených v Národním shromáždění. Není žádných pochyb o tom - uvádí se dále v dovolání - že LSNS, tehdy strana NS, v Národním shromáždění zastoupena byla, a že šlo o její vydavatelský nakladatelský a knihkupecký podnik. Ustanovení § 5 odst. 5 zákona vyloučilo použití předchozích ustanovení o znárodnění vůbec a u těch částí majetkové podstaty firmy, které bylo možno zahrnout pod pojem vydavatelského nakladatelského a knihkupeckého podniku znárodnění vůbec nenastává a stát tedy nemůže nabýt vlastnictví tohoto majetku, namítá dovolatelka; přitom poukazuje i na tehdy platnou ústavu z roku 1920, podle níž bylo znárodnění akciové společnosti M. protiústavní. Za tohoto stavu - uzavírá dovolatelka - je žalobkyně ve sporu aktivně legitimována, neboť se domáhá pouze toho, co bylo nezákonně převedeno na stát.
V dovolání se dále uvádí, že důkazy předloženými v průběhu řízení (a v dovolání vyjmenovanými) žalobkyně doložila, že předmětné nemovitosti dříve vlastnil M., akciová společnost pro grafický průmysl a nakladatelství v P., jakož i fakt, že šlo o tiskařský a nakladatelský podnik politické strany zastoupené v Národním shromáždění, propojený se stranou NS personálně, finančně i jinak. Tyto důkazy podle dovolatelky ozřejmovaly i postup, jakým po válce politické strany zastoupené v Národním shromáždění na základě dohody vlády v Košicích přebíraly zpět své tiskařské podniky, jakož i okolnosti, za nichž došlo k tzv. znárodnění akciové společnosti. Namítá se dále, že právní závěr o zestátnění znárodněním a o tom, že není nutno se zabývat kontinuitou či totožností na straně žalobkyně, přijal odvolací za téže důkazní situace, za které soudy v předchozím řízení dospěly k názoru, že znárodnění bylo provedeno v rozporu se znárodňovacími předpisy.
Dovolatelka dále odkazuje na předchozí rozhodnutí odvolacího soudu a na rozhodnutí soudu prvního stupně, napadá jejich závěry o tom, že není právní nástupkyní akciové společnosti z roku 1924 a namítá, že odvolací soud takový závěr přijal proto, že dokazování zůstalo neúplné a nevypořádal se se všemi předloženými důkazy, neboť neznárodněná část akciové společnosti kontinuitu, kterou má žalobce, zachovala. Rozdílné závěry soudů před a po rozhodnutí Nejvyššího soudu dokumentují podle dovolatelky nejednotnost nalézacích soudů co do hodnocení událostí z let 1948 až 1950. Doba od roku 1948 do roku 1989 byla prohlášena za dobu nesvobody a je zcela nepochybné, že vše bylo podřízeno jedinému zájmu, bez ohledu na platnou právní úpravu. Hodnotit proto tehdejší události po padesáti letech z přísně právního hlediska je nejen obtížné, ale i zavádějící; mají-li být tyto staré události spravedlivě posouzeny, je nutno je správně pochopit v kontextu tehdy vládnoucí celospolečenské situace, uzavírá dovolatelka. Proto požaduje, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení, potažmo aby bylo zrušeno i rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) řádně zastoupenou advokátem a splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241 odst. 2 o. s. ř.
Dovolatelka tvrdí, že za stavu, kdy bylo dovolání připuštěno, podává dovolání v souladu s ustanovením § 238 o. s. ř. Se zřetelem ke změnám občanského soudního řádu, provedeným s účinností od 1. ledna 1996 zákonem č. 238/1995 Sb., je ovšem možnost odvol