2 Cdon 1805/97 – Nejvyšší soud

Žalobkyně (Městská část hlavního města Prahy) se domáhala vydání rozsudku, ukládajícího žalované společnosti povinnost vydat jí dům ve V. se stavební parcelou č. 1514 o výměře 1257 m2 . Tvrdila, že žalovaná nabyla označené nemovitosti na základě neplatné smlouvy, uzavřené dne 21. 1. 1992 s Obvodním podnikem bytového hospodářství P., že tyto nemovitosti se staly na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona č. 485/1991 Sb. a zákona č. 10/1993 Sb. (dále jen “zákon č. 172/1991 Sb."), vlastnictvím obce hlavní město Praha a byly Statutem hlavního města Prahy, v souladu se zákonem č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze, svěřeny žalobkyni. O b v o d n í s o u d pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 5. 1. 1993 rozhodl, že se zamítá žaloba, aby žalovaná byla povinna vydat žalobkyni označené nemovitosti. Obvodní soud dospěl k závěru, že smlouva mezi Obvodním podnikem bytového hospodářství P. a žalovanou společností byla platná a že žalobkyně tudíž není aktivně legitimována ve sporu o vydání věci. K odvolání žalobkyně M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 1. 7. 1993 změnil napadené rozhodnutí tak, že se žalobkyně určuje vlastnicí nemovitostí. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná společnost dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 2. 1997. Dovolací soud shledal, že je zde vada řízení (§ 241 odst. 2 písm. b/ o.s.ř., ve znění platném do 31. 12. 1995), která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato vada podle názoru dovolacího soudu spočívala v tom, že odvolací soud neodstranil nejasnosti, týkající se předmětu řízení, a “nepřípustně sám v rozporu s dispozičními úkony žalobce vybral, co projedná a o čem rozhodne”. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, aniž se zabýval námitkami uplatněnými dovolatelkou proti přezkoumávanému rozsudku městského soudu. Poté, kdy žalobkyně na výzvu odvolacího soudu změnila (“upřesnila”) žalobní návrh tak, že se domáhala nadále určení, že je vlastnicí označených nemovitostí, přičemž “z opatrnosti” vzala zpět “návrhy učiněné v průběhu řízení, týkající se vydání nebo vyklizení identifikovaných nemovitostí”, a kdy přednesla tvrzení dokládající naléhavý právní zájem na takovém rozhodnutí soudu, odvolací soud usnesením ze dne 1. 7. 1997 (č. l. 93 spisu) změnu žaloby připustil. Rozsudkem z téhož dne pak rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se žaloba ve znění změněného návrhu (ve výroku přesně citovaného) zamítá. Zároveň vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na jeho závěru, že žalobkyně, Městská část P. 2, není vlastníkem nemovitostí, jichž se určovací žaloba týká. Městský soud konstatoval, že žalobkyně již v žalobě tvrdila, že vlastníkem předmětných nemovitostí se ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. stala ke dni účinnosti zákona dnem 24. 5. 1991 obec hl. m. Praha, a že tyto nemovitosti byly ve smyslu Statutu hl. m. Prahy (II. část, čl. 2 odst. 2) svěřeny městské části. Odvolací soud nesouhlasil s právním názorem žalobkyně, že jedině ona disponovala ke dni 24. 5. 1991 vlastnickými právy k předmětné nemovitosti a že proto majetek přešel ze zákona na ni. Jak odvolací soud výslovně uvedl, neřešil v rámci přezkumu otázku spornou mezi stranami, zda vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem do pozemkových knih dle zakládající listiny komunálního podniku ze dne 15. 4. 1949, č. 189/49, měl vliv na to, jestli byly předmětné nemovitosti ke dni 31. 12. 1949 ve vlastnictví obce ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. Konstatoval totiž, že “i kdyby ... byla v řízení prokázána žalobcova tvrzení a pokud by byly přiléhavými jeho právní názory, nemohl by soud přesto dospět k závěru, že je to žalobce, kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí. Tím by vždy v takovém případě byla obec hl. m. Praha, jak se to podává z uváděného zákona.” Okolnost, “že podle Statutu hl. m. Prahy věc přešlá do vlastnictví hl. m. Prahy byla svěřena městské části (viz též zákon č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze), z městské části jakožto samostatného subjektu od obce odlišného vlastníka svěřeného majetku nečiní,” uzavřel odvolací soud. Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. V dovolání uplatnila dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., když nesouhlasila s právním názorem odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace ve sporu o určení vlastnického práva. Poukazovala přitom na úpravu vyplývající z ustanovení § 7 zákona č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze, podle něhož hlavní město Praha a ve vymezeném rozsahu městské části spravují záležitosti hlavního města samostatně, na to, že podle § 8 odst. 2 písm. a) téhož zákona je městská část oprávněna hospodařit se svěřeným majetkem hlavního města Prahy a že toto oprávnění jí nelze odejmout bez náhrady. Namítala rovněž, že podle Statutu hlavního města Prahy se městským částem svěřují z vlastnictví hlavního města Prahy stavby a pozemky, tvořící se stavbou jeden funkční celek, které vlastnilo hlavní město Praha, nebo později obce k hlavnímu městu připojené, ke dni 31. 12. 1949, jestliže ke dni 19. 6. 1991 příslušelo právo hospodaření organizacím, u nichž na městskou část přešla funkce zakladatele nebo pravomoc zřizovat, řídit nebo zrušovat tyto organizace. Nemovitosti, o které jde v tomto sporu, jsou podle dovolatelky historickým majetkem obce a k 19. 6. 1991 právo hospodaření svědčilo Obvodnímu podniku bytového hospodářství v P. 2, jehož zakladatelem je Městská část P. 2; proto se jedná o majetek, který byl Městské části P. 2 svěřen. Z toho důvodu - uvádí dále žalobkyně - je tato městská část “oprávněna domáhat se určení, že majetek je ve vlastnictví Městské části P. 2 a tedy i obce hl. města Prahy.” Tvrzené oprávnění vyplývá podle názoru dovolatelky z vyhlášky č. 23/1994 hlavního města Prahy, o hospodaření s majetkem hlavního města Prahy, která obsah institutu svěření majetku definuje. Za nejdůležitější z pohledu tohoto sporu pak dovolatelka považuje ustanovení článku 3 označené vyhlášky, že “městské části mají při hospodaření se svěřeným majetkem všechna práva a povinnosti vlastníka, není-li ve Statutu nebo v této vyhlášce stanoveno jinak.” Městská část má přitom podle § 9 zákona č. 418/1990 Sb. právní subjektivitu, je oprávněna hospodařit se svěřeným majetkem hl. města Prahy a tedy se i účinně domáhat ochrany tohoto majetku. Dovolatelka se domnívá, že “v tomto oprávnění je zahrnuto i oprávnění domáhat se určení toho, že svěřený majetek je v jejím vlastnictví.” Na podporu svého právního názoru argumentovala dovolatelka tím, že na základě předchozího pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu v této věci (později zrušeného dovolacím soudem) byl v katastru nemovitostí zapsán vlastník předmětných nemovitostí jako “obec hl. m. Praha, Městská část P. 2”. Zdůraznila rovněž, že “všechny nájemní smlouvy uzavírají městské části svým jménem a jsou přímo pronajímatelem,” a zabývala se důsledky, jaký by měl v praxi odlišný postup. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a aby věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Žalovaná v podrobně zdůvodněném dovolacím vyjádření navrhla zamítnutí dovolání, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za správný. Setrvala přitom na názoru, vyjádřeném již v předcházejím průběhu řízení, že předmětné nemovitosti nebyly ke dni 31. 12. 1949 v majetku žádné obce (a nemohly tedy podle zákona č. 172/1991 Sb. přejít z majetku státu do vlastnictví obce), a že “žalobce jako městská část nemá vlastnickou způsobilost, pouze způsobilost s určeným majetkem obce hospodařit.” Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání je podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o.s.ř., jeho přípustnost je dána ustanovením § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a dovolání také poukazuje na způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Vzhledem k tomu, že vady uvedené v § 237 odst. 1 o.s.ř. ani jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. ), k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout, i když dovoláním nejsou uplatněny, se z obsahu spisu nepodávají, dovolací soud napadený rozsudek přezkoumal, jsa přitom vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení. Předmětem dovolacího přezkumu se tak stala pouze otázka, zda má Městská část P. 2 aktivní věcnou legitimaci ve sporu o určení, že je vlastníkem věci, která přešla podle zákona č. 172/1991 Sb. z majetku státu do vlastnictví obce hlavní město Praha. Naopak - vzhledem k mezím dovo