20 Cdo 1060/2001 — Nejvyšší soud

20 Cdo 1060/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 9. 2002 Spisová značka:20 Cdo 1060/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.1060.2001.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:předpisu č. 142/1947Sb. předpisu č. 141/1950Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 1060/2001 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně K. k. p. n. S., proti žalované České republice – P. f. Č. r., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 6 C 1537/98, o dovolání vedlejšího účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24.1.2001, č.j. 26 Co 358/99-278, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24.1.2001, č.j. 26 Co 358/99- 278, a rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 2.2.1999, č.j. 6 C 1537/98 - 113, se zrušují, a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně určil, že žalobkyně je vlastníkem ve výroku označených nemovitostí. Přisvědčil především názoru, že při nedostatku úpravy, která by „řešila restituci církevního majetku“, a vzhledem k tomu, že nelze užít ani ustanovení § 32 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., je namístě, aby věc byla posouzena podle obecných občanskoprávních předpisů. Žalobkyně byla nesporným původním vlastníkem dotčených nemovitostí, a jejich vlastnictví stát „postupem podle předpisů o pozemkových reformách“ nikdy nenabyl, pročež vlastnictví nemohlo být ani platně (posléze) převedeno na vedlejšího účastníka. Za správný pokládal odvolací soud i závěr, že k nabytí vlastnictví na základě zákona č. 142/1947 Sb. bylo nutné, aby stát vyjádřil kvalifikovaně vůli majetek znovu zabraný převzít, a to se mohlo stát pouze „řádným správním rozhodnutím“, a nikoli jen faktickým převzetím (poznámka zamýšleného převzetí v pozemkových knihách měla význam jen informativní). Protože tato podmínka (správního rozhodnutí) splněna nebyla, nemohlo dojít k přechodu vlastnictví na stát ani dnem 1.1.1951, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 141/1950 Sb., který opustil princip, že k přechodu vlastnictví k věcem nemovitým bylo zapotřebí zápisu do pozemkových knih. Proti svému rozsudku připustil odvolací soud dovolání. Vedlejší účastník na straně žalované (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání odvolacímu soudu vytkl, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení otázky přechodu vlastnictví na stát, k němuž docházelo na základě zákona č. 142/1947 Sb. Podle dovolatele zákon č. 142/1947 Sb. výslovně ukládal státu pouze provést revizi a vydat rozhodnutí o jejím výsledku, a v daném případě takové rozhodnutí nesporně vydáno bylo; povinnost vydat další rozhodnutí (o převzetí majetku) ze zákona nevyplývá, což dokládá i dobová soudní praxe, jestliže za podmínku nabytí vlastnického práva měla toliko „faktické převzetí“ zabraných nemovitostí. I kdyby však takové rozhodnutí bylo nutno vydat, popř. převzetí zapsat do pozemkových knih, a do 1.1.1951 se tak nestalo, k přechodu vlastnického práva na stát by stejně došlo, a to účinností zákona č. 141/1950 Sb. Za nesprávný označil dovolatel též názor, že spor lze posuzovat podle obecných předpisů, neboť je k dispozici úprava speciální, provedená zákonem č. 298/1991 Sb., a řeholní řády a kongregace nemohou vlastnické právo k nemovitému majetku neplatně převedenému na stát uplatnit jinak, než v jeho mezích. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s odvolacím soudem; podle jejího názoru vlastnictví na stát přecházelo až převzetím nemovitostí ve formě vydání náležitého správního aktu (vkladní listiny), a to se nestalo. Restituční zákon č. 298/1990 Sb. použít nelze, poněvadž se nevztahuje na zemědělskou a lesní půdu, obytné a hospodářské budovy sloužící k zemědělské a lesní výrobě, jakož i na ostatní zemědělský majetek. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“). Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť odvolací soud tak zvláštním výrokem stanovil (§ 239 odst. 1 o.s.ř.); jelikož právní otázku, pro kterou pokládal své rozhodnutí za zásadně významné, formuloval toliko v jeho odůvodnění, je nutné mít zato, že dovolacímu přezkumu jsou otevřeny všechny otázky, na jejichž posouzení napadené rozhodnutí spočívá (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.2.1997, sp. zn. III. ÚS 253/96, uveřejněný v příloze částky 7/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z toho, že založení přípustnosti dovolání vychází z předpokladu zásadního významu rozhodnutí po stránce právní, plyne, že způsobilým dovolacím důvodem je pouze důvod ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci), a ten dovolatel svými námitkami, které uplatnil v dovolání, skutečně vystihl. Skutkové závěry odvolacího soudu ( s výjimkou jejich kvalifikované neúplnosti - viz dovolací důvod § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) tedy přezkumu nepodléhají a dovolací soud z nich vychází (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.1.1993, sp. zn. 7 Cdo 14/92, uveřejněný pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jelikož s výjimkou vad řízení podle § 242 odst. 3 o.s.ř. (jež nebyly v dovolání tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají) je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody (včetně toho, jak byly dovolatelem obsahově vymezeny), je předmětem dovolacího přezkumu v první řadě správnost dovolatelovy námitky, že právní posouzení věci mělo vycházet nikoli z obecných občanskoprávních předpisů, nýbrž z předpisů zvláštních, jmenovitě zákona č. 298/1990 Sb. O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej nesprávně aplikoval. Podle preambule zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého (dále jen zákona č. 298/1990 Sb.), je jeho účelem náprava křivd způsobených řeholním řádům a kongregacím v padesátých letech, zejména protiprávním odnětím jejich nemovitého majetku. K naplnění tohoto účelu byl ustanovením § 1 odst. 1, 3 nemovitý majetek uvedený v příloze č. 1 a 3 prohlášen ke dni účinnosti zákona (19.7.1990 resp. 1.8.199l) za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací, nemovitý majetek uvedený v příloze č. 2 za vlastnictví a. o., a za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací a a. o. byl prohlášen také movitý majetek (§ 1 odst. 4), který byl ke dni 10.4.1950 umístěn v těchto nemovitostech, pokud existuje a je známo, kde se nachází. V judikatuře Nejvyššího soudu byl vícekrát (kupř. v rozsudcích ze dne 30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97, ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, ze dne 30.5.2000, sp. zn. 20 Cdo 2044/98, ze dne 29.6.2000, sp. zn. 20 Cdo 2181/98, ze dne 28.11.2001, sp. zn. 20 Cdo 28/2000, ze dne 13.12.2001, sp. zn. 20 Cdo 1276/2000, ze dne 30.1.2002, sp. zn. 20 Cdo 910, 20 Cdo 1380/2000, 20 Cdo 1314/2001, 20 Cdo 1497/2001 a 20 Cdo 1374/2001, a ze dne 28.2.2002, sp. zn. 2303/2000) vysloven názor (z něhož odvolací soud vycházel), že subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není (s touto právní větou byl rozsudek ve věci sp. zn. 3 Cdon 404/96 uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod č. 78/1997). Toto pojetí vychází z toho, že určité postupy odnětí majetku, vycházející z existence státního