20 Cdo 1594/2008 — Nejvyšší soud

20 Cdo 1594/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 4. 2010 Spisová značka:20 Cdo 1594/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.1594.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Výkon rozhodnutí Dotčené předpisy:§ 243b odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:18. 5. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 1594/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr.Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného P. P., proti povinnému J. H., za účasti manželky povinného I. H., zastoupeným Mgr. Janem Slunečkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Gorazdova 11, pro 275.539,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 1 E 44/2003, o dovolání povinného a jeho manželky proti usnesení Krajského soudu v Praze z 10. 10. 2007, č. j. 20 Co 396/2007-229, takto: I. Dovolání se v části směřující proti výroku usnesení z 10. 10. 2007, č. j. 20 Co 396/2007-229, jímž Krajský soud v Praze změnil usnesení Okresního soudu v Nymburce ze 14. 5. 2007, č. j. 1 E 44/2003-208, tak, že návrh na zastavení výkonu rozhodnutí pro částku 9.935,- Kč s příslušenstvím zamítl, zamítá; jinak se dovolání odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Usnesením ze 14. 5. 2007, č. j. 1 E 44/2003-208, okresní soud zastavil výkon rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. s odůvodněním, že vymáhaná pohledávka byla v jistině (21. 4. 2004) i příslušenství (30. 12. 2005) zaplacena (viz poslední odstavec čtvrté a první odstavec páté strany usnesení na č. l. 211, 212). Okresní soud měl za prokázané, že povinný „jednoznačně projevil svůj úmysl plnit nejprve na jistinu a teprve potom na příslušenství dluhu. Dne 21. 4. 2004 byla složením částky 300.000,- Kč uhrazena celá jistina a ostatní později placené částky (125.000,- Kč, 135.040,- Kč a 48.112,50 Kč) byly započítávány již jen na příslušenství až došlo k úplnému umoření dluhu.“ K odvolání oprávněného krajský soud napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně „změnil tak, že v částce 9.935,- Kč s 15% úrokem od 31. 12. 2005 do zaplacení a v úroku do 30. 12. 2005 a nákladech výkonu rozhodnutí ve výši 2.660,50 Kč návrh na zastavení výkonu rozhodnutí zamítl; v dalším usnesení soudu prvního stupně potvrdil“ a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. S poukazem na ustanovení § 332 odst. 3 o. s. ř. a na závěr přijatý v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004, dospěl po doplnění dokazování k závěru, že – poněvadž povinný neprokázal, že by při provádění jednotlivých plateb oprávněnému určil, zda plní na jistinu či na její příslušenství – musí být všechny dílčí platby provedené jak při provádění výkonu, tak mimo něj, započteny na pohledávku a její příslušenství poměrně (třetí a čtvrtý odstavec třetí strany rozhodnutí na č. l. 231). Zásadu proporcionality nutno použít proto, že exekuční titul stanovil lhůtu ke splnění (zaplacení pohledávky s úrokem z prodlení) stejnou, totiž do tří dnů od právní moci jak pro jistinu tak pro příslušenství. V posledním odstavci třetí strany rozhodnutí pak krajský soud provádí výpočet, v jehož závěru dospívá k výsledku, že při použití zásady proporcionality činí nezaplacená jistina dluhu 9.935,- Kč, v kteréžto částce je nutno návrh na zastavení výkonu zamítnout, stejně jako v 15% úroku z této částky za dobu od 31. 12. 2005 do zaplacení, a v kapitalizovaném úroku za dobu do 30. 12. 2005, jakož i v nezaplacené poměrné části nákladů výkonu v částce 2.660,60 Kč. V dovolání, jímž napadají rozhodnutí odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, povinný a jeho manželka (aniž se zabývají otázkou jeho přípustnosti) namítají nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřují v závěru odvolacího soudu, že v souzené věci nelze použít princip přednosti (priority), nýbrž poměrnosti (proporcionality), což soud odůvodnil tím, že splatnost jistiny i jejího příslušenství byla exekučním titulem stanovena shodnou lhůtou, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Podle názoru dovolatelů totiž „povinnost zaplatit jakoukoli byť i sebemenší část příslušenství pohledávky nikdy nemůže vzniknout současně s okamžikem vzniku povinnosti zaplatit vlastní závazek už jen z tohoto důvodu, že s ohledem na princip akcesority vznik pohledávky (jistiny) musí vždy předcházet vzniku příslušenství.“ Oprávněný, posouzeno podle obsahu jeho vyjádření, navrhl zamítnutí dovolání. Dovolání (v části směřující proti měnícímu výroku napadeného rozhodnutí přípustné podle § 238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) není důvodné. Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že – poněvadž povinný při jednotlivých dílčích platbách neurčil, zda plní na jistinu pohledávky či na její příslušenství, a protože splatnost jistiny i příslušenství byla exekučním titulem stanovena stejnou, totiž třídenní lhůtou od právní moci vykonávaného rozsudku – je třeba jednotlivé dílčí platby započíst poměrně jak na jistinu, tak na její příslušenství. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Dovolatelé, namítající výslovně (viz úvod bodu III. dovolání na čl. 237) nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nezpochybňují skutková zjištění soudů obou stupňů stran termínů a výše jednotlivých plateb povinného, ani zjištění (odlišné od soudu prvního stupně), k němuž dospěl odvolací soud po doplnění dokazování svědeckými výpověďmi a listinami, že totiž povinný své tvrzení o určení, že plnil na jistinu, neprokázal. Pokud pak jde o výtku nesprávného právního posouzení věci, dovolatelé se mýlí, dovozují-li, že „povinnost zaplatit jakoukoli byť i sebemenší část příslušenství pohledávky nikdy nemůže vzniknout současně s okamžikem vzniku povinnosti zaplatit vlastní závazek už jen z tohoto důvodu, že s ohledem na princip akcesority vznik pohledávky (jistiny) musí vždy předcházet vzniku příslušenství.“. V předmětném, tedy vykonávacím řízení, jehož účelem je vymožení již přisouzené (judikátní) pohledávky, je totiž pro posouzení, zda (při nedostatku určení účelu plateb, tedy určení, zda dlužník plnil na jistinu dluhu či naopak na jeho příslušenství) aplikovat zásadu přednosti či zásadu poměrnosti, rozhodné jedině to, jak splatnost jistiny dluhu a splatnost jeho příslušenství stanovil exekuční titul (§ 161 odst. 1 a § 261a odst. 1 in fine o. s. ř ). V souzené věci splatnost jistiny pohledávky i jejího příslušenství určil rozsudek Okresního soudu v Nymburce z 29. 4. 1999, č. j. 5 C 739/93-170, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze 16. 9. 1999, č. j. 29 Co 705/99-205, pravomocný dnem 25. 1. 2000 (č.l. 134 exekučního spisu), shodně, a to lhůtou „to vše do tří dnů od právní moci“. Za tohoto stavu se uplatní (obdobně, jelikož není důvodu rozlišovat případy, kdy jde o dvě pohledávky /jistiny/ se stejnou splatností, od případů, kdy je v týž den splatná jistina i její příslušenství) závěr přijatý judikaturou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004) i literaturou (srov. Kůrka, V., Drápal, L., Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004, s. 505, a Tripes, A., Exekuce v soudní praxi, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2001, s. 357), že totiž při stejné splatnosti – v souzené věci splatnosti jistiny i úroků z prodlení – je třeba aplikovat zásadu poměrnosti (proporcionality).    S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se dovolatelům prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (