20 Cdo 1766/2019 — Nejvyšší soud

20 Cdo 1766/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 7. 2019 Spisová značka:20 Cdo 1766/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.1766.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zastavení exekuce Dotčené předpisy:§ 175 předpisu č. 280/2009Sb. § 268 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:23. 9. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 1766/2019-68 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné České republiky – Krajský soud v Praze se sídlem v Praze 5, náměstí Kinských č. 234/5, identifikační číslo osoby 00215678, proti povinnému R. B., narozenému dne XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Václavem Markem, advokátem se sídlem v Kladně, Vančurova č. 1548, pro 60 520 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 53 EXE 1075/2016, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. února 2019, č. j. 23 Co 175/2018-40, t a k t o : Dovolání povinného se zamítá. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 21. 3. 2018, č. j. 53 EXE 1075/2016-22, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce vedené JUDr. Ivo Luhanem, Exekutorský úřad Praha 1, na základě pověření, které vydal Okresní soud v Kladně dne 17. 1. 2017, č. j. 57 EXE 47/2017-12. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že povinný neuplatnil žádný způsobilý důvod k zastavení exekuce, neboť sám nezpochybňuje, že exekuční titul je pravomocný a vykonatelný a že „oprávněné dluží“. Námitky povinného považoval soud prvního stupně za irelevantní, neboť náklady spojené s vymáháním nejsou ve zjevném nepoměru k výši vymáhané pohledávky a oprávněný jako správce daně zvolil způsob vymáhání nedoplatku v souladu s ustanovením § 175 odst. 2 daňového řádu. K odvolání povinného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 2. 2019, č. j. 23 Co 175/2018-40, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud zjistil, že oprávněná podala dne 4. 10. 2016 návrh na nařízení exekuce k vymožení pohledávky ve výši 13 000 Kč podle vykonatelného rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2016, č. j. 5 T 60/2015-671, že vyrozuměním soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana, Exekutorský úřad Praha 1, ze dne 9. 2. 2018, č. j. 099 EX 3420/16-33, byli účastníci vyrozuměni o spojení exekučních řízení ve věci oprávněné proti povinnému vedených u soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana, Exekutorský úřad Praha 1, pod sp. zn. 099 EX 3420/16 a sp. zn. 099 EX 179/17 (vedené podle vykonatelného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2016, č. j. 5 T 60/2015-709, k vymožení pohledávky ve výši 47 520 Kč), s tím, že řízení budou nadále vedena pod sp. zn. 099 EX 3420/16, a to k vymožení povinnosti povinného v celkové výši 60 520 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že předmětem spojených exekučních řízení je 60 520 Kč, nelze považovat zvolený způsob exekuce za nepřiměřený. Vymáhání pohledávky prostřednictvím daňové exekuce je zákonem předpokládáno zejména v případech, kdy je předmětem bagatelní pohledávka a náklady vymáhání jiným způsobem tuto pohledávku neúměrně zvyšují. V projednávané věci by náklady daňové exekuce činily 500 Kč, navyšované za každý způsob provedení exekuce o 500 Kč, podle exekučního příkazu správce daně, a oproti tomu náklady exekutora za obě spojená řízení by činily minimálně 6 655 Kč v případě, že by byl provedením exekuce pověřen a povinný by neuhradil dluh ve lhůtě podle ustanovení § 46 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „ex. řád“. Odvolací soud dospěl k závěru, že nepřiměřené by v těchto případech vymáhání prostřednictvím soudního exekutora bylo vymáhání částky, která činí méně než 1/3 nákladů exekuce, tedy částky nižší než 2 200 Kč, což v projednávané věci není. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že oprávněná v exekučním řízení vymáhá náklady trestního řízení a náklady obhajoby v rámci trestního řízení, avšak tyto pohledávky jsou daňovými pohledávkami státu, které nemohou být vymáhány soudním exekutorem. Odvolací soud nerozlišuje postavení Krajského soudu v Praze jakožto orgánu veřejné (soudní) moci, jeho postavení coby správního úřadu vystupujícího před soudem za stát a jeho postavení, kdy je samostatným subjektem jakožto správce daně. V projednávané věci je Krajský soud v Praze oprávněným a nikoliv správcem daně, ustanovení § 175 daňového řádu však dává právo vymáhat daňovou pohledávku pouze správci daně; oprávněný není ze zákona účastníkem daňové exekuce a nezabezpečuje vymáhání nedoplatku prostřednictvím soudního exekutora, toto je úlohou pouze správce daně. Vzhledem k tomu, že exekuční návrh podal oprávněný a nikoliv správce daně, je exekuce vedená na základě tohoto exekučního návrhu nezákonná. Dovolatel dále namítá, že soudy v projednávané věci nerespektovaly zásadu hospodárnosti, neboť náklady exekuce z částky 60 520 Kč vedené soudním exekutorem v projednávané věci činí 15 233,90 Kč, zatímco ze stejné částky by dle § 183 daňového řádu náklady daňové exekuce činily pouze 1 210 Kč, přičemž tuto částku nelze u téhož nedoplatku požadovat opakovaně. Odvolací soud současně nerespektoval instrukci Ministerstva spravedlnosti ze dne 19. 12. 2012, č. 4/2012-INV-M, ze které plyne, že správce daně má provádět šetření o majetku dlužníka a zjistí-li majetek, který lze postihnout podle daňového řádu i podle exekučního řádu, má postup podle daňového řádu přednost. Dovolatel rovněž namítá, že vymáháním pohledávky podle exekučního řádu bylo zasaženo do práv a oprávněných zájmů třetích osob, neboť obě pohledávky před spojením exekucí byly vymáhány prostřednictvím exekuce srážkami z pracovní odměny povinného u plátce Vězeňské služby, přičemž pohledávka ve výši 47 520 Kč měla před spojením exekucí sedmé místo a spojením exekucí (které by v rámci daňové exekuce nebylo možné), získala celá pohledávka třetí místo v pořadí pohledávek, čímž byla oprávněná zvýhodněna oproti věřitelům, jejichž pohledávky byly v pořadí na čtvrtém až šestém místě. Dovolatel konečně namítá, že odvolací soud pominul, že podle ustanovení § 251 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu není možné nařízení a provádění soudního výkonu rozhodnutí, jde-li o exekuční titul, který lze vykonat podle správního řádu nebo daňového řádu. Je-li ustanovení § 251 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu v kolizi s ustanovením § 175 odst. 1 daňového řádu, je nutno dát přednost pozdější úpravě obsažení v občanském soudním řádu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se exekuce vedená u Okresního soudu v Kladně pod č. j. 53 EXE 1075/2016 zastavuje. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Zjistil, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na vyřešení otázky procesního práva, zda důvodem pro zastavení exekuce může být skutečnost, že správce daně nerespektoval ustanovení § 175 odst. 1, 2 daňového řádu a namísto vedení daňové exekuce podal exekuční návrh, přestože výše nákladů spojených se zahájením a vedením exekuce podle exekučního řádu je ve zjevném nepoměru k výši vymáhaného nedoplatku. Rozhodnutí odvolacího soudu rovněž závisí na vyřešení otázky procesního práva, zda v rámci posouzení zjevného nepoměru nákladů spojených s případným vedením exekuce podle exekučního řádu má správce daně přihlédnout nejen k poměru očekávaných nákladů realizace exekučního titulu pro případ, že bude vedena exekuce podle exekučního řádu, k vymáhané částce, ale i k tomu, jaké náklady by vznikly v případě, že by byla vedena daňová exekuce. Vzhledem k tomu, že tyto otázky procesního práva dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny, přezkoumal dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.