20 Cdo 2179/2003 — Nejvyšší soud

20 Cdo 2179/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 1. 2005 Spisová značka:20 Cdo 2179/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.2179.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:předpisu č. 298/1990Sb. předpisu č. 142/1947Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 2179/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně K. k. p. na S. proti žalovaným 1/ Ing. J. K., zastoupenému advokátem, a 2/ P. f. České republiky, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 6 C 1662/99, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12.12.2001, č.j. 30 Co 449/2001-145, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12.12.2001, č.j. 30 Co 449/2001-145, a rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 3.4.2001, č.j. 6 C 1662/99-104, ve výroku uvedeném pod bodem I. a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a prvním žalovaným, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud potvrdil výrok, jímž ve vztahu k prvnímu žalovanému soud prvního stupně určil, že žalobkyně je vlastníkem označených nemovitostí. Odmítl především názor, že by věc měla být – v neprospěch žalobkyně – posuzována podle zvláštního zákona č. 298/1990 Sb., resp. podle § 32 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., a dospěl k závěru, že její vlastnictví je dáno proto, že – oproti předpokladu žalovaných – je nepozbyla ani na základě zákona č. 142/1947 Sb. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k nabytí vlastnictví podle tohoto předpisu bylo nutné, aby stát vyjádřil kvalifikovaně vůli majetek znovu zabraný převzít, a to se mohlo stát pouze na základě „pravomocného rozhodnutí příslušného úřadu správního, v daném případě Ministerstva zemědělství“, a to ať již jde o poměry před či po 1.1.1951 o převzetí“; faktické převzetí nemovitostí státem, stejně jako existence poznámky zamýšleného převzetí v pozemkových knihách, jsou podle jeho názoru nepostačující. Stát se nemohl stát jejich vlastníkem ani vydržením, neboť není splněna podmínka řádné držby, resp. dobré víry. První žalovaný (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání, jež pokládá za přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř, za otázky zásadního právního významu označil posouzení, zda „s ohledem na zákon č. 338/1991 Sb. lze se domáhat vlastnictví k tzv. církevnímu majetku dle obecných předpisů, zda v době účinnosti obecného zákoníku občanského platilo bezvýjimečně, že vlastnictví se mohlo nabýt pouze vkladem do veřejných knih, nebo zda v případě přechodu vlastnictví podle předpisů o pozemkové reformě a její revizi byla tato zásada prolomena a vlastnictví se nabývalo převzetím a dále zda převzetí takového majetku muselo být bezpodmínečně provedeno správním aktem“. Dovolatel namítl, že zákonem č. 338/1991 Sb. byla „provedena obnova tzv. církevního majetku a to výčtovým způsobem“, v důsledku čehož se žalobkyně nemůže domáhat obecných občanskoprávních předpisů. Podle názoru dovolatele nebylo k převzetí majetku, podrobeného revizi první pozemkové reformy, státem třeba správního aktu, neboť žádný z příslušných právních předpisů tuto podmínku nestanoví a dobová judikatura nadto dovodila, že postačí převzetí „jakékoli“, a to dokonce „jakkoli vadné“. Důkazy, jež byly v řízení provedeny, svědčí tomu, že nemovitosti stát fakticky převzal, a to v souladu s dobově platnými předpisy. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání především uvedla, že dovolání bylo podáno neoprávněnou osobou; prioritní je podle jejího přesvědčení, zda „je ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř. dán naléhavý právní zájem na vydání požadovaného určovacího výroku“, neboť vzhledem k tomu, že první žalovaný nabyl dotčený majetek v rozporu s ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., a tedy neplatně, nejsou v dané věci dotčeny „oprávněné zájmy či zákonné nároky“ dovolatele. V dalším textu obsáhlého odůvodnění vyjádření, se žalobkyně ztotožnila se závěry soudů obou stupňů, připojujíc i jinou než jimi užitou argumentaci. Podle 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiný) rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu – k založení přípustnosti dovolání – toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu. Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným dovolacím důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem. Pozitivní závěr o zásadním právním významu se (v dané věci) vskutku pojí s otázkou, zda k přechodu vlastnictví na stát bylo zapotřebí, aby byla splněna podmínka existence „správního rozhodnutí, jímž by byla vyjádřena vůle státu konkrétní nemovitosti převzít, vydaného Ministerstvem zemědělství“, a to proto, že ji soudy obou stupňů posoudily nesprávně, resp. v rozporu s právními názory, jež jsou vlastní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (ostatní právní otázky potřebný znak zásadního významu nemají). O nesprávně právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26.9.2002, sp. zn. 20 Cdo 1060/2001, uveřejněném pod č. 186/2002 v časopise Soudní judikatura, formuloval závěr, že k tomu, aby došlo k přechodu vlastnictví na stát podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi právní pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 142/1947 Sb.), ku dni 1.1.1951, resp. po tomto datu, nebylo zapotřebí ani (dřívějšího) výroku správního úřadu podle ustanovení § 33 písm. d/ zákona č. 95/1871 ř.z., knihovního zákona. Tento rozsudek se týká věci týchž účastníků řízení (první žalovaný zde vystupoval jako vedlejší účastník na straně druhého žalovaného), jež vycházela z obdobných skutkových poměrů a také právní argumentace užitá soudy i účastníky je tam i zde shodná; jelikož ani Nejvyšší soud nemá důvod tehdejší právní názory opustit, vyjadřuje je i v dané věci ve shodě s nimi. Zákon č. 142/1947 Sb. podrobil revizi úpravu pozemkového vlastnictví provedenou podle zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového (tzv. „zákona záborového“), a předpisů provádějících, a to ohledně majetku, vymezeného v ustanovení § 1 písm. a/ až d/, odst. 2, 3. Podle § 2 zákona č. 142/1947 Sb. podléhají revizi rozhodnutí a opatření (včetně rozhodnutí o přídělu, popř. též přídělových listin), vydaná podle označených právních předpisů příslušnými orgány (odst. 1); provést revizi a vydat rozhodnutí o jejím výsledku (odst. 2) příslušelo ministerstvu zemědělství, jež rozhodovalo podle usnesení revisní komise (odst. 3). Revisní komise neměla povahu veřejného správního orgánu, a rozhodnutí ve smyslu tohoto ustanovení bylo považováno za samostatný správní akt ministerstva zemědělství. Podle § 4 odst. 1 ministerstvo zemědělství zrušilo rozhodnutí podle ustanovení § 3 písm. a/ záborového zákona, kterým byly vyloučeny zabrané objekty ze záboru, jestliže shledalo, že u vyloučeného objektu nebyly v počáteční den účinnosti záborového zákona splněny předpoklady „podle tohoto usnesení“, dále zrušilo též rozhodnutí o propuštění půdy ze záboru podle § 11 záborového zákona, jakož i o ponechání zabrané půdy podle § 20 přídělov