20 Cdo 2389/2017 — Nejvyšší soud

20 Cdo 2389/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 12. 2017 Spisová značka:20 Cdo 2389/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.2389.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Žaloba poddlužnická Dotčené předpisy:§ 315 odst. 1 o. s. ř. § 320 odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2001 do 31.12.2012 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:2. 3. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 2389/2017-170ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Ivany Kudrnové a JUDr. Zbyňka Poledny ve věci žalobce Ing. J. S., O., zastoupeného JUDr. Rostislavem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova č. 9, proti žalované České republice – Okresnímu soudu Praha – východ se sídlem v Praze 1, Na Poříčí č. 1044/20, identifikační číslo osoby 000 24 571, o vydání akcií, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod. sp. zn. 21 C 280/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2016, č. j. 29 Co 348/2016-131, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2016, č. j. 29 Co 348/2016-131, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 19. 7. 2016, č. j. 21 C 280/2009-99, Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu žalobce proti žalované na vydání listinných akcií emitovaných společností Vítkovice Holding a. s. blíže specifikovaných v žalobním petitu. Dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že s ohledem na právní závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, č. j. 23 Cdo 1629/2013-937, v řízení o úschově, D. B. (složitel a v exekučním řízení povinný) neměl a ani nemohl mít pochybnosti o osobě věřitele. Důvod pro složení peněz do soudní úschovy dán nebyl, a proto nenastaly složením akcií do soudní úschovy soluční účinky. Žalobce (oprávněný v exekučním řízení) nemá v tomto řízení věcnou aktivní legitimaci k podání poddlužnické žaloby. Žalobce právo na vydání akcií vůči žalované může uplatnit pouze v řízení o úschově, vedeném u Okresního soudu pro Prahu - východ (zde žalované) pod sp. zn. 25 Sd 2/2008. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 změnil tak, že žalované uložil povinnost vydat žalobci předmětné akcie, které žalovaná přijala do své úschovy usnesením ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 25 Sd 2/2008, neboť složením akcií do úschovy soudu soluční účinky v souladu s hmotným právem nenastaly a žalovaná vydat akcie žalobci odmítá. Při existenci pohledávky složitele D. B. vůči žalované je žalovaná poddlužníkem složitele (povinného). Žalobci svědčí věcná aktivní legitimace k tomu, aby se vlastním jménem domohl uspokojení plnění z exekučního titulu přímo po poddlužníku. Rozsudek odvolacího soudu toliko do výroku I. napadla dovoláním žalovaná. Namítala, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zejména od usnesení ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 20 Cdo 755/2012, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na dosud dovolacím soudem neřešené otázce, zda „oprávněný, který vede exekuční řízení proti povinnému, v rámci něhož byl vydán exekuční příkaz k odebrání věci, se může domáhat v exekuci (podle ustanovení § 346 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen o. s. ř.), po poddlužníku povinného vydání věci, která je složena do úschovy soudu“, kterou odvolací soud nevyřešil správně. Pro posouzení nároku na vydání věci dlužníkem povinného je podstatná povaha právního vztahu mezi povinným a jeho dlužníkem. Dlužníkem povinného ve smyslu ustanovení § 346 o. s. ř. se rozumí osoba, která od dlužníka převzala věc svým právním jednáním či má věc u sebe bez právního důvodu. Žalovaná (soud prvního stupně) však nepřevzala předmětné akcie na základě smluvního jednání se složitelem, ani je nemá u sebe bez právního důvodu, ale na základě autoritativního rozhodnutí vydaného v rámci řízení o úschově podle § 185d a následujících o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, není proto třetí osobou podle ustanovení § 346 o. s. ř. Úkojné právo žalobce proti žalované nemohlo vzniknout. Pokud se žalobce domáhá vydání akcií, může tak činit výlučně v rámci probíhajícího řízení o úschově anebo v řízení o žalobě o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy, nikoli cestou výkonu rozhodnutí či poddlužnickou žalobou. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 4. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2159/2007. Takto musí postupovat i oprávněný, který vede exekuční řízení proti povinnému, jenž věc do úschovy soudu složil. Jiný postup by byl nepřípustným obcházením zásad stanovených pro řízení o úschovách. Odvolací soud však k takovému řešení nedospěl. K dovolání žalované se vyjádřil žalobce a navrhl odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, případně jeho zamítnutí. V rozhodnutí nelze opomenout, že žalobce je vlastníkem předmětných akcií, které mu složitel-povinný dobrovolně vydat odmítl, a proto se jejich vydání (poté, co k této povinnosti byl složitel zavázán vykonatelným exekučním titulem) domáhal v exekučním řízení po žalované, do jejíž soudní úschovy je složitel uložil. Složením do soudní úschovy se složitel chtěl vyhnout splnění exekučního titulu a zmařit případnou exekuci. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, č. j. 23 Cdo 1629/2016-937, vyplývá, že pan B. nesložil akcie do úschovy soudu v souladu se zákonem a měl je namísto toho vydat žalobci. Žalovaná usnesením ze dne 15. 2. 2016, č. j. 25 Sd 2/2008-603, rozhodla, že postup podle řízení o úschovách nemá své místo, a předmět úschovy je třeba vrátit zpět složiteli, neshledal-li soud důvod mít předmět úschovy nadále u sebe. Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2016, č. j. 24 Co 328/2016-636. Proto nelze nyní v dovolání argumentovat tím, že pouze v řízení o úschově lze vyřešit vydání akcií, jestliže sama žalovaná v řízení o úschově podle ustanovení upravujících toto řízení nepostupovala. Žalobce má právo, aby mu soud vydal akcie, a to z titulu nároku vlastníka vindikujícího svou věc nebo jako oprávněnému z poddlužnické žaloby. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen "o. s. ř."), neboť napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno v řízení zahájeném 7. 9. 2009 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (určující) vyřešení právní otázky, zda je žalovaná v postavení dlužníka povinného v exekučním řízení, a zda tudíž může být v dané věci vůči ní podána poddlužnická žaloba podle § 315 odst. 1 ve spojení s § 320 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že tyto právní otázky byly již dříve dovolacím soudem vyřešeny, a že odvolací soud se odklonil od výsledku přijatého dovolacím soudem, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Dovolání je i důvodné. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, řízení netrpí. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudí věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu –