20 Cdo 2576/2023 — Nejvyšší soud

20 Cdo 2576/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 2. 2024 Spisová značka:20 Cdo 2576/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:20.CDO.2576.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zastavení exekuce Rozhodčí doložka Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:3. 4. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 1484/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 2576/2023-185 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Intrum Czech, s. r. o., se sídlem v Praze 9, Prosecká 851/64, identifikační číslo osoby 27221971, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti povinné M. K., zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, pro 210 061,94 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 49 EXE 8040/2014, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 11. 2022, č. j. 11 Co 94/2022-156, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. V souzené věci je exekučním titulem rozhodčí nález ze dne 18. 6. 2014, č. j. 403 Rozh 3257/2014-7, kterým bylo povinné uloženo zaplatit oprávněné 210 061,94 Kč se smluvní pokutou ve výši 0,25 % denně z této částky ode dne 14. 3. 2014 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu (výrok I.). Dále byla povinná v téže lhůtě zavázána zaplatit oprávněné náklady rozhodčího řízení ve výši 23 486,50 Kč (výrok II.). Rozhodce Mgr. Jan Fišer vydal rozhodčí nález na základě dohody o uznání dluhu (dále též jen „dohoda“, založena na č. l. 10 spisu okresního soudu), uzavřené dne 16. 11. 2013, č. 1102962134, kdy téhož dne byla uzavřena rozhodčí smlouva podle § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen „ZRŘ“). 2. Povinná podala návrh na zastavení exekuce, v němž tvrdila, že dohoda je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, že oprávněná dluh odkoupila od původního věřitele, že ke dni uzavření dohody dluh činil 204 662,51 Kč, že dohoda byla zajištěna sérií sankcí (viz ustanovení 7 smluvních podmínek), že měla jen zlepšit postavení oprávněné pro případ vymáhání dluhu, že oprávněná řádně neposoudila její úvěruschopnost a že dohoda, tak jak byla sjednána, je zajišťovacím institutem sloužícím k zajištění závazku již existujícího. Podle ní bylo zřejmé, že není schopna podle dohody plnit do deseti dnů a že v dohodě chybí náležitosti uznání dluhu. Namítala také, že žádné rozhodčí řízení před rozhodcem Mgr. Fišerem neproběhlo, rozhodce nepožadoval po oprávněné rozhodčí poplatek, z rozhodčí činnosti neměl žádný příjem, ten měl ze zaměstnaneckého poměru, kdy pracoval u JUDr. Kolaříka, který byl současně společníkem Rozhodčí společnosti Pardubice. Rozhodčí společnost představovala tzv. zastřený rozhodčí soud a Mgr. Fišera si najímala. 3. Okresní soud v Děčíně (dále též jen „soud prvního stupně“) návrh povinné na zastavení exekuce zamítl. Dospěl k závěru, že rozhodčí smlouva byla uzavřena platně, rozhodce byl transparentně určen a rozhodčí nález byl povinné řádně doručen. K ekonomické závislosti rozhodce uvedl, že opakovanost zápisu téhož jména ještě nedokládá, že je skutečně dána, a bez dalšího neznamená, že rozhodce nemohl – neměl-li vztah k věci, k účastníkům či jejich zástupcům – věc projednat a rozhodnout. Ekonomickou závislost nelze spatřovat v tom, že rozhodci vzhledem ke každé jím vyřízené věci vzniká nárok na odměnu. 4. Vzhledem k povaze smluvní pokuty (s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, a ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005) soud prvního stupně dovodil, že ani sjednaná výše smluvní pokuty není v rozporu s dobrými mravy. 5. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jen „odvolací soud“) usnesení soudu prvního stupně potvrdil. K námitkám směřujícím proti věcné správnosti exekučního titulu uvedl, že je povinná měla především uplatnit v nalézacím řízení. Připustil, že vývoj rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12) a Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4206/2018) je takový, že ačkoli v exekučním řízení nemá jít o věcný přezkum vykonávaného rozhodčího nálezu, není vyloučeno, aby se otázka platnosti dohody o uznání dluhu stala významnou pro hodnocení i na ni navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla či nikoli dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu. Současně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3844/2018, a ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, podle nichž lze v souladu se zákonnými principy ochrany spotřebitele posoudit, zda rozhodčí smlouva spolu s úvěrovou smlouvou nejsou ve svém celku postiženy stigmatem kolize s dobrými mravy. 6. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že přisouzené plnění – smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně – nelze s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu kvalifikovat jako rozporné s dobrými mravy. Tento závěr nemůže zvrátit ani tvrzení povinné, že oprávněné muselo být zřejmé, že povinná nebude schopna vymáhané plnění zaplatit do 10 dnů. Nelze považovat za nemravné ujednání, dle něhož oprávněná umožní úhradu pohledávky – již několik let splatného dluhu – v 82 měsíčních splátkách, přičemž požadovala navýšení o 0,25 % denně z dlužné částky. Nesouhlasil s tvrzením povinné o nutnosti nového posouzení její úvěruschopnosti, neboť nedošlo k poskytnutí nového úvěru. Za nepřípustné nepovažoval ani sjednání smluvních pokut v ujednáních, která neměla povahu všeobecných obchodních podmínek. Uvedl, že text byl přehledný a pomocí číselných odkazů byla jednotlivá smluvní ujednání provázána s příslušnými ujednáními v dohodě. 7. K námitce neprojednání rozhodčí smlouvy a volby rozhodce s povinnou individuálně odvolací soud uvedl, že rozhodčí řízení je založeno na zásadě smluvní volnosti, která ponechává na stranách, zda rozhodčí smlouvu podepíší, přičemž povinná svým podpisem stvrdila, že byla věřitelem o povaze rozhodčího řízení a právních následcích uzavření rozhodčí smlouvy poučena. Dodal, že spor byl projednán transparentně určeným rozhodcem, nikoliv rozhodčí společností; na tomto závěru nemůže nic změnit veřejná prezentace společnosti či povinnou namítaný předmět její činnosti, jakož i skutečnost, že se podílí na přípravných pracích rozhodce, popřípadě vybírá rozhodčí poplatky či poskytuje administrativní servis rozhodcům. Namítaná opakovanost, shodně jako skutečnost, že Mgr. Jan Fišer byl do 9. 11. 2017 advokátním koncipientem JUDr. Jiřího Kolaříka, rovněž nedokládá ekonomickou závislost, a i kdyby byla skutečně dána, může představovat možný předpoklad vyloučení rozhodce (§ 8 ZRŘ). Lichá je i námitka povinné o tom, že rozhodci uzavřeli třístrannou smlouvu s oprávněnou a rozhodčí společností, když účastnicí této smlouvy je společnost PROFI CREDIT Czech, a. s. (dříve Profireal, a. s.), nikoli však původní věřitelka GE Money Bank, a. s., či společnost Profidebt, s. r. o., nebo oprávněná. 8. Odvolací soud proto uzavřel, že dohodu, rozhodčí smlouvu a posuzovaný rozhodčí nález nelze posoudit jako povinnou tvrzený „obchodní konstrukt“, který jako celek směřuje k poškození povinné jako spotřebitelky a vede k neúměrnému obohacení oprávněné. 9. Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, přičemž jeho přípustnost spatřuje v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny následující otázky, resp. se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu: A) Je v rozporu s dobrými mravy smluvní pokuta ve výši 91,25 % ročně, která se vypočítává nejen z jistiny, ale i z úroků, úroků z prodlení a smluvních pokut, přičemž tato smluvní pokuta byla sjednaná pro případ prodlení až v okamžiku, kdy se již spotřebitel několik měsíců v prodlení nacházel? B) Je neplatná dohoda o uznání dluhu, jejíž podstatné náležitosti jsou uvedeny nikoli přímo v dohodě, ale v přiložených smluvních podmínkách? C) Je neurčité, a tudíž neplatné uznání dluhu ve znění: „2.1 Předmětem úpravy dle této Dohody je pohledávka Věřitele za Dlužníkem ve výši (7)* Kč (jistina s úroky a smluvní pokutou společně dále jen ‚Závazek‘). 2.2 Dlužník