20 Cdo 3036/2024 – Nejvyšší soud

6 5 20 Cdo 3036/2024-121 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné AGENTURA REAL SERVIS s. r. o., se sídlem v Novém Jáchymově 31, identifikační číslo osoby 27163407, zastoupené JUDr. Josefem Vostrejšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1871/5, proti povinné STUDIO DEGREE s. r. o., se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, Jateční 1530/33, identifikační číslo osoby 27424081, zastoupené JUDr. Ondřejem Kafkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, pro 300 564 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 148 EXE 2352/2023, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2024, č. j. 72 Co 119/2024-66, t a k t o: Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í: 1. Ve shora označené věci Obvodní soud pro Prahu 7 (dále „soud prvního stupně“ či „obvodní soud“) usnesením ze dne 14. 2. 2024, č. j. 148 EXE 2352/2023-44, výrokem I zastavil exekuci „co do částky 81 589 Kč na jistině a dále co do rozdílu mezi smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,5 % denně a zákonnými úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 103 528 Kč od 15. 8. 2022 do zaplacení, z částky 100 188 Kč od 15. 9. 2022 do zaplacení a z částky 96 848 Kč od 15. 10. 2022 do zaplacení“ a výrokem II návrh povinné na zastavení exekuce „ve zbývající části“ zamítl. 2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání oprávněné i povinné usnesením ze dne 7. 8. 2024, č. j. 72 Co 119/2024-66, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I v rozsahu zastavení exekuce pro pohledávku oprávněné ve výši 81 589 Kč a ve výroku II potvrdil, v části výroku I usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh povinné na zastavení exekuce zamítl. 3. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že v posuzované exekuční věci je exekučním titulem rozsudek (pro uznání) obvodního soudu ze dne 28. 7. 2023, č. j. 19 C 43/2023-22 (dále „exekuční titul“), na jehož základě je vymáhána pohledávka oprávněné ve výši 300 528 Kč s úroky z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 103 528 Kč od 15. 8. 2022 do zaplacení, z částky 100 188 Kč od 15. 9. 2022 do zaplacení a z částky 96 848 Kč od 15. 10. 2022 do zaplacení. Vedením exekuce byl soudem prvního stupně dne 31. 10. 2023 pověřen soudní exekutor JUDr. Ivo Luhan, Exekutorský úřad Praha 1. Argumentovala-li povinná v návrhu na zastavení exekuce tím, že před vydáním exekučního titulu „odeslala na účet oprávněné“ částku 81 589 Kč a že v nalézacím řízení byly přiznané úroky z prodlení v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) částečné plnění exekučního titulu v rozsahu částky 81 589 Kč uznal (tj. považoval v daném rozsahu zastavení exekuce za opodstatněné podle § 268 odst. 1 písm. h/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále „o. s. ř.“), avšak - oproti závěru soudu prvního stupně - úroky z prodlení přiznané exekučním titulem označil za ústavně akceptovatelné (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18). Zdůraznil pasivitu povinné během nalézacího řízení, která vedla k fikci uznání žalovaného nároku a k vydání exekučního titulu. Přihlédl dále ke skutečnosti, že pohledávka oprávněné vychází ze smlouvy o zajištění ochrany staveniště uzavřené účastnicemi 14. 12. 2021 (ve znění dodatku smlouvy ze dne 5. 1. 2022), a jde tedy o smluvní vztah mezi podnikajícími osobami při jejich podnikatelské činnosti, u něhož přiznané úroky z prodlení jsou v přiměřené výši (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2023, sp. zn. 20 Cdo 2473/2023), nemají „zneužívající charakter“ a nejsou v rozporu s dobrými mravy a s principy právního státu (usnesení Ústavního soudu ze dne 13. srpna 2013, sp. zn. III. ÚS 1169/13), absentují-li současně mimořádné okolnosti případu, za nichž se lze ve smyslu judikatury Ústavního soudu zabývat vadami exekučního titulu. 4. Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost vymezila tak, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na otázce, která dosud dovolacím soudem řešena nebyla“. V této souvislosti dovolatelka zmínila „podstatu věci, tj. posuzování zásadních vad exekučního titulu (rozsudku pro uznání) spočívajících v tom, že exekuční titul 1) přiznává neexistující/nesjednaný nárok na smluvní úrok z prodlení, a 2) přiznává v podnikatelském vztahu úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně“. Odkázala na závěry soudu prvního stupně, který na základě dokazování (z obsahu listin v nalézacím řízení) zjistil, že „nárok na smluvní úrok vůbec nebyl sjednán (resp. byl výslovně zrušen)“, což oprávněná ani nepopírala, a tudíž se vědomě domáhala nároku, který jí nenáleží. Za daného stavu je nutno k zásadě nepřezkoumatelnosti exekučního titulu přistupovat s větší mírou důrazu na spravedlnost a materiální pravdu (s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 2230/16). 5. K ústavní konformitě sjednané výše úroku z prodlení odvolací soud připomněl pro podnikatelský vztah účastnic řízení „nepoužitelný“ nález Ústavního soudu, aniž by sám doplnil či opakoval dokazování provedené soudem prvního stupně. Přiléhavý není ani odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1169/13. Odvolací soud se proto odchýlil „od dovolací judikatury“ v otázkách spočívajících v tom, že: a/ „procesní obranná pasivita povinného v nalézacím řízení byla odvolacím soudem výslovně brána za relevantní, a dokonce přičítána povinnému k tíži“; b/ „odvolací soud rezignoval na zkoumání konkrétních okolností věci“, tj. neprovedl test přiměřenosti a sazbu úroku z prodlení odvodil pouze z podnikatelské povahy vztahu (dovolatelka zde připomněla usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1490/2019), a c/ „odvolací soud zásadně porušil procesní pravidla“, jestliže zaujal odlišný právní nebo skutkový závěr, porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a strany vystavil překvapivému rozhodnutí, aniž provedl dokazování. 6. Dovolacím soudem dosud neřešené právní otázky spočívají podle názoru dovolatelky v tom, Aa/ zda „z pohledu posouzení limitu protiústavní (zjevně nespravedlivé a rozporné s principy právního státu) výše úroku z prodlení lze rozlišovat povahu vztahu spotřebitelského a podnikatelského“ (podle mínění dovolatelky je to „lhostejné“, protože „ústavní právo a limity platí pro všechny stejně“); Bb/ zda „povaha exekučního titulu (výsledek řádného dokazování nebo založený na procesní fikci) je/může být relevantní okolností při posouzení důvodnosti zásahu do exekučního titulu“ (podle dovolatelky je nutné zohlednit rovněž skutečnost, že exekuční titul je „výsledkem prosté procesní fikce“); Cc/ zda je soud povinen vzít v potaz skutečnost, že „exekuční soud v průběhu zkoumání konkrétních okolností věci (testu přiměřenosti) smluvního úroku zjistí objektivní a zcela nespornou neexistenci nároku na vymáhané plnění“ (podle tvrzení dovolatelky není správné, že takové zjištění zohlednit nelze); Dd/ zda „se závěr o zjevné nespravedlnosti vymáhání části jistiny automaticky vztahuje i na její příslušenství (z ní plynoucí úrok z prodlení)“; zde jde o úrok po dni částečné úhrady jistiny, přičemž soud neexistenci dluhu na jedné straně akceptuje, na druhou stranu ji ignoruje, což dovolatelka považuje za zmatečné. 7. Ve zbývající části dovolání dovolatelka poměrně rozsáhle komentovala vývoj „relevantní judikatury k otázce odepření ochrany zjevné nespravedlnosti a přípustné výše smluvního úroku z prodlení“, k čemuž poukázala (často s citací odůvodnění) na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 32 Cdo 2185/2008, rozsudek ze dne 18. března 2010, sp. zn. 23 Cdo 2924/2009, uveřejněný pod číslem 5/2011 Sb. rozh. obč., rozsudek ze dne 16. května 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010, uveřejněný pod číslem 104/2012 S. rozh. obč., usnesení ze dne 8. prosince 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015, rozsudek ze dne 22. září 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, rozsudek ze dne 19. října 2021, sp. zn. 23 Cdo 765/2020, usnesení ze dne 1. července 2020, sp. zn. 20 Cdo 1655/2020, usnesení ze dne 17. června 2020, sp. zn. 20 Cdo 1858/2020, a usnesení ze dne 29. listopadu 2023, sp. zn. 20 Cdo 2473/2023 ), jakož i Ústavního soudu (nález ze dne 7. května 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07, nález ze dne 1. července 2010, sp. zn. I. ÚS 728/10, usnesení ze dne 13. srpna 2013, sp. zn. III. ÚS 1169/13, nález ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14, nález ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16, a nález ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18). K problematice překvapivosti rozhodnutí pak dovolatelka zmínila závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 22